Od nepaměti mají myslitelé problémy s tím, že po tělní stránce jsme živočichové – a přesto se od ostatních zvířat lišíme. Nepůjdeme do strhujících dějin této problematiky, konstatujme jen, že věda o živém – biologie – se postupně etablovala jako přírodověda, zatímco to, co se do přírodovědy nevejde, jsou „nauky o člověku“ – nauky humanitní. Není třeba zdůrazňovat mrzutosti plynoucí z tohoto dělení: medicína například chce být vědou či služkou vědy, a přitom se do ní neustále vlamují nevědecké disciplíny typu psychologie či psychosomatiky, nebo dokonce historie. Věda sama je ahistorická, avšak biologie si na problémy zadělala už s Darwinem, který do ní historii vpustil v podobě své verze evoluční teorie. Bez evoluční teorie to nejde, a tak bývá „řešením“ předpokládat, že pro období, o kterém pojednáváme, evoluce zamrzla a není nutno ji nadále brát v úvahu. Porůznu pak nacházíme věty, jako je tato: „Biologicky se od svých předků moc nelišíme. Některé přednosti z doby kamenné se však v informačním věku staly slabinami…“ (Nate Silver, Signál a šum, 2014, s. 17) Anebo: Lidský druh je starý několik set tisíc let, a je tedy téměř jistě evolučně zamrzlý (obecně sdílený názor). Podobné výroky odrážejí přesvědčení, že biologická evoluce člověka už skončila někdy před více než 100 tisíci lety. Co jsme dělali od té doby, biologii nesmí zajímat, to je doména archeologů a historiků, a přitom to, co se v této době zrodilo, jsou ty nejúžasnější evoluční novinky, kterými jsme se odlišili možná od všech ostatních hominidů. V důsledku takových dělení pak planou neustálé spory kolem biologických a nebiologických vysvětlení čistě lidských projevů, jakými jsou jazyk, myšlení, chování apod.

Hodlá-li tedy sémiotika, bezesporu věda původně humanitní, v biosémiotickém převleku zaplevelit biologii prohlášením, že vše živé má sémiotickou povahu, stírá se tím její ostré zaměření na člověka. Čím však potom člověka odlišíme?

Odlišíme ho jazykem: nebudeme zde zkoumat, kdy se objevil, jak a proč, konstatujme jen, že umožňuje nebývalé rozšíření možností umweltu: lze si všímat, popisovat a díky tomu sdílet mnohem větší počet projevů světa (navíc i projevů minulých, budoucích, a dokonce, či možná zejména, modelových), a různě je interpretovat v rámci rozličných stylů života a rozmanitých jazyků. Zde se pokusím to předvést na třech virtuálních umweltech, kterými jsme si neuvěřitelně rozšířili prostor, který nám ve světě vykolíkovala biologická evoluce.

Na jedné straně umwelty narativní, které přinášejí – často velmi účinné – výklady fungování světa, zejména pak mýty a rituály, ale také třeba způsoby obživy a užívané technologie. Jejich protipólem jsou virtuální umwelty objektivní reality, které se začínají objevovat před zhruba třemi tisíci lety a dnes vrcholí v současné přírodovědě. Třetím virtuálním umweltem bude pak představa transcendentna. Netvrdím, že jich nemůže být i více. Všechny tyto umwelty líčí popisy světa, ale současně tento svět také vytváří, a tím nám umožňují se v něm zabydlet. Připomeňme ještě dvojakost představy umweltu, kterou zde zdůrazňuji: prostor možností daný umweltem (nejen lidským, ale pro ten lidský to platí ještě více) je záležitostí jak sdílené komunity (druhu, kultury, jazyka), tak každého jednoho tvora. To já a to my spoluformujeme své virtuální světy.

Malé světy narativity a objektivní realita

[…]

Narativita (vyprávění, příběh) modeluje svět skrze nuance sdělení, výpovědí, odkazů a presupozic, rituálů, analogií, metafor, příběhů, mýtů, ideologií apod., které formují bezpočet – opět virtuálních – „malých světů“ našeho žití, od každodenních banalit až k poezii nebo mýtu. Všechno to předpokládá znalost kontextů, společnou zkušenost, naladěnost, která se nesnadno sděluje. Nelze to někoho naučit ex cathedra, je nutné spolužití; nelze však paušálně tvrdit, že nejlépe si povede ten, kdo se do komunity už narodil.

Narativita je hra s jazykem, s jeho nuancemi výkladových možností, narážkami, analogiemi, kulturním dědictvím atd., hlavně však s mnohoznačností či nejednoznačností výpovědí, zápisů, překladů a uznávaných pravd. Jak se pokouší znázornit schéma na obrázku 8, pracuje se s věcmi a pojmy, s podobnostmi a významy. Sémiotika je v plné práci, interpretuje a reinterpretuje dynamické předměty a také vytváří nové.

objektivní realita	narativita
nauky idioskopické objekty termíny totožnost jednoznačnost	nauky cenoskopické věci pojmy podobnost, analogie významy

Umwelt objektivní reality je protipólem narativity. Jazyk se musí maximálně ukáznit, redukovat na formální výpovědi (termíny, kalkulus, logika, objekty a vztahy mezi nimi) a semiózu dle možnosti zcela vypudit: objekty a jejich vzájemné vztahy jsou dány předem. Tento svět je založen na tvrdém a všeobecně platném výkladu termínů, a lze jej proto (do vysoké míry) učinit předmětem výuky – je možné zařídit, aby ho přijali všichni stejně.

Rozdíly mezi oběma světy jsou propastné, i když málo reflektované: přirozený jazyk proti formálnímu; věci proti objektům; pojmy proti termínům; vyprávění proti kalkulu; cit proti logice; podobnost proti totožnosti. Ve vzájemné opozici však možná představují ten největší vynález lidstva, ke kterému se díky jazyku dopracovalo. Schéma na obrázku 8 naznačuje, že se tyto světy nutně překrývají: kalkul F = m . a může být v objektivním světě pravdivý, pokud ho ale výkladem nevneseme do světa narativního, je doslova „o ničem“. Ve světě skutečném musí být zakotven skrze naše tělesné kvality, například smysly, a pochopitelně i formou výkladu v oblasti narativní.

Co však je ten skutečný svět, k jehož dynamickým objektům přímý přístup nemáme? Vždyť jak pojmy malého světa, tak i objekty světa objektivní reality jsou naše modely světa postavené s důrazem na různé použití sémiotiky. „Skutečný svět je tedy možný svět, o kterém určitý jedinec předpokládá, že odpovídá fyzickému světu, kde tento jednotlivec žije.“ (Ulf Teleman, Svět slov – a obrazů, 2012, s. 239) Propracované mytologie patrně usměrňovaly lidská společenství po desítky tisíc let, vykládaly a určovaly místo jednotlivce i celé komunity ve světě, přiřazovaly světu význam a od toho odvozovaly morální pravidla chování v něm.

Objektivní realita se mohla zrodit jen z narativity – a vyprávění také neustále potřebuje k tomu, aby umožnila porozumění vlastním vývodům. Je výsledkem snahy odbourat nejednoznačnost narativních, mytologických výkladů, dobrat se pravé podstaty světa založené na neměnných principech (zákony boží, později přírodní). Petr Vopěnka v publikaci Druhé rozpravy s geometrií (1991, s. 31–32) takto odkazuje k základům novověké (a možná už i starší, aristotelské) vědy: „Svět je jednotný celek, jenž má svůj řád, […] je dílo Boží, tedy dílo naprosto dokonalé, v němž vše má své místo, v němž vše se děje podle předem promyšleného řádu. […] Karty jsou před námi vyloženy již zde, ve světě, a záleží jen na naší vytrvalosti, ani ne tak na našem důvtipu, zda nesejdeme ze zřetelně osvětlené cesty.“ Celý étos objektivistické vědy je založen na této víře. Avšak jak se budeme chovat, jestliže přijmeme tezi, že objekty a vztahy mezi nimi jsou výsledkem našeho úsilí, zatímco věci přirozeného světa existují nezávisle na nás? Redukcí věcí na objekty odhlížíme od řady jejich vlastností; s tím větší přesností nám vyvstanou vlastnosti, které pak z objektů můžeme přenášet zpět do reálného světa. Takový přenos pomocí termínů, čísel, algebraických a logických výrazů, či dokonce posloupností nul a jedniček však nutně povede do přirozeného jazyka a stane se kořistí narativního světa – jsme zase v semióze. Význam jakéhokoli poznání se tak vždy stává věcí výkladu ve světě narace.

O Velikonocích 2014 server iDnes nabídl Kemelův kreslený vtip, na kterém jakýsi pán říká biskupovi: „Omlouvám se, ale jsem vědec. Pro mě je jedno zmrtvýchvstání statisticky zcela bezvýznamná záležitost…“ Dobrá ilustrace rozdílu mezi oběma mody lidského poznání.

Ukážka z knihy Znaky a významy v evoluci strana 77 – 84.

Anton Markoš

Znaky a významy v evoluci

Nová beseda 2015

Ilustrace Kristýna Mlynaříková

Design: Štěpán Marko

Zobraziť diskusiu (0)