Londýn. Po svátku Nejsvětější Trojice začalo před týdnem letní soudní období. Nemilosrdný červnový nečas. Fiona Mayeová, soudkyně Vrchního soudu, je v neděli večer doma, natažená na zádech na chaise longuehledí přes nohy v punčochách na druhý konec místnosti, směrem k zapuštěným policím s knihami vedle krbu, a z druhé strany, vedle vysokého okna, na malou Renoirovu litografii koupající se ženy, kterou si koupila před třiceti lety za padesát liber. Pravděpodobně padělek. Pod ní uprostřed kulatého stolku z ořechového dřeva stojí modrá váza. Jak přišla k ní, si nevzpomíná. V krbu už nejmíň rok nehořelo. Na rošt nepravidelně dopadají černé dešťové kapky a hlučně se odrážejí od zmačkaných zažloutlých novin. Na lakovaných širokých prknech podlahy je položený perský koberec. Na okraji zorného pole se tyčí malé koncertní křídlo s rodinnými fotografiemi ve stříbrných rámečcích na třpytivě černé, naleštěné desce. Na podlaze u chaise longueleží na dosah její ruky koncept rozsudku. A Fiona leží na zádech a snaží se všechno v sobě pohřbít.

V ruce drží druhou skotskou s vodou. Cítí se otřesená, stále se nemůže vzpamatovat z ošklivého okamžiku, který právě prožila s manželem. Pije zřídka, ale Talisker s vodou z kohoutku je jako balzám a Fiona přemýšlí, že by se mohla zvednout a dojít si přes pokoj k příborníku pro třetí. Méně skotské, víc vody, protože zítra jde k soudu a má zrovna službu, musí být k dispozici pro případnou náhlou potřebu, třeba i teď, kdy tady leží a snaží se vzpamatovat. Manžel přišel s šokujícím prohlášením a postavil ji před nesnesitelnou volbu. Poprvé za dlouhá léta skutečně křičela a v uších jí doposud zní slabá ozvěna. „Ty idiote! Ty blbej idiote!“ Nahlas nenadávala od svých bezstarostných návštěv v Newcastlu v dobách dospívání, i když nějaké to pádné slovo jí občas proletělo hlavou, když uslyšela vypočítavé svědectví nebo irelevantní právní argumentaci.

A zanedlouho potom, ještě soptíc rozhořčením, pronesla nahlas přinejmenším dvakrát: „Co si to dovoluješ?“

Nebyla to ani tak otázka, ale on ji nevzrušeně zodpověděl. „Potřebuju to. Je mi devětapadesát. Je to moje poslední příležitost. Musím ještě získat aspoň jeden důkaz o posmrtném životě.“

To byla snobská poznámka a ona na ni nedokázala nic říct. Prostě na něho jen nevěřícně zírala a pravděpodobně při tom měla otevřená ústa. Jak už to bývá, odpovědi ji napadaly až teď, vleže na chaise lounge. „Devětapadesát? Jacku, vždyť ti je šedesát! Je to ubohý, je to tak banální.“

Ve skutečnosti jen nepřesvědčivě odtušila: „To je naprosto směšný.“

„Kdy jsme se naposled milovali, Fiono?“

Kdy vlastně? Už se na to ptával dřív, v sebelítostivých nebo hádavých náladách. Jenže na nepřehlednou nedávnou minulost se bylo obtížné rozpomenout. Odbor rodinného práva byl plný podivných názorových rozkolů, naléhavých odvolání, intimních polopravd, nezvyklých obvinění. A jako ve všech právních disciplínách i tady bylo nutné jemná specifika vstřebávat v rychlosti. Minulý týden si vyslechla závěrečné řeči v případě rozvádějících se židovských, nestejně ortodoxních rodičů, kteří se přou o vzdělání svých dcer. Koncept hotového rozsudku ležel na podlaze vedle ní. Zítra před ni opět předstoupí zoufalá Angličanka, vychrtlá, pobledlá, nesmírně vzdělaná matka pětileté holčičky, navzdory ujištěním soudu o opaku přesvědčená, že se s ní její otec, marocký obchodník a pravověrný muslim, chystá utéct z dosahu ostrovního práva a zařídit jí nový život v Rabatu, kam se hodlá přestěhovat. Jinak už jen obvyklá hašteření ohledně bydliště dětí, domů, sociální podpory, příjmů, dědictví. Vrchní soud se většinou zabýval jen případy, kde šlo o větší majetky. Bohatí obvykle selhávali v úsilí o rozdávání štěstí. Rodiče se záhy naučili nový slovník a zdlouhavé právní procedury a zničehonic se octli v lítém boji s těmi, které kdysi milovali. A za bitevní scénou čekali chlapci a dívky, označovaní v soudních spisech jen křestními jmény, utrápení malí Benové a Sáry, choulící se k sobě, zatímco bohové tyčící se ve výškách nad nimi bojovali do posledního dechu, od zvláštního soudu pro rodinné právo k Vrchnímu soudu a odtud k soudu odvolacímu.

Všechen ten smutek měl společná témata obsahující tutéž lidskou jednotvárnost, ale ji nepřestával fascinovat. Věřila, že vnáší do těch beznadějných situací alespoň trochu soudnosti. Celkem vzato věřila paragrafům rodinného práva. V optimistických chvílích je považovala za významnou předzvěst civilizačního pokroku, za prostředek k zajištění toho, aby potřeby dětí měly přednost před potřebami rodičů. Dny měla nabité a po večerech poslední dobou nejrůznější společenské večeře, cosi v Middle Temple pro kolegu odcházejícího do penze, koncert v Kings Place (Schubert, Skrjabin), dále pak taxíky, metro, vyzvednout šaty z čistírny, napsat návrh dopisu s žádostí o umístění autistického syna jejich uklízečky do speciální školy, a pak už konečně spát. Kam zmizel sex? V tuhle chvíli si nedokázala vzpomenout.

„Já si to neeviduju.“

Rozhodil ruce na znamení, že víc k tomu netřeba dodávat.

Dívala se, jak přechází pokojem a nalévá si panáka skotské, byl to týž Talisker, kterého teď pila ona. Poslední dobou jí připadal vyšší a jeho pohyby byly uvolněnější. Když se k ní otočil zády, zalilo ji neblahé tušení, že se ji chystá odvrhnout, že ji čeká ponížení, s nímž ji opustí kvůli mladší ženě, že zůstane opuštěná, zbytečná a sama. Přemítala, jestli nemá jednoduše přistoupit na všechno, co bude chtít, ale vzápětí tu myšlenku zavrhla.

Vrátil se se sklenkou v ruce k ní. Nenabídl jí sancerrské víno, jak to obvykle touto denní dobou dělával.

„Co chceš, Jacku?“

„Hodlám si ten vztah užít.“

„Ty se chceš rozvést.“

„Ne. Chci všechno nechat tak, jak to je. Bez podvádění.“

„Nechápu.“

„Ale chápeš. Neříkala jsi mi jednou sama, že manželské páry v dlouhém vztahu se začínají podobat sourozencům? Už jsme do toho stadia dospěli, Fiono. Stal jsem se tvým bratrem. Je to příjemný a roztomilý a já tě miluju, ale než natáhnu bačkory, chci ještě jednu pořádnou, vášnivou lásku.“

Její užaslé zajíknutí omylem pokládal za smích, zřejmě za výsměch, a tak pokračoval hrubým tónem: „Extázi, vzrušením téměř ztrácet vědomí. Pamatuješ si na to? Chci ještě jednu příležitost, i když ty možná ne. Ale možná po ní toužíš taky.“

Nevěřícně na něho hleděla.

„Tak to bychom měli.“

To byla ta chvíle, kdy znovu našla svůj hlas a řekla mu, za jakého idiota ho považuje. Byla pevně přesvědčená o tom, co je podle konvenčních pravidel správné. To, že jí doposud byl, aspoň pokud věděla, vždycky věrný, činilo z jeho odporného návrhu jen o to větší urážku. Ale pokud ji podváděl už v minulosti, prováděl to geniálně. Jméno té ženy už znala. Melanie. Nebylo to příliš daleko od pojmenování smrtelné podoby rakoviny kůže. Fiona věděla, že ji jeho poměr s osmadvacetiletou statističkou může zničit.

„Jestli to uděláš, bude to pro nás znamenat konec. Až tak je to jednoduché.“

„To má být výhrůžka?“

„To je můj vážně míněný slib.“

V tu dobu se už opět ovládla. A opravdu to vypadalo jednoduše. Chvíle k nabídce volného manželství byla před svatbou, a ne o pětatřicet let později. Riskovat všechno to, co měli společné, jen kvůli tomu, aby si mohl znovu prožít pomíjivé smyslové vzrušení! Když se snažila představit si něco podobného pro sebe – její „poslední milostná aférka“ by byla její první –, vybavoval se jí jen rozklad, tajné nervózní schůzky, zklamání, nevhodně načasované telefonní hovory. Protivná nutnost učit se být s někým novým v posteli, objevovat nové druhy laskání a něžností, všechno to předstírání. A nakonec nějaké to nezbytné rozuzlení, námaha spojená s potřebou jednat otevřeně a upřímně. A kdyby odešla, nic už by nebylo stejné. Ne, dávala přednost nedokonalé existenci, té, kterou měla nyní.

Ian McEwan: Myslete na děti!

vydal: Odeon 2015

preklad: Ladislav Šenkyřík

Recenziu od Hany Ševčíkovej si môžete prečítať tu

Zobraziť diskusiu (0)