Přinášíme text, který o autorovi a hlavně jeho zfilmované povídce Příběh tvého života s filmovým názvem Příchozí napsal literární redaktor Boris Hokr:

Film kanadského režiséra Denise Villeneuva Příchozí vzbudil velký ohlas, i když možná lepší výraz je „úžas“. Onen kdysi tolik vzývaný pocit, který měl definovat dobrou science fiction v jejím zlatém věku, se vyjevil v překvapení, že velká hollywoodská sci-fi o kontaktu s mimozemšťany nemusí následovat vzor Dne nezávislosti, že stále ještě žije tradice snímků, jako byla Blízká setkání třetího druhu, Kontakt nebo — krokem stranou — Solaris. Vzhledem k tomu, že zajímavější žánrové kousky se u nás stěží mihnou na festivalech, rozhodně však ne v běžné distribuci, je to úžas vlastně pochopitelný.

Kritiky se přitom povětšinou shodují, že snímek boduje především díky precizní režii, a často neváhají dodat — vzhledem k Villeneuvovým zkušenostem nechtěně urážlivě —, že plánované pokračování kultovního Blade Runnera je definitivně ve správných rukou. Cituje se bravurní práce kamery i znepokojivý hudební podkres nebo vedení herců. Jen občas se objeví hlasy o melodramatu, přílišné hollywoodizaci, absenci logiky v klíčových chvílích, opuštění vědecké roviny atd. Vlastně se kritizuje scénář — někdy (jako např. v HN) doslova —, ten je tím, co Příchozí oslabuje, co jim brání naplnit jejich potenciál. Jenže proti těmto názorům stojí jiné, které tvrdí, že scénář je „chytrý“.

Scenárista Eric Heisserer je ostatně dobrý terč, pokud se vám na Příchozích něco nelíbí a nechce se vám v tom moc šťourat nebo kritizovat nového (minimálně od Sicaria) miláčka všech cinefilů. Heisserer totiž má na kontě takové „opusy“ jako Noční můra v Elm Street (aneb zlý sen všech obhájců remaků) nebo Věc: Počátek (aneb důkaz, že některé věci by měly zůstat u ledu), ale nakonec také překvapivě fungující Zhasni a zemřeš. Rozhodně to však není někdo, kdo by byl první volbou pro adaptaci povídky Teda Chianga, vedle Paola Bacigalupiho dost možná nejdůležitějšího sci-fi autora posledního čtvrtstoletí.

Předně je třeba říct, že Chiangovy povídky (žádný román zatím nenapsal) jsou skutečně v běžném slova smyslu nezfilmovatelné a dost těžko je napasovat na tradiční mainstreamové představy o sci-fi. Pro představu, „Babylónská věž“ (úvodní povídka souboru Příběhy vašeho života, Plus 2011) vypráví o dvou kamenících z Elamu, kteří putují k nejvyššímu patru babylónské věže. Ta konečně dosáhla nebe, které mají naši hrdinové prorazit. Žádné vynálezy, žádní mimozemšťané a ani žádné nadpřirozeno… a vlastně ani děj. Jen naprosto jiný koncept chápání světa. „Příběh tvého života“, předloha Příchozích, se sice pohybuje v „našem“ světě, ale také nemá vlastně žádný děj a je v podstatě monologem vypravěčky, která rekapituluje svůj život. Pointou — kterou je zde nutné vyzradit — je skutečnost, že díky osvojení si zvláštního mimozemského jazyka vystoupila z lineárního vnímání času; jinak řečeno vnímá v jednom okamžiku minulost, přítomnost i budoucnost. Pro Chianga je to však jen začátek.

Zadaptovat takovou povídku byla logicky výzva. Bylo potřeba vytvořit zcela nový dramatický oblouk (v povídce se nikdy nedozvíme, proč mimozemšťané přiletěli, je jich na planetě několik stovek a celý svět se jim věnuje, aniž by se řešilo něco jiného než technická a vědecká stránka věci — ve filmu je naopak mimozemšťanů jen pár a snaha o porozumění jejich jazyku je poháněna paranoiou a strachem vlád velmocí i prostého obyvatelstva) a najít adekvátní výrazové prostředky (v povídce je důležité sledovat, jak a kdy Chiang mění slovesné časy — ve filmu se dočkáme flashbacků a flashforwardů) a bohužel také vyškrtnout či pozměnit řadu konceptů a motivů, které Chiang ve své monologické povídce rozebral, ale které by filmový příběh neunesl.

Klíčovým škrtem bylo vše točící se kolem otázek svobodné vůle a jejího propojení s naším vnímáním času. Stručně řečeno Chiang tvrdí, že svobodná vůle a jí podmíněné chování je vázáno na lineární pojetí času, v jiném pojetí je neefektivní a je nahrazeno pocitem odpovědnosti, správcovství poznaného výseku událostí.

Příchozí si tedy ze všech témat, která povídka nabízí, vybrali jedno — lingvistiku coby nejen klíč k poznání světa, ale i k prolomení bariér lineárního času —, které mělo největší potenciál udržet filmový příběh pohromadě. Jejich scénář určitě není geniální, je ale neoddiskutovatelně funkční a umožňuje režisérovi se svěřenou nehollywoodskou látkou pracovat i v mantinelech Hollywoodu — a to tak úspěšně, že se už mluví o možných oscarových nominacích. Téměř každá „slabost“ scénáře v sobě vlastně skrývá odstraněný problém „nezfilmovatelné“ předlohy.

A vytýkat filmu, že se v závěru z hard sci-fi stává melodramatem či mysteriózním citovým vydíráním, je jen nepochopením skutečnosti, že to hard sci-fi nikdy nebyla a že minimálně literární science fiction má dnes za sebou dlouhou tradici příběhů, kde nad matematikou a fyzikou triumfují antropologie či naratologie, a z dalekých planet se autoři vydali zkoumat buď odlišné pozemské kultury, nebo prostě samotné lidské myšlení, snění, představivost… Což je v českém prostředí, často stále ještě v zajetí paradigmatu Clarka, Asimova a Heinleina, pro dost lidí pořád ještě šok.

Boris Hokr, publikováno s laskavým svolením literárního webu H7O, pro který byl text původně napsaán

Zobraziť diskusiu (0)