Antikomunismus není sprosté slovo
Omlouvám se předem všem, kterým je tohle jasné a je to součástí jejich DNA. Ale množí se hlasy, které mluví o antikomunismu jako o nějakém pubertálním, zpozdilém stavu ducha. Jako o nějaké zdravotní diagnóze, u které nezbývá než postiženého politovat.
Antikomunismus je
zcela zdravý postoj lidské bytosti ke společnosti. Je to stejně
přirozený postoj, jakým je antifašismus. Je to po 20. století
něco tak normálního, jako že po úterý je středa a že ráno se
rozední. Být komunistou (stejně jako fašistou) neomlouvá nic.
Ani sociální podmínky, ani věk. V civilizovaném světě by to
měla být norma, stejně samozřejmá a trestně postižitelná,
jako jsou jiná důležitá společenská pravidla. Na fašismus a
komunismus se svoboda slova z dobrých důvodů a špatných
zkušeností nevztahuje. Nic na tom nemění ani to, že s komunismem
(i fašismem) mnozí na Západě i Východě stále koketují a
stavějí opakovaně vzdušné zámky o společenské proměně podle
rovnostářských a jiných utopií. My, stále ještě žijící v
postkomunismu, si ale naivitu teoretiků z Francie, Itálie nebo z
různých míst za oceánem nemůžeme dovolit. A to přesto, že je
ta naše liberální demokracie často o nervy a že někteří
antikomunisté (a antifašisté) jsou podobně tupí a zabednění,
jako to, proti čemu se staví.
Nedávno jsem viděl
kreslený vtip, kde žák u tabule vyřešil příklad 1 + 1 = 3 a
říká učiteli, který ho opravuje, aby mu nebral jeho názor. Dál
budu číst všelijakou kritiku světa, ve kterém žiju, budu se s
chutí zamýšlet nad možnostmi spravedlivější lidské existence
uprostřed globalizovaného světa, kde se často člověk stává
jen číslem, nebo jak rapuje Čavalenki „percentem“. Ale řeči
o komunismu nebo z něj odvozené konstrukce do takové kritiky v
civilizovaném světě nepatří.