I. Člo­věk re­vol­tu­jící

Kdo je re­vol­tu­jící člo­věk? Člo­věk, který říká ne. Ale tře­baže od­mítá, ne­vzdává se: je to také člo­věk, který hned svým prv­ním ges­tem říká ano. Ot­rok, jenž celý ži­vot do­stá­val roz­kazy, ná­hle usoudí, že ten další už je ne­při­ja­telný. Co vlastně v sobě ukrývá toto „ne“?

Zna­mená na­pří­klad „už toho bylo dost“, „od­sud až posud“, „za­chá­zíte pří­liš da­leko“ a ještě „exi­s­tuje určitá hra­­nice, kte­rou ne­smíte pře­kro­čit“. Toto „ne“ vy­zna­čuje v pod­statě ur­či­tou hra­nici. Tu­též před­stavu jisté meze na­chá­zíme v po­citu re­vol­tu­jí­cího člo­věka, že ten druhý něco „pře­kra­čuje“, že roz­ši­řuje své právo za hra­nici, kde mu čelí a ome­zuje jej právo ně­koho ji­ného. Re­volta se tedy opírá o ka­te­go­rické od­mít­nutí vpádu po­va­žo­va­ného za ne­při­ja­telný a zá­ro­veň o ne­jas­nou jis­totu, že je re­vol­tu­jící člo­věk v právu, nebo snad spíše o do­jem, že „má právo na...“. Re­volta je ne­od­my­s­li­telná od po­citu, že člo­věk má jis­tým způsobem v ně­čem pravdu. Právě v tomto smy­slu říká re­vol­tu­jící ot­rok jed­ním de­chem ano i ne. Zá­ro­veň s hranicí po­tvrzuje i všech­no to, co tuší a chce za­cho­vat z toho, co ohra­ni­čuje. Tvrdo­hlavě do­ka­zuje, že je v něm cosi, co „stojí za to, aby...“, na co je třeba dá­vat po­zor. V jis­tém smy­slu staví proti řádu, který ho utis­kuje, ja­kési právo ne­být uti­s­ko­ván víc, než může snést.

V každé re­voltě je ob­sa­ženo zá­ro­veň s od­po­rem k ve­třelci oka­mžité a na­pro­sté při­ta­kání člo­věka k jisté části sebe sama. Člo­věk tak vnáší do celé věci im­pli­citně ur­čitý soud, tak málo ná­hodný, že od něho neupouští ani upro­střed ne­bez­pečí. Do to­hoto oka­m­žiku ale­s­poň ml­čel, v ode­vzda­ném zou­fal­ství, kdy člověk úděl při­jímá, jak­koli soudí, že je ne­spra­ved­livý. Mlčet zna­mená vy­tvá­řet zdání, že si člo­věk nic nemy­slí a nic ne­chce, a ně­kdy to i zna­mená, že opravdu nic ne­chce. Zou­fal­ství stejně jako ab­surdní uvažování my­slí a chce v obec­ném smy­slu všech­no a v kon­krét­ním ohledu nic. Při­lé­ha­vým vý­ra­zem to­hoto postoje je ml­čení. Ale v oka­m­žiku, kdy člo­věk pro­mluví, tře­baže říká ne, něco chce a usu­zuje. Etymologicky zna­mená re­volta otočku. Re­vol­tu­jící člo­věk krá­čel pod pá­no­vým bi­čem. Teď se oto­čil a čelí mu. Staví při­ja­telné proti ne­při­ja­tel­nému. Ne každá hod­nota vy­vo­lává re­voltu, ale každá re­volta se mlčky dovolává ně­jaké hod­noty. Hod­noty?

Z re­volty se sice zma­teně, ale přece jen klube mož­nost cosi si uvě­do­mit: člo­věk ná­hle ne­omylně po­cítí, že v sobě má něco, s čím se do­káže byť jen do­časně zto­tož­nit. Až do­sud člo­věk toto zto­tož­nění do­o­pravdy ne­vní­mal. Vše­chen útlak, který před­chá­zel vy­puk­nutí vzpoury, ot­rok trpně sná­šel. Často se do­konce bez pro­testu pod­ří­dil od­pu­di­věj­ším pří­ka­zům, než je ten, je­muž se po­staví na od­por. Za­cho­vá­val tr­pě­li­vost, snad je v hloubi duše i od­mí­tal, ale ml­če­ním si spíš hle­děl oka­mži­tého pro­s­pě­chu, než aby si byl plně vě­dom svého práva. Jak­mile tr­pě­li­vost ztratí a začne být ne­tr­pě­livý, rodí se na­o­pak cosi, co může postupně zasáhnout všech­no, čemu se dříve po­dři­zo­val. Toto vze­pětí má té­měř vždy zpět­nou pů­sob­nost. V témže oka­m­žiku, kdy ot­rok od­mítne po­ni­žu­jící pá­nův pří­kaz, od­mítne s ním i ot­roc­tví jako ta­kové. Aktem re­volty vy­bočí mimo meze vy­tčené pou­hým od­mít­nu­tím. Pře­kročí do­konce i hra­nici, kte­rou sta­no­vil svému protivní­kovi, a žádá, aby se s ním jed­nalo jako s rov­no­cen­ným part­ne­rem. To, co pů­vodně před­sta­vo­valo minimum, které si člo­věk nedá brát, za­hr­nuje teď člo­věka v jeho úpl­nosti ve smy­slu zto­tož­nění a sply­nutí s ním. Tu část sebe sama, pro niž se do­ža­do­val úcty, po­staví člo­věk nej­výš a nad­řadí ji všemu, do­konce i životu. Za­čne ji po­va­žo­vat za nej­vyšší do­bro. Ot­rok pů­vodně za­by­d­lený v kom­pro­mi­sech se vrhá po hlavě („když už je to tak...“) do ul­ti­mát typu Všech­no, nebo Nic. S re­vol­tou při­chází na svět vě­domí.

Je ale zřejmé, že toto vě­domí ob­sa­huje ještě ne­pří­liš jasné „všech­no“ a zá­ro­veň „nic“, které už ohla­šuje mož­nost obě­to­vat lid­ský ži­vot ve jménu onoho všeho. Re­vol­tu­jící člo­věk chce být všech­no, zto­tož­nit se zcela s tím do­b­rem, je­hož exi­s­tenci si ná­hle uvě­do­mil a je­hož uznání a úcty ve své osobě chce do­sáh­nout – nebo nic, to zna­mená po­dleh­nout de­fi­ni­tivně síle, která ho ovládá. V kraj­ním pří­padě při­jme i smrt, tu poslední z po­rá­žek, jest­liže se mu nemá do­stat je­di­neč­ného se­be­po­tvr­zení, je­muž dá jméno – na­pří­klad – moje svo­boda. Ra­ději ze­mřít vstoje ne­žli žít na ko­le­nou.

Albert Camus

Člověk revoltující

Garamond 2018

preklad: Lukešová Kateřina

Zobraziť diskusiu (0)