China Miéville je jeden z nejoceňovanějších autorů současné fantastické literatury. Vyjmenovávat literární ceny, které za svou kariéru zatím posbíral, to bychom tady byli ještě zítra. Ale nejen literární kritika si ho cení, ani čtenáři nedají dopustit na jeho typický styl. I když – má Miéville opravdu nějaký typický styl? Sám několikrát přiznal, že se snaží neustále pohybovat mezi žánry, nikdy se neuvelebit třeba v urban fantasy nebo noirové detektivce. Jeho knihy jsou nejčastěji zařazovány pod hlavičku New Weird a něco na tom bude – běda vám, abyste se pohodlně usadili mezi jeho řádky v domnění, že teď čtete ten a ten žánr a nic vás nemůže překvapit. Naopak: to, co Miéville dělá nejradši, je překvapovat.

Pokud jste ambiciózními výtvory tohoto v zásadě sympatického chlapíka nepolíbeni, nečetli jste jeho románové kreace jako jsou Král Krysa, Un Lun Dun, Kolejmoří nebo Nádraží Perdido a pokud se ho vlastně trochu bojíte, povídková sbírka je nejspíš ta pravá pozvánka pro vás. Povídky na sebe nijak nenavazují a stane-li se, že se vám nějaká nebude líbit – nebo ji absolutně nebudete chápat, za což se vůbec nemusíte stydět – můžete ji s ledovým klidem přeskočit a vrhnout se na jinou.

Trochu ve stylu magického realismu je každá povídka o něčem… o něčem znepokojujícím, co tak úplně nezapadá do dané reality, o něčem, co je jako místo na těle, které si musíte konstantně škrábat a neustále o něm víte, pořád tancuje na okraji vašeho vědomí, ale nevidíte na něj. Je tam humor? Pravděpodobně ano, ale je pohřbený pod tak silným nánosem tísně, že si ho nevšimnete; že byste se u Miévillových povídek lámali smíchy, to se vám asi nestane… leda pokud máte hodně komplikovanou mysl.

Témata povídek jsou osobní i globální, dramata se odehrávají za zavřenými dveřmi či na očích celého města. Vždy se objeví nějaká záhada, o které chcete vědět víc a otáčíte stránku za stránkou… vyhoví vám Miéville a ukáže na to prstem a posvítí reflektorem? Jak kdy. Ale spíš ne. Spíš vás poslední věta vůbec neuspokojí a vy si budete muset dát přestávku na přemýšlení, než se začtete do další povídky. Každé slovo je pečlivě odměřené a zvážené a to, co se neříká, je tam přítomno stejně důrazně. Může se stát, že vám některá povídka vůbec nesedne a vy jen budete zmateně listovat? Beze všeho. Miéville do svého hrnce stejným dílem sype jak fantastiku, tak postmoderní beletrii hlavního proudu a míchá to všechno obří vařečkou experimentální prózy, takže pokud se vám z toho udělá trochu nevolno, není se čemu divit.

Miéville je občas nechutný, většinou kuriózní a bizarní, někdy přespříliš politický, sem tam to s tím experimentem přežene a někdy je tajemný a rafinovaný (to když si uvědomíte, že povídky sice zdánlivě nic nespojuje, ale pak náhle objevíte spojitost v jistých neobvyklých slovech…), ale vždycky, vždycky je tísnivý a znepokojující a záhadný a vždycky má drtící atmosféru, kterou si zatraceně užijete. Jste-li Miévillovým fanouškem, nemáte vůbec důvod váhat, a nejste-li (zatím), tak vlastně taky ne

Eylonwai, psáno pro Sarden

Zobraziť diskusiu (0)