Pes jménem Churchill

Když jsem vyrůstal, bralo se to za danou věc. Churchill byl zkrátka největší státník, kterého Británie kdy zrodila. Už v nejútlejším věku jsem měl dost přesnou představu o tom, co dokázal: překonal všechny překážky a dovedl mou vlast k vítězství nad jednou z nejodpudivějších tyranií všech dob.

Znal jsem základní obrysy jeho životní dráhy. S bratrem Leem jsme pročítali jeho obrazový životopis od Martina Gilberta tak nábožně, až jsme znali popisky k jednotlivým fotografiím nazpaměť. Věděl jsem, že byl mistr proslovů, a můj otec (jako otcové mnoha z nás) příležitostně citoval některé jeho nejslavnější výroky; už tehdy jsem si uvědomoval, že řečnické umění schází na úbytě. Věděl jsem, že byl vtipný, nebral si servítky a že dokonce ani na poměry své doby nebyl politicky korektní. U večeře jsme slýchali apokryfní historky z jeho života: třeba jak Churchill seděl na toaletě, když mu oznámili, že s ním chce mluvit následník trůnu, a jak odpověděl, že také právě sedí na trůně a nikdo ho tam následovat nemá, atd. Znali jsme tu, podle které mu socialistická poslankyně Bessie Braddocková údajně vyčetla, že je opilý, a on jí s dechberoucí hrubostí odpověděl, že je ošklivá a že on do rána vystřízliví.

Myslím, že jsme také v mlhavých obrysech znali tu o konzervativním ministrovi s příslušníkem královské gardy… Nejspíš pro vás také nebude nová, ale nevadí. Nedávno jsem si od Churchillova vnuka, sira Nicholase Soamese, vyslechl v Savoyi u oběda její autoritativní verzi. I když si odmyslíme, jak vynikajícím vypravěčem Soames je, zní ta historka pořád důvěryhodně – a vypovídá cosi o klíčovém tématu této knihy, o Churchillově velkodušnosti. „Jeden z jeho konzervativních ministrů byl bukvice, jestli mi rozumíte…,“ (spustil Soames na celou hotelovou restauraci) „… ale zároveň dědečkův dobrý přítel. Každou chvíli ho někde nachytali, ale tehdy jste samozřejmě neměli na každém rohu novináře a nikdo nic neroztroubil. Jednou pokoušel štěstěnu až moc, protože ho načapali, jak ve tři ráno hobluje na lavičce v Hyde Parku gardistu – mimochodem to bylo v únoru. Okamžitě o tom dostal hlášení předseda poslaneckého klubu a zavolal Jockovi Colvillovi, dědečkovu osobnímu tajemníkovi.

‚Jocku,‘ povídá předseda, ‚obávám se, že mám moc špatnou zprávu o panu tom a tom. Stalo se totéž, co obvykle, ale domákl se toho tisk a určitě s tím půjde na veřejnost.‘

‚A jéje,‘ na to Colville.

‚Marná sláva, asi bych měl za premiérem dojít a oznámit mu to osobně.‘

‚Ano, to byste asi měl.‘

A tak předseda poslaneckého klubu dojel na Chartwell [Churchillovo sídlo v Kentu] a vešel do pracovny, kde děda zrovna pracoval vstoje u svého vysokého pultu.

‚Dobrý večer, předsedo,‘ pootočil se, ‚co pro vás můžu udělat?‘

Předseda mu tu nešťastnou situaci vysvětlil. ‚Bude muset odstoupit,‘ uzavřel. Rozhostilo se dlouhé ticho. Churchill potahoval z doutníku. Nakonec se zeptal: ‚Rozuměl jsem vám správně, že pana toho a toho přistihli s gardistou?‘

‚Ano, pane premiére.‘

‚V Hyde Parku?‘

‚Ano, pane premiére.‘

‚Na lavičce?‘

‚Přesně tak, pane premiére.‘

‚Ve tři ráno?‘

‚Jak říkáte, pane premiére.‘

‚V tomhle počasí! Na mou duši, člověk se hned dme pýchou, že je Brit!‘“

Věděl jsem, že zamlada býval ohromně statečný, že se osobně účastnil krvavých bojů, že po něm stříleli na čtyřech kontinentech a že byl mezi prvními, kdo se vznesli na palubě letadla. Věděl jsem, že v době školní docházky na Harrow byl tak trochu skrček, že nakonec dorostl jen do nějakých sto sedmdesáti centimetrů a přes hruď neměl ani osmdesát, že se musel nejprve vypořádat se zadrháváním, depresemi a svým úděsným otcem, než se vypracoval na největšího žijícího Angličana. Vyrozuměl jsem, že ho obklopuje cosi posvátného a magického, moji prarodiče si totiž schovali titulní stranu Daily Expressu ze dne, kdy ve svých devadesáti zemřel. Těšilo mě, že jsem se narodil rok předtím: čím víc jsem toho o něm četl, tím víc ve mně sílila hrdost, že jsem byl naživu současně s ním. O to spíš mě trápí a udivuje, že mu dnes, téměř padesát let po smrti, hrozí, že upadne do zapomnění nebo přinejmenším že se na něj bude vzpomínat zkresleně.

Nedávno jsem si kupoval doutník na letišti v blízkovýchodní zemi, která je pravděpodobně Churchillovým výtvorem. Všiml jsem si, že značka doutníku zní San Antonio Churchill, a zeptal jsem se prodavače v duty‑free shopu, jestli ví, kdo to Churchill byl. Pečlivě si jméno přečetl a já mu zopakoval výslovnost.

„Šeršíl?“ ujistil se. Zřejmě mu to nic neříkalo.

„Za války,“ napovídal jsem, „za druhé světové.“

V tu chvíli se zatvářil, jako by se mu cosi vynořilo z těch nejzapadlejších, nejtemnějších hlubin paměti.

„Starý potentát?“ nadhodil. „Myslím, že ano, možná. Nevím.“ Pokrčil rameny. Což o to, nevedl si hůř než spousta dnešního dorostu. Ti, kdo dávají při vyučování pozor, si odnášejí dojem, že Churchill bojoval proti Hitlerovi, aby zachránil Židy. Ale většina mladých si podle čerstvého průzkumu myslí, že je Churchill pes z reklam na stejnojmennou britskou pojišťovnu. Přijde mi to škoda, osobnost Churchillova ražení by se přece dnešním mladým lidem měla zcela očividně zamlouvat. Vystupoval excentricky, nespoutaně, teatrálně, měl vlastní charakteristický styl oblékání – a byl to naprostý génius.

Vynasnažím se část jeho geniality přiblížit těm, kdo si ji možná plně neuvědomují nebo jim vypadla z paměti – a samozřejmě je mi jasné, že to zavání troufalostí. Nezabývám se historií profesionálně a jako politik nejsem – biblicky řečeno – hoden ani rozvázat řemínek u Churchillovy obuvi, potažmo obuvi Roye Jenkinse, který o něm pojednal ve špičkovém jednosvazkovém životopisu. Jako churchillovský badatel se skláním před Martinem Gilbertem, Andrewem Robertsem, Maxem Hastingsem, Richardem Toyem a mnoha dalšími. Neuniklo mi, že o našem hrdinovi vyjdou každoročně stovky knih, ale přesto jsem si jistý, že je čas Churchilla znovu zhodnotit: nesmíme jeho renomé pokládat za neotřesitelné.

Veteráni druhé světové války postupně odcházejí. Ztrácíme ty, kdo si vybavují zvuk jeho hlasu, a mám obavy, abychom si vzpomínky na jeho dalekosáhlé dílo nenechali rozplynout v naprosté nekonkrétnosti. Žijeme dnes v mlhavé domněnce, že druhou světovou válku vyhrála ruská krev a americké peníze, a přestože to je v jistých ohledech pravda, zároveň je pravda i to, že nebýt Churchilla, téměř jistě by vyhrál Hitler. Nacistům už by totiž nemuselo být možné vzít dobytá evropská území. Právem dnes naříkáme nad nedostatky Evropské unie, přitom jsme ale zapomněli na onen propastně hrůzný svět, který až příliš snadno mohl nastat.

Je třeba si ho dnes připomínat a je třeba si připomínat, čím vším tento britský ministerský předseda přispěl k utváření reality, ve které dodnes žijeme. Po celém světě, od Evropy přes Rusko a Afriku až po Blízký východ, narážíme na stopy toho, jak jeho myšlenky formovaly skutečnost. Churchill je pro dnešek podstatný, protože zachránil naši civilizaci. A je podstatné, že ji mohl zachránit právě jen on. Zosobňuje pádný argument proti všem marxistickým historikům, kteří považují dějiny za příběh nesmírných a neosobních ekonomických sil. Poselství

Faktoru Churchill zní, že rozhodující úlohu může sehrát jeden jediný člověk.

V průběhu Churchillova sedmdesátiletého veřejného působení narážíme znovu a znovu na chvíle, kdy jeho osobnost ovlivnila svět a běh událostí – daleko většího množství událostí, než se dnes většině lidí vybaví. Sehrál klíčovou roli při nástupu sociálního státu na začátku dvacátého století. Dopomohl britským pracujícím k zavedení úřadů práce, přestávek na svačinu a podpory v nezaměstnanosti. Stvořil RAF a tank a zásadně se podepsal na účasti britských sil v první světové válce a na jejich vítězství. Sehrál nezastupitelnou úlohu při vzniku Izraele (a dalších zemí), nemluvě o jeho kampani za sjednocenou Evropu. V několika případech sehrál úlohu bobra, který přehradil proud událostí. A nikdy nezměnil tok dějin tak zásadně jako v roce 1940. Osudem člověka je jeho charakter, říkali staří Řekové a já souhlasím. Pokud ten výrok platí, nabízí se závažnější a zcela fascinující otázka, čím je charakter utvářen.

Které jednotlivosti Churchillovi umožnily, aby se své titánské role zhostil? Které kovárny ukuly jeho železnou vůli a mysl ostrou jako břitva? Kdo kladivo, kdo řetěz vzal, do pece mozek tavit dal? Ptá se William Blake. To je, oč tu běží. Nejprve se však pokusíme nalézt shodu na tom, co dokázal.

Boris Johnson

Faktor Churchill. Muž, který psal dějiny

Kniha Zlín 2016

preklad: Pavel Bakič

Zobraziť diskusiu (0)