Let´go do Holmesovy knihy Jeď!
Možná je to opravdu poslední zásadní kniha o beat generation, která ještě v češtině chyběla. John C. Holmesovi ( 1926 - 1988) vyšla v roce 1952 nakonec pod názvem Go! Byla to první kniha, ve které se mohli čtenáři setkat s výstřední undergroundovou omladinou, kterou právě Holmes začal nazývat ve svých článcích beat generation. Kniha je velmi věrným románem o tom, jak to všechno kolem Kerouaca a Ginsberga začínalo. Přinášíme část Úvodu autora.
Úvod
Číst znovu svůj první román je stejné jako setkat se s dívkou, již jste zbrkle a bez rozumu milovali před dvaceti lety a od té doby neviděli. Všechno, co jste nevyjádřili dobře nebo nekonali rozhodně, se pak promíchá s živými vzpomínkami, které její tvář vyvolá. Vybavujete si, proč jste ji milovali, také ovšem seznáváte, že lásky mládí z velké části slouží samy sobě. Je to těžká zkušenost a trochu při ní zestárnete. Určité odstavce přivolávají s přeludnou jasností den, kdy byly napsány. Vaše mysl se rozzářila, slova přicházela sama
od sebe, a tak navždy otiskla do paměti pokoj na Lexington Avenue, v němž jste pracovali, bubnování deště nebo šikmý sluneční paprsek za okny, konkrétní vůni spařené kávy a chesterfieldek. Akt psaní sice zhltne a promění zážitky, o nichž píšete („Opravdu to ten a ten řekl, nebo jsem si to vymyslel?“), ale zároveň nesmazatelně uchraňuje moment, kdy se vyjevila pravda. Psát o vlastním životě znamená přemístit jej navždy z paměti do skutečnosti. Stránka existuje
proto, aby vám blokovala cestu k upotřebitelné minulosti, a tím vás pravděpodobně nutí k dalšímu vymýšlení, abyste zabránili ztrátám.
Když jsem četl znovu Jeď!, znamenalo to pro mě něco
podobného. Ty skličující lofty a činžáky, ty přecpané ulice a bary, ty nekončící večírky a střety – opravdu to takhle bylo? Opravdu se podobáme těm horečnatým mladým mužům, těmto neukotveným ženám, co neobratně usilují o lásku, o naději, o pochopení svých životů a doby? Může být tenhle obraz New Yorku před pětadvaceti lety přesný? Mohu dosvědčit, že ano. Taková byla místa, v nichž jsme žili, události, jež se přihodily, věci, o nichž jsme takhle hovořili. V tomto smyslu je tato kniha téměř doslovnou pravdou, někdy až příliš doslovnou, než aby mohla být poeticky pravdivá, což je jediná pravda, o niž v literatuře jde.
Jeď! je po všech stránkách knihou mladého muže. Byla
započata v srpnu 1949, kdy mi bylo třiadvacet, a poslední
verze byla dokončena v září 1951, kdy ze mě byl o něco
houževnatější pětadvacátník. Dva roky práce u psacího
stroje nebyly ničím jiným než pokračováním dvou let zážitků, které jim předcházely. Je i knihou mladého
spisovatele, plnou rádoby vážných blábolů, technické neohrabanosti, nadměrného pesimismu a nejisté prózy. Převážně je malována v odstínech rudé a černé, jež jsou koneckonců barvami mládí, jsem nicméně přesvědčen, že se to zlepšuje s tím, jak text postupuje. Během psaní jsem se o něm učil, učil jsem se také něco o sobě. Stal jsem se o něco odvážnějším, protože to vyžadovala látka mé knihy, a jak jsem se zlepšoval, stal jsem se i o něco ambicióznějším.
Kniha je klíčový román v plném smyslu toho slova, velice málo je v něm totiž fikcí a často trpí rozmazanou perspektivou tohoto žánru. Nyní jsem ale ohromen, když vidím, jak otrocky se drží skutečných událostí a lidí. Jsou zde dokonce celé slovo od slova přepsané rozhovory. Dva předcházející roky jsem si vedl vyčerpávající pracovní deníky a kniha samotná byla více či méně přepisem těchto každodenních rychle načrtnutých poznámek. První verze byla dokonce napsána s pravými jmény a několik skutečných postav knihu v průběhu jejího vzniku četlo. Čtenář snadno rozliší postavy založené na Jacku Kerouakovi, Allenu Ginsbergovi, Nealu Cassadym, Herbertu Hunckem a dalších spisovatelích a osobnostech spojovaných s beat generation. Stejně tak nemohu popřít, že Paul Hobbes výrazně připomíná mladíka, jímž jsem tehdy byl. Postava Agatsona byla založena na Billu Canastrovi a vylíčení jeho života a smrti je přesné do posledního detailu. Verger byl student, kterého jsme všichni znali (naposledy jsem o něm slyšel, že je učitelem na Středozápadě) a jeho postava je možná nejvíc ze všech fikcí. Příhoda, jež se stala Jacku Watersovi, je založena na zážitku Ginsbergova přítele, nyní hodně známého básníka, a také jsem ji pro potřeby tématu nadsadil. Některé z dívek jsou amalgámem několika lidí, i když Dinah, Christine, Winnie a Bianca se natolik blíží svým původním předlohám, jak jen to bylo možné. May odpovídá mladým ženám té doby a psal jsem o ní ještě v dalším románě, v Jeď! je ale spíše určitým typem než konkrétní osobou.
Všechny klíčové události v knize se skutečně staly, i když ne vždy v tom pořadí, v jakém jsem je uvedl. Popis Stofského „vizí“ byl napsán po důkladných rozhovorech s Ginsbergem a on později napsal vlastní verzi v básni Opravdu lev, kterou čtenáři doporučuji pro její niternější pohled. Stofského básně jsou mé vlastní verze několika Allenových básní z té doby, z nichž většina byla vydána ve sbírce Brány Hněvu (The Gates of Wrath). Den, kdy je Pasternakův román přijat k vydání a Hobbesův je naopak odmítnut, proběhl přesně tak, jak je
zde popsáno – byla to jedna z těch zvláštních shod okolností, jež charakterizovaly mé přátelství s Kerouakem. Události kolem zatčení Anckeho, Little Rocka, Winnie a Stofského se drží pravdy tak věrně, jak to jen šlo. Jedinou zcela vymyšlenou událostí je, když spí Pasternak s Kathryn, opět je to v knize ale proto, že mi to přišlo z hlediska tématu správné – i když jsem si vědom, že jsem se možná snažil zbavit odpovědnosti za své vlastní poklesky. Jak je zřejmé, Paul Hobbes si sám připadal rozpolcený mezi nároky staré morálky a lákadly nové, a pocit viny byl jeho nejčastějším podnětem.
Navzdory veškeré té doslovnosti by se Jeď! nicméně mělo vnímat jako můj pohled na tu dobu, jako upřímný pokus znovu stvořit mé vlastní zážitky, a tím dosáhnout jejich pochopení – byť mé postavy jsou samozřejmě týmiž lidmi, o nichž Ginsberg později napíše „viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy“ a které měl na mysli Kerouac, když řekl: „Jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci k spasení, ti, kteří chtějí mít všechno – a hned.“ Samozřejmě, takové míchání materiálu vyvolalo v průběhu let mezi kritiky a čtenáři mimořádný zmatek. Tak například, jednou jsem dostal od nějaké mladé ženy dlouhý obviňující dopis, v němž tvrdila, že Jeď! zjevně napsal Kerouac, protože Hart Kennedy a Dean Moriarty jí přišli identičtí, a dokonce jsem použil postavu, která zůstala v zákulisí, jménem Bill Dennison – což je smyšlené jméno, které dal Kerouac v románu Maloměsto, velkoměsto Billu Burroughsovi. Ve skutečnosti jsem tak učinil s Jackovým svolením, protože jsem tehdy Burroughse neznal a všichni jsme měli potěšení z toho, když jsme mohli do našich knih vkládat tyto enigmatické odkazy na knihy ostatních – jako to Jack dělal v Maggie Cassidyové, kde nepřímo odkazuje na náladu a téma mého raného, nevydaného románu. Ve vážnější rovině pak bylo v tisku řečeno, že Jeď! není než „vydatlovaná imitace“ Na cestě, a já jsem přesvědčen, že teď nastala ta správná doba uložit toto obvinění k věčnému odpočinku. Jak jsem řekl, Jack četl Jeď! v průběhu dvou let, kdy jsem román psal, dvou let, během nichž se neúspěšně pokoušel Na cestě pořádně rozjet, a teprve poté, co počátkem března 1951 dočetl první verzi mého románu, začal psát text, který se měl stát finální, jednadvacetidenní verzí jeho knihy, dokončenou koncem dubna téhož roku. Nehodlám naznačovat jakékoli inspirační vazby mezi oběma knihami (pokud jde o látku, téměř se nepřekrývají), chci pouze říct, že můj spíše temný pohled na „beatnickou zkušenost“ asi nemohl sdílet – že mu připadal neslučitelný s jeho vlastní představou – a že mu tyto výhrady mohly poskytnout potřebný podnět. V každém případě není skutečně možné obě knihy porovnávat. Kerouac našel svůj hlas a vidění při psaní Na cestě; já jsem při psaní Jeď! stále zápasil s tím, jak pročistit nejen své řemeslo, ale také svůj pohled. Přirozeně jsme měli shodný postoj, založený na stejných zkušenostech, a oba jsme se pokoušeli psát přímo na základě našich tehdejších životů. Ty byly plné věcí, jako jsou drogy, šílenství, vize, chlast, jazz a nekonvenční sexuální chování, a tohle vše se zcela přirozeně v našich knihách při psaní vynořilo. Každý, kdo znal dobře Kerouaka, ví, že pokud by měl pocit, že jsem mu něco ukradl, nemohl bych po dvacet let zůstat jeho blízkým přítelem.
....
ukázka z Úvodu, který ke knize napsal autor čtvrtstoletí po vydání, tedy v roce 1976