SMĚREM K PSYCHOLOGII ZLA

Existují různé způsoby, jak se na věci dívat.

Psychiatři obvykle posuzují lidi z hlediska zdraví a nemoci. Tento přístup bychom nazvali lékařským modelem. Je to velmi užitečný a účinný způsob, jak pohlížet na lidi.

Nazíráno z tohoto hlediska, trpěl George velice specifickou chorobou, a to obsedantní neurózou. O této nemoci toho víme poměrně hodně. V mnoha směrech byl Georgův případ typický. Obsedantní neurózy mají například svůj původ v raném dětství a rodí se téměř vždy pod vlivem neideálních osobností – formujících situací. George si nemůže pamatovat, jakým způsobem se formovala jeho osobnost. Ale ze skutečnosti, že jeho otec umlátil kotě k smrti za to, že zaneřádilo koberec, se dá usuzovat, že George uznal, že bude lépe, když se naučí ovládat své city. Není určitě náhodou, že George vyrostl v obzvlášť pořádkumilovného a metodického člověka, jak už pacienti s obsedantní neurózou obvykle bývají.

Dalším typickým charakteristickým rysem lidí, kteří se stávají oběťmi této nemoci, je jejich náchylnost k „magickému myšlení“, jak to nazývají psychiatři. Magické myšlení se může projevovat různou formou, ale v zásadě spočívá ve víře, že myšlenky o určitých věcech mohou zapříčinit, že se tyto stanou. U malých dětí je magické myšlení běžné. Pětiletý chlapec může mít například myšlenku: Přeji si, aby má malá sestřička zemřela. Hned poté zneklidní a začne se bát, že sestřička skutečně umře, protože si to přál. Nebo pokud jeho sestra onemocní, zmocní se ho pocit viny a domnívá se, že její nemoc zapříčinila jeho myšlenka. Obyčejně z této náchylnosti k magickému myšlení vyrosteme – v dospívání jsme si již naprosto jisti, že tu moc ovlivňovat pouhými myšlenkami vnější události nemáme. Často se však stává, že děti, které byly v průběhu svého dětství nadměrně traumatizovány, ať už takovým nebo onakým způsobem, ze svého magického myšlení nevyrostou. Což se obzvlášť týká lidí trpících obsedantní neurózou. George z toho zcela jistě nevyrostl. Jeho víra v to, že jeho myšlenky se stanou pravdou, byla základní složkou jeho neuróz. Právě proto, že věřil, že se mohou stát skutečností, byl nucen stále znovu a znovu jezdit míli za mílí zpátky na ona místa, kde se odehrály, aby je zbavil účinnosti nebo alespoň oslabil jejich sílu.

Z tohoto úhlu byla Georgova smlouva jednoduše dalším projevem jeho magického způsobu myšlení. Smlouva připadala Georgovi jako snadno přístupný prostředek, jak se osvobodit od myšlenek, které ho pronásledovaly právě proto, že věřil, že by se mohly stát skutečností. I když smlouva byla „pouze v jeho mysli“, George věřil, že on a jeho syn doopravdy v souladu s podmínkami zemřou. Omezíme-li se na lékařský model, můžeme říci, že Georgova smlouva s ďáblem byla pouze jednou z mnoha forem magického myšlení a že tento způsob je typickým znakem v podstatě běžné duševní choroby, jíž trpěl. Jelikož tímto je vlastně úkaz objasněn, není potřeba dalších analýz. Případ uzavřen.

Podíváme-li se ovšem na věc z jiného úhlu, problémem se stává to, že vztah mezi Georgem a ďáblem se zdá být naprosto všední a ne moc významnou věcí. Jakým by se ale zdál, kdybychom ho nahlédli ve světle tradičního křesťanského náboženského modelu? Podle toho modelu je lidstvo – a v podstatě celý vesmír – ovlivněno titánskou bitvou mezi silami dobra a zla, mezi Bohem a ďáblem. Pozadím této bitvy je každá lidská duše. Jedinou otázkou rozhodujícího významu je, zda v duši zvítězí Bůh, nebo ďábel.

Tím, že George podepsal smlouvu, navázal vztah s ďáblem a vydal svou duši v plen tomu největšímu nebezpečí, které lidstvo zná. Zcela nepochybně to byl rozhodující okamžik jeho života. Možná že svým rozhodnutím ovlivnil osud veškerého lidstva. Chóry andělů a armády démonů stály na stráži a hlídaly každou jeho myšlenku a ustavičně se modlily, každý v zájmu své věci, za kladný výsledek. Nakonec zrušením smlouvy a tím vztahu mezi ním a ďáblem vyrval George sám sebe peklu pro slávu Boží a naději pro lidstvo.

Jaký je vlastně význam Georgovy smlouvy: byla pouze dalším z jeho neurotických příznaků, anebo šlo o rozhodující kritický zlom v jeho životě, o zlom nedozírného významu?

Není záměrem této knihy jakýmkoli způsobem odsuzovat lékařský model. Zůstává totiž ze všech existujících modelů – a je jich požehnaně – v praxi nejpoužitelnější pro objasnění duševních chorob. Ovšem za specifických podmínek, ve specifické chvíli, může být vhodnější jiný model. A právě v takových chvílích se od nás očekává, že zaujmeme to nejvýhodnější stanovisko. Když mi George řekl o svém paktu s ďáblem, byl jsem postaven před volbu, zda ho považovat jen za další neurotický symptom, anebo za moment výrazné morální krize. Za předpokladu, že bych si zvolil první možnost, neočekával by se z mé strany žádný bezprostřední krok. Jestliže bych zvolil druhou, byl jsem povinován Georgovi, stejně jako světu, vrhnout se s veškerou silou, kterou jsem dokázal zmobilizovat, do morální bitvy. Kterou cestu si vybrat? Zvolil jsem druhou možnost, to znamená považovat Georgův pakt – přestože se vše odehrálo pouze v jeho mysli – za nemorální a s jeho nemorálností ho konfrontovat. Zvolil jsem tedy dramatičtější alternativu. V takových chvílích, myslím, můžeme vycházet pouze ze zkušenosti. Jsme-li v určitém konkrétním okamžiku v situaci, kdy si musíme vybrat jeden model, měli bychom si snad vybrat ten dramatičtější – to znamená ten, který události, jež je studována, propůjčuje co největší možnou důležitost. Ovšem obvykle není bezpodmínečně nutné ani rozumné přijmout jeden jediný model. Lidé na severu Ameriky vidí na Měsíci postavu, Středoameričané se prý domnívají, že je to králík. Kdo z nich má pravdu? Samozřejmě oba, jelikož každý z nich má odlišný zorný úhel, odlišné výchozí stanoviště, ať už kulturní, nebo geografické. To, co nazýváme různými modely, jsou jednoduše jen alternativní úhly pohledu. A chceme-li poznat Měsíc či jakýkoli jiný fenomén co nejdůkladněji, musíme ho zkoumat z tolika rozličných úhlů, jak je to jen možné.

Tato kniha se tedy hodlá zaměřit na jednotlivé problémy z mnoha různých aspektů. Čtenáři, kteří upřednostňují zjednodušenou duchovní stravu, se budou pravděpodobně cítit nepohodlně. Ale námět si zasluhuje více než jen kusou jasnost. Lidské zlo je příliš závažným problémem na jednostranné posouzení. A je také příliš rozsáhlé na to, aby jeho skutečná podstata mohla být sevřena rámcem jednotícího stanoviska. Nakonec je stejně tak základní jako osudově a nevyhnutelně mysteriózní. Nikdy se nám tudíž nepodaří dosáhnout pochopení jeho výchozí reality. Je něčím, čemu se můžeme pouze přiblížit. Čím blíže se mu ve skutečnosti přibližujeme, tím více si uvědomujeme, jak málo o něm víme, a v tím větší hrůze zůstáváme stát před jeho záhadností.

M. Scott Peck

Lidé lži

Portál, 2018

preklad: Mikeš Petr, Krejčová Eva

Zobraziť diskusiu (0)