Co se týče Terezína, já jsem docela překvapená, že říkáte, že čeští čtenáři a čtenářky si myslí, že je to téma, které je dobře známé. Známé jsou totiž jen příběhy českých Židů a mladých lidí židovského původu, kteří v Terezíně byli a přežili ho. Mnohem méně toho ale víme o lidech, kteří nepřežili a o takzvaných cizincích. Protože dodneška je holocaust vyprávěn jako národní dějiny, jako německé dějiny, jako dějiny pachatelů nebo jako dějiny Židů, kteří jsou vlastně všichni stejní. Když se podíváte na expozici Jad vašem, zjistíte, že je úžasná a skvěle vyzkoumaná, ale vypráví příběhy belgických nebo polských Židů jako ty samé. Ve své knize upozorňuji, že lidé, kteří byli utvářeni zázemím, ze kterého přišli, v Terezíně poznali, jak silnou měli příslušnost k Německu, Československu, Nizozemsku a podobně. Poukazuji na příběhy, které jsme neposlouchali. Byli tam třeba i Dánové, Nizozemci, staří lidé, nejen rozkošné děti. I když chápu, že pro lidi jsou děti často takové vstupní téma.

Teď řeknu něco, co vás možná překvapí: pro mě byla určitá etická závaznost v tom nepsat jenom o tom, že děti si nezasloužily být zavražděny, ale že si nikdo nezasloužil být zavražděn – staří lidé, alkoholici, lidé, kteří kradli, prostitutky – a nikdo z nich není horší oběť.

Anna Hájková

Alarm · Kolaps #72: Anna Hájková - Nejsou horší a lepší oběti holocaustu