Sám jsi říkal, že se nerad opakuješ, a teď tu máme Smějící se bestie, druhý díl noiru s Vincentem Krhavým, který stále trpí v depresivním a nehostinném Odpočinku. Zdánlivě stejná situace jako posledně, v čem je tedy kniha jiná než Posmrtná predace?

Situace je na první pohled stejná, ingredience jsou podobné, ale já se fakt nerad opakuju, takže druhá „Vincentka“ spíš posouvá koncept té první, než aby ho replikovala. V Predaci Vincent spadl do nového nehostinného prostředí, kde plánoval co nejrychleji splnit úkol, uhasit žízeň nějakým tím pětipívem a zdejchnout se. Což se mu samozřejmě nepovedlo.

V Bestiích je výchozí situace jiná — nehostinné a depresivní prostředí Odpočinku je teď Vincentovým novým domovem, v němž se buď naučí žít (či aspoň přežívat), nebo ho jeho obyvatelé umlátí papučema. Alespoň ze začátku jsou proto Bestie spíš o tom, jak se vyrovnat s novým životem, do kterého vás někdo násilně zavlekl, aniž byste utonuli v alkoholu. Samozřejmě čím více se s nepřáteli poznáváte, tím větší je šance, že se vám mezi nimi začne líbit — a z tohohle zjištění vás zdaleka nejlépe vytrhne pár pořádně nakvašených mrtvol.

Zatímco v první knize můžeme číst velkou depresi a generační skepsi, tak ve Smějících se bestiích jsem pozoroval spíš beznaděj a naštvání, přecházející až k revolučnímu vzteku a nihilistickému heslu „No Future“. Měl jsi tenhle posun v plánu od začátku, nebo se do knihy promítl tvůj vlastní pohled na svět?

Plánů jsem měl upřímně pramálo: z Posmrtné predace zbyly nějaké nedotažené šrouby, takže jsem počítal s jejich utahováním. Vymyšlenou jsem měl kostru hlavní zápletky — pár styčných bodů, které jsem nějakým způsobem hodlal spojit. Pomyslné maso na kostech už ale rostlo organicky. Vtip spočívá v tom, že Odpočinek je do jisté míry časová kapsle současnosti: drtivá většina zvláštností, pochybných individuí a bizarních praktik z Predace odráží realitu — i když něco málo jsem si samozřejmě přikrášlil. Ve Smějících se bestiích se od tohohle konceptu neodkláním, takže jsem kulisy skutečného světa prohnal svým patentovaným generátorem nočních můr a společenského angstu a z výsledné hmoty uplácal knížku. Jestli text vyznívá ponuře, nihilisticky či cynicky, je to proto, že nějak podobně jsem v době psaní vnímal naši společnost a její budoucnost.

Ve Smějících se bestiích najdeme množství odkazů na jiná literární díla, která tentokrát hrají stěžejní roli. Co tě vedlo k tomu, využít popkulturu nejen jako koření, ale přímo jako dějový prvek?

Knihy byly vždycky extrémně důležité pro formování lidského myšlení. Ať už se budeme bavit o bibli, nebo o kuchařce od Jirky Babici, v obou případech se jistě shodneme na tom, že po přečtení daného díla už člověk nikdy nebude stejný jako dřív. A Vincent má knížky rád. S oblibou se hrabe v textu mezi řádky. Nepochybuje o tom, že rukopisy nevznikají ve vzduchoprázdnu a občas jsou zamazané přetrvávajícími pravdami, nebo dokonce společenskou kritikou.

Jakou roli knihy v Bestiích konkrétně hrají a proč s nimi Vincent šermuje skoro stejně obratně jako s půllitrem, to vyzradit nemůžu. Nicméně v té nejzákladnější rovině popkultura pojí Bestie s naší realitou. Jde o ostrůvky, které jsou společné jak pro svět na stránkách, tak pro ten mimo papír — čímž možná chci říct, že se tyhle dvě „dimenze“ zase tolik neliší.

I Smějící se bestie obsahují kritiku a úšklebky na některými nešvary naší doby, jako je třeba ezoterické myšlení, ale zdaleka nejvíc se, zdá se, trefuješ do sociálních sítí. V čem je podle tebe problém, dostávají nás do stejně mezních situací jako hrdiny tvé knihy?

Problém sociálních sítí spočívá v tom, že už se nedá žít s nimi, ale ani bez nich. Ostatně i na tenhle rozhovor se čtenáři s největší pravděpodobností proklikají z Facebooku nebo Twitteru a podobně. Na jedné straně nás tyhle služby udržují v centru dění, zprostředkovávají nám zážitky a usnadňují učení, objevování nebo prostě jen bezmezné bloumání volným časem. Kdo se jim vyhýbá, je do jisté míry poustevníkem digitálního věku.

Na povrchu jsou sítě vlastně super, a pokud se používají v mezích slušnosti, jsou i skvělý nástroj. Jenže jejich příchod byl příliš rychlý a etická pravidla, která by je svazovala, si v podstatě splácáváme za chodu na koleni — a často až když už je pozdě. Dokud může sociální síť obhajovat šíření falešných poplašných zpráv či podněcování násilí právem na „svobodu projevu“, vždycky se najde hromada lidí, kteří je budou zneužívat. A jakmile se jednou člověk na internetu zamaže lží, jen těžko ji ze sebe dostane — v jádru jsme totiž všichni líní a hledání objektivní reality vyžaduje úsilí. A k tomu v zákulisí pracují algoritmy, které nás v „našich pravdách“ utvrzují, takže se logicky nepleteme my, ale ti druzí…

A co se mezních situací týče: žijeme ve světě, kde při pořizování selfíček ročně umře víc lidí, než jich sežerou žraloci. Riskujeme životy pro zcela bezcenná srdíčka a zvednuté palce od neznámých lidí. Víc k tomu asi není třeba dodávat.

Vilém Koubek (nar. 1988) se od mládí zabývá videoherní žurnalistikou. Po studiu českého jazyka na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity se věnoval také editaci textů, díky níž začal spolu s Janou Kilianovou vydávat komiks Korektor (2014). V současnosti je redaktorem časopisu 100 + 1 zahraniční zajímavost. Rád o sobě prohlašuje, že dokáže najít krásu i v nejextrémnějších zákoutích kultury, a svou vyhraněnost přenáší do psaní. Debutoval splatterpunkovým románem Čepel entropie (2018), na který navázal kritiky ceněnou postapokalyptickou sci-fi Organická oprátka (2019). V roce 2021 vydal první z noirových příběhů Vincenta Krhavého s názvem Posmrtná predace.

Rozhovor připraven Jiřím Štěpánem pro Kavárnu Hostu, redakčně zkráceno

Zobraziť diskusiu (0)