Zahrada je vlastně takovým mikrokosmem, světem ve světě. Tvůj hlavní hrdina se vrací do zahrady, kterou znával v dětství. Znáš také takovou zahradu?

Bohužel neznám… Zblízka rozhodně ne, spíš je to takový vysněný prostor, stará městská zahrada, možná až trnkovského typu. Tedy s tím rozdílem, že tahle je úplně zanedbaná. Možná je obrazem člověka, který do ní přichází. Je to člověk, který opouští kněžství, a tak se najednou ocitá úplně v jiném světě, postupně zjišťuje, kým vlastně je.

Takže se postupem času jaksi kultivuje, zbavuje trní? Nebo je naopak obnaženější a zranitelnější?

To je právě to — někdy si myslíš, že ji kultivuješ, dáš do toho veškeré své síly a nasazení, a pak s hrůzou zjistíš, že celá ta tvá poctivá práce nepřinesla nic jiného, než že zahradu udělala nahou a zranitelnou… A ty se na tu spoušť díváš a nechápeš, jak je možné, že jsi do poslední chvíle neviděl, co se ti pod rukama děje…

foto: David Konečný

Vracíš se po dlouhé době ke katolickým tématům?

Ani ne. Řekla bych, že tady je to téma spíš okrajové, celý příběh je otočený směrem na člověka, na to, kým je. A to je ještě jiná rovina než témata týkající se církve, kterých se v knize dotýkám.

Takže zkoumáš lidské možnosti a lidské slabiny? Když čtu „příběh otočený směrem na člověka“, vzpomenu si na Vrány, na jejich tíhu. Na co se mají čtenáři připravit — je to podobně silný koncentrát?

Možná zkoumám spíš i tu hranici mezi tím, kdy člověk „má“ slabinu, nebo je ta slabina přímo součástí jeho já. Ve Vránách se ta tíha vyprávění týkala dětství, které je vždycky čisté a nevinné. Tady vyprávím příběh dospělého člověka, si už něco odžil. Částečně dobře, částečně špatně, tak jak to v životě bývá. Barunky ve Vránách se čtenář měl tendenci jednoznačně zastat, u hlavního hrdiny Zahrady to možná bude v tomto ohledu složitější.

Máš pocit, že když někdo tráví život v nějaké bublině, třeba ve vztahu, nebo i prostorově, a pak to prostředí opustí, může zjistit, že byl vlastně celou dobu někým jiným? Já myslím, že určitě jo, ale — když to převrátím — stává se třeba někomu i to, že nikdy nezjistí, kým opravdu je?

Zjistit, kdo člověk je, je naprosto zásadní pro to, abychom pochopili, jak máme nebo můžeme žít. Jenže to často znamená postavit se věcem, které se můžou jevit jako neúnosné. Nebo dokonce můžou neúnosné doopravdy být. Vyvstává tu otázka, jak potom žít, možná i zda žít a jaká může být kvalita takového života…

Takže je to vlastně dost složitě řešitelné. Člověk musí vědět, kým je, ale když to pak ví, může to být nesnesitelné. Už jen tohle pomyšlení mě bolí, tak nějak ale tuším, že i to opravdu může být naše realita. Jenže co tedy dál? Doufám, že mi neřekneš, ať si počkám na knihu.

V životě nejde všechno vyřešit a zvládnout. Můj hrdina to postupně zažívá a začíná chápat — žádná pomoc zvenku nepřichází, ale přesto ještě dlouho doufá. Až si jednoho dne definitivně uvědomí, že východisko není. Pak musí — má-li člověk žít — přijít něco jiného. A jestli se ptáš, zda to můj hrdina najde, tak ano, najde.

Tvé předchozí knihy byly velmi úspěšné, vyprávěly silné traumatické příběhy, sám jsem viděl, jak na ně čtenáři reagovali, kolik otázek vyvolávaly. Jak dlouho jsi téma pro Zahradu zpracovávala?

Zahrada začala vznikat už někdy na přelomu roku 2018/19, různě jsem ji přepisovala, dlouho zvažovala. Taky se v průběhu té doby nějak proměňovaly moje vlastní postoje k tématu knihy a dodnes myslím, že jsem nenašla úplně pevný bod. Mohla bych říct, že mám pro svého hrdinu naprosto pochopení, ale o to víc vyvstává otázka, jestli bych opravdu dokázala být takhle chápavá a tolerantní i v realitě.

A jak jiné psaní to bylo ve srovnání s Chirurgem nebo Vránami?

Každé psaní je jiné, tak jako každá kniha je jiná. Psaní především znamená napojit se na určitý svět a v něm setrvat. A ty světy v mých knihách jsou odlišné, tedy tak odlišné je i to psaní.

A myslíš si, že čtenáře dokáže tvůj příběh zasáhnout zase tak silně?

Co znamená silně zasáhnout? Pro mě silně zasáhnout znamená, že text čtenáře natolik ovlivní, že to povede třeba i ke změně přístupu a chování. Všechno ostatní jsou jen zbytečné emoce a dojímání se. Myslím si, že téma Zahrady není příjemné, ale jinak než u Vran. A že to čtenáře konfrontuje hodně i s ním samým. Poslední roky mám nejvíc obavu ze čtenářů, kteří se chtějí jen dojmout, ale nechtějí se konfrontovat s tématem. Tohle je podle mě obecně velké riziko současného čtenářství — dojmout se a užít si emoce to ano, ale poctivě hledat odpovědi na otázky, kterým text čtenáře vystavuje, to už raději ne. Už u Vran jsem viděla, že spousta lidí má zapnutou řadu obranných mechanismů, jen aby nemuseli čelit realitě. Myslím, že v tomto ohledu může Zahrada způsobovat totéž.

Radek Štěpánek, psáno pro Kavárnu Hostu

Zobraziť diskusiu (0)