Johanniny vidiny

Už to tak bývá, že noc dělá různé kousky, když se snažíš být tak zticha.
Sedíme tu ve slepé uličce, i když se ze všech sil snažíme to popřít,
a Louise drží hrst deště a pokouší tě, abys to zapřela.
Naproti v mansardě blikají světla,
v tomhle pokoji jen chrchlají trubky topení,
tiše hraje stanice country music,
ale nic, opravdu nic nejde vypnout.
Jen Louise a její milenec jsou propletení
a tyhle Johanniny vidiny, které si podrobujou moji mysl.

Na prázdné parcele, kde si dámy hrajou na slepou bábu s řetízkem na klíče
a noční holky si šeptají o svých eskapádách ve vlaku metra,
slyšíme, jak noční hlídač cvakl baterkou
a zeptal se sám sebe, jestli je blázen on nebo ony.
Louise je fajn, je nablízku,
je křehká a připadá mi jako zrcadlo,
ale příliš stručně a jasně z ní čiší,
že Johanna tady není.
Duch elektřiny jí vyje do kostí tváře,
kde moje místo teď zaujaly ty Johanniny vidiny.

Ztracený chlapeček se bere tak vážně,
chlubí se svým trápením, líbí se mu žít nebezpečně,
a když padne její jméno,
mluví o polibku na rozloučenou pro mě.
Má teda drzost, že je tak k ničemu a vůbec,
jen tak konverzuje u zdi, zatímco já stojím v předsíni.
Jak to mám vysvětlit?
Je tak těžké vědět si rady
a kvůli těm Johanniným vidinám jsem vzhůru ještě za svítání.

V muzeích je souzeno Nekonečno,
hlasy opakujou, takhle nějak musí po čase vypadat spása,
ale Mona Lisa měla určitě toulavý blues,
je to vidět podle toho, jak se usmívá.
Vidíš ten primitivní kokain,
jak všechny ženské s rosolovitými tvářemi kýchají,
slyšíš, jak ta s knírkem říká, „no nazdar,
nemůžu najít kolena“?
Mezkovi visí z hlavy šperky a dalekohled,
ale kvůli těm Johanniným vidinám vypadá všechno tak krutě.

Hauzírník mluví s hraběnkou, která předstírá, že jí na něm záleží,
a říká, „ukažte mi někoho, kdo není parazit, a já se za něj půjdu pomodlit“.
Ale jak vždycky říká Louise,
„člověk si nemá dělat příliš velké naděje, no ne?“
a zatím se na něj sama chystá.
Panenka Maria se ještě neukázala,
vidíme, jak prázdná klec rezaví
tam, kde kdysi vlála její divadelní pláštěnka.
Na silnici vstupuje houslista
a píše, „všechny dluhy se už vrátily“
na zadek náklaďáku s rybami, který se nakládá,
zatímco mně vybuchuje svědomí,
harmoniky hrajou paklíčové tóny a jediné,
co zůstává, je déšť a Johanniny vidiny.

přeložila Gita Zbavitelová, z knihy Dylan - 100 písní a fotografií, jejíž dotisk se chystá