Daneš napsal knihu nabitou biograficko-historickými, často neznámými fakty, zároveň ale s vědomím, že poslední roky této spisovatelské osobnosti provází mnoho otazníků. Svým pojetím však předkládá souvislý, ucelený a z podstaty dramatický příběh a čtenář jistě ocení, že autor vyplnil bílá místa vlastní fantazií.

Ukázka:

Přestože viděl své poslání ve skládání vět, dokázal Karel se srovnatelným zápalem rozebírat větu na její základní prvky. Tak přišel k objevu, že jsou slova nadána dvojí existencí. První je zjevná, druhá intuitivní. Funkcí slova je nést nějaký konkrétní význam, vedle toho však vyvolává i nejrůznější obrazy. Cesta, jakou slovo stimuluje lidskou obraznost, je klikatá a plýtvat kvůli jejímu popisu dalšími slovy by postrádalo smysl. Docela postačí říci nějaké slovo nahlas a pak je opakovat, pořád dokola, třeba dvěstěkrát… a ejhle, už se probouzí k novému životu!

Jistěže je neumí takhle probudit každý. Tohle nadání mají děti a měli by je mít Židé nebo spisovatelé. Na opačném pólu stojí ti, kdo neprobudí nikdy nic, vršitelé prázdných frází, plně zaměstnaní drezúrou slov v jejich první existenci, mezi nimiž vynikají ministerští úředníci a politici.

Po vzoru těch, kdo je užívají, organizují se i slova hierarchicky. Jsou slova noblesní, slova středních tříd a ta lidová. K těm epesnějším patří slovo poněvadž, obřadné jako pan oficiál, který v neděli korzuje po náměstí, dělá krátké krůčky, jako by mu krejčí omylem sešil nohavice v rozkroku, a na pozdrav kolemjdoucích zvedá klobouk. Poněvadž je též redaktorka kulturní rubriky, která neuznává abstraktní malířství. Je hubená, nebarví si vlasy, hovoří tiše a nikdy nenosí podpatky. Doma na nočním stolku má Pascalovy Myšlenky. Poněvadž je zajisté arménský obchodník s koberci z města Ázerbájdžánu… Má podlouhlou bledou tvář, lemovanou krátkým černým prošedivělým plnovousem; a jeho oči mají mrtvý lesk jako knoflíky dámských kabátů. Poněvadž má lehký sklon k antisemitismu a chová oblibu v instrumentálu. „Není pravdou, že…“ říká s důrazem na každou slabiku.

Hrdopyšným slovům sluší jemný patos v hlase. Naftalínem páchne slovo píseň, ploché jako katafalk potažený hnědým suknem. Ne náhodou se písně produkují při procesích, na vlasteneckých shromážděních či folklórních slavnostech. Pro potěšení si pak lidé zpívají raději písničky.

Podobně i vlastní jména žijí dvojí existencí. Ta druhá často bobtná úměrně tomu, jak úzce se ta první pojí s nějakým jedincem či místem. Vezměme si takové Pardubice, císařskou hůl nakřivo zapíchnutou na okraji blátivé cesty. Obec s vyššími ambicemi se tak pojmenovat nemůže. Panuje jistota, že nezávislou republiku s hlavním městem Pardubicemi by ve světě nebral nikdo vážně. A kdyby se na to konto rozhodla vláda přestěhovat své sídlo do Hradce Králové? To by bylo z bláta do louže, protože není moudré zakrývat své komplexy velikášskou pózou.

Liberec, to je jiná písnička! O republice s hlavním městem Libercem by se hovořilo s respektem i v zámoří.

Avšak Liberec se dnes nazýval Reichenberg a republika, jejímž sídelním městem se před pár lety stal, Sudetenland. V zájmu vědecké přesnosti musíme dodat, že Sudetenland nebyl nezávislý a republikou se nejenže nenazýval, ale měl k ní asi tak daleko, jako má špaček k sadařství. Kdo by se o tom chtěl přesvědčit na vlastní oči, mohl by se zajít podívat z bezpečné vzdálenosti na ceduli s černou orlicí třímající v pařátech hákový kříž, jaká vítala příchozí na hraničních přechodech.

Konečně jména osob jsou kapitola sama pro sebe. Reinhard Heydrich: švihnutí bičem — mrazivý vítr — dvoubřitý nůž.

V případě, že si někdo do té chvíle užíval v Praze legrace, po smrti zastupujícího říšského protektora ho smích přešel. Atentát na muže příslušejícího k samé špičce nacistické hierarchie provedli českoslovenští parašutisté vysazení sem z Londýna. Vážně zraněný Heydrich skončil v nemocnici, kde po týdnu na následky infekce zemřel. Mocenské vakuum po prominentním Němci vyplnil Němec sudetský: Karl Hermann Frank. Ač profesí knihkupec, jemnými mravy nevynikal. Na celém území protektorátu bylo vyhlášeno stanné právo. Tlampače každé ráno štěkaly dlouhé seznamy popravených a v odvetě za Heydrichovu smrt vyvraždili nacisté obyvatelstvo pár vesnic, vypálili je a srovnali se zemí. Pokud by si Němci přáli, aby si na ně uchovali Češi hezkou vzpomínku, podařilo se jim to minimálně na pětasedmdesát let dopředu.

Pro Karla s Dorou se toho navenek tolik nezměnilo. Kupříkladu noční zákaz vycházení zavedený v souvislosti se stanným právem pro ně platil už třetím rokem. V rámci možností se pokoušel Karel obracet rány osudu ve svůj prospěch a mnoha protižidovských vyhlášek využil jako záminky k přechodu na zdravější životní styl. Zakázali Židům kupovat cigarety? „Je vidět, že to se mnou myslíte dobře,“ zaradoval se a přestal kouřit. Ještě složitější situace byla na trhu s alkoholickými nápoji, jež se vinou válečné nouze staly nedostupnými většině Pražanů. „Tím líp,“ umínil si Karel, „nebudu pít!“ Novopečený abstinent a nekuřák trávil hodně času na čerstvém vzduchu — bez Kafíčka, leč s nepostradatelnou aktovkou v ruce — a v noci spal jako dudek.

Díky úspěchu své — vlastně Radovy! — nejnovější knihy disponoval teď Karel pravidelným měsíčním, byť vcelku skromným příjmem, zatímco inflace kvapně znehodnocovala rentu, již vyplácel exmanželce. Ta se navrch přestěhovala z Prahy do Karlova rodného Rychnova nedlouho předtím, než ji zákaz cestování pro Židy napevno připoutal k provinčnímu městu.

Jednoho rána přinesla Dora ze schránky dopis s rychnovským razítkem a adresou psanou úhledným, stařecky kostrbatým písmem. Byl od Batěrky, která se krátce po své poslední návštěvě Prahy vrátila s Milánem z Brodu do Rychnova a od té doby jim občas napsala, aby je zpravila o aktuálních rodinných i světových událostech. Při rozlepování obálky se Karlovi zdálo, jako by zevnitř zavanula vůně buchet, které neuměl nikdo jiný upéci tak dobře jako jeho macecha.

Nepříliš hustě popsaný list papíru napřed zběžně přelétl očima a na jeho konci si povšiml jména Milán. První, co ho napadlo, bylo, že mu Batěrka vyřizuje pozdravy od nejmladšího bratra, o němž bylo známo, že strašně nerad píše. Za okamžik rozpoznal svůj omyl. Batěrka v dopise bez dalších upřesnění psala, že Milán někam odjel, a to samé uvedla i o Karlově nevlastní sestře Bertě: Odjela.

Jelikož bez povolení úřadů nesměli Židé opustit svou obec, bylo nabíledni, že se Milán ani Berta jen tak nesebrali a neodjeli někam na výlet. Spíš než termín odjeli, jejž Batěrka zřejmě zvolila z opatrnosti, by se v daném případě hodil jiný: byli odvezeni. A úplně nejpřesnější by byl asi tenhle: byli deportováni.

Dora s Karlem sledovali pozorně dění kolem sebe, a tak jim nemohlo uniknout, že řady Židů, hlavně těch z venkova, leč poslední dobou i stále více těch pražských, povážlivě řídnou. Každý, kdo prostřednictvím židovské obce dostal předvolání k transportu, si s sebou směl odvézt osobní věci do padesáti kilogramů. Opuštěné byty zabavovali nacisté; s jejich návratem se nepočítalo.

Až do té chvíle takhle odjížděli jen cizí lidé nebo známí, s nimiž neměli žádné užší vazby. Nyní se to poprvé dotklo Karlovy vlastní rodiny.

Karel vsunul dopis zpět do obálky a v duchu vyslovil přání, aby se jeho nejmilejšímu bráškovi v novém místě vedlo co nejlépe, jak to jen půjde.

Zobraziť diskusiu (0)