Byl v devadesátých letech nějaký moment, kdy jste si řekl: „Tak, a teď je to v háji, teď nevím, co dál“?

Frustrace byla tehdy opravdu silná. Lidé brečeli a byli na tom bídně. Na začátku jsem věřil, že mě to nedostane, protože jsem už leccos přežil. Ale pak jsem v roce 1993 dostal třesavku do levé ruky a měl jsem obavu z infarktu. Šel jsem k doktorovi a ten mi řekl: „Srdce máš v pohodě, to je neuróza.“ Až dosud jsem si myslel, že situaci racionálně zvládám, ale tehdy jsem pochopil, že jsem psychicky na dně.

Kdy se to pro vás začalo lámat? Když to přirovnám k naší situaci, za hranou je podle mě představa, že bude jmenována vláda, v níž bude ministrem Okamura...

A právě to jsme měli u nás!Ministra kultury.Dušan Slobodník byl sice vzdělaný překladatel, ale zároveň fašista. V mládí vstoupil do mládežnické gardy Slovenského štátu a účastnil se pod německým velením teroristického výcviku proti slovenským partyzánům. Ve vládě byli šílenci, kteří by si s Okamurou ve vulgaritě, nenávisti a tuposti nezadali. Byl to hrozný pohled. Kombinace fašistů a toho nejhoršího z komunismu, bývalí estébáci, nacionalisti a část frustrovaných osmašedesátníků. Hodně velký galimatyáš. A opravdu frustrující nejistota se skrývala v čekání, jestli nebude náhodou životaschopný. Mnoho lidí odešlo do Čech, protože byli plni beznaděje. Z mých kamarádů to byli třeba Łubomír Feldek a Fedor Gál. Tím zlomem pro mě ale bylo rozdělení Československa v roce 1993. Díky federaci měl člověk pocit, že ho česká část nějak ochrání. A ta najednou zmizela. Nejvíc jsem se bál toho, že slovenský stát selže a že v tom selhání začne být agresivní. To první se splnilo, to druhé naštěstí v menší míře, než jsem čekal.

Vůbec jsem si neuvědomil, že lidé, kteří zažili jako mladí fašismus, byli v té době pořád ještě schopni vykonávat politické funkce.

Někdy to byli jejich potomci, kteří fašismus nasáli v dětství od rodičů. Slovensko se po válce s dědictvím fašismu ve skutečnosti nevyrovnalo. V šestačtyřicátém sice vyhrála Demokratická strana, ale částečně proto, že mezi sebe přijala ľudáky (tedy členy bývalé Hlinkovy strany), a proti ní stáli komunisti. Taky bylo dost případů, kdy fašistický gardista přešel ke komunistům a byl stejná svině za Gottwalda jako za Tisa. V Mečiarově vládě se pak ocitli všichni dohromady. Slovenské povstání se formálně ctilo, ale v podhoubí jste cítili, že by to chtěli nejradši nějak zkombinovat. Vznikaly kvůli tomu až absurdní situace. Mečiar třeba někde řekl, že co se týče mezinárodního uznání Slovenska, spoléhá na Německo, protože Slováci měli s Německem vždy vynikající vztahy. Vůbec mu nedošlo, v čem je takové vyjádření vzhledem k minulosti problematické.

Řekl jste, že rozdělení na „my a oni“ je dnes na Slovensku mírnější než v Česku. Z čeho se to napětí u nás sytí? V Česku inspiraci ve fašistické tradici minulého století asi nikdo nehledá...

Češi nemají tradici fašismu. I když protektorátnímu režimu ochotně sloužili, v paměti mají uloženo, že s ním neměli nic společného. To ale samo o sobě není obrana. Viděl jsem demonstrace v Polsku a to je čistý fašismus. A Poláci mají přitom ještě silnější antifašistickou tradici než Češi.

V čem se tedy podle vás projevuje české napětí? Jak se liší od toho slovenského?

Například v masové podpoře Miloše Zemana. Na Slovensku dnes není politik, který by takto rozděloval společnost a měl by tak velkou podporu. Robert Fico sice také hraje na negativní emoce, ale je mnohem méně populární než Zeman. Jakmile společnosti řeknete, že může být zlá, její část zlá opravdu bude. Fico na podobné struny brnkal, ale voliči uvěřili spíš Kotlebovi, který byl v nenávisti přirozený. Lidé hledají autentický výraz zloby. A právě u Zemana je možné, že to nepředstírá, že je v nenávisti opravdový. V Česku máte dnes dokonce dvě osobnosti, které ostře rozdělují společnost, kromě Miloše Zemana je to ještě Andrej Babiš. Dovedu si představit, jak frustrující je poznání, kolik Čechů je schopno volit Babiše a Zemana.

rozhovor vedli spoluautoři knihy Nejsme jako oni Filip Zajíček a Kirill Ščeblykin

Martin M. Šimečka (1957) do roku 1989 publikoval v samizdatu (časopisy Obsah, Kontakt, Fragment-K), v roce 1990 založil vydavatelství Archa, kde pracoval jako šéfredaktor až do roku 1996, od roku 1997 vedl politicko-kulturní týdeník Domino-fórum a mezi lety 1997-2006 pracoval v deníku SME, z toho sedm let na postu šéfredaktora. Je také autorem románů Džin a Zájem a knihy esejí Hledání obav. Od listopadu 2006 do roku 2008 byl šéfredaktorem Respektu, nyní působí v Denníku N.

Zobraziť diskusiu (0)