„Povídame si, jaký byl den a na co se těší – na snídani. Uvědomím si, že se taky těším na snídani a pravděpodobne si ji dám jěště před spaním.“ Martin Selner pracuje ako asistent v stacionári zameranom na deti s poruchou autistického spektra. Píše o svojich dňoch naplnených touto prácou. Texty plné citu. Veľa lásky, ironického vtipu a smútku. Bez smútku veselosti nie je. Všetci chceme to isté, či sme autisti, alebo nie – byť s niekým, aby sa o nás niekto staral a zaujímal. „Obrátim mu peřinu tak, aby neměl zapínání u hlavy, protože to nenávidíme všichni.“