.................

Hrdi­ny tvé kni­hy jsou sku­teč­ně chudinkové, muži, kte­ří si neví rady se živo­tem. Vác­lav napří­klad utí­ká na záchod, kam se zaví­rá a čte tam filo­zo­fic­ké spi­sy, aby nemu­sel trá­vit čas se ženou a svým dítě­tem. Richard má dost podiv­ný vztah se svo­jí mat­kou a rad­ši sle­du­je film Tro­ja, kde se dívá na oprav­do­vé hrdiny, než aby se sám stal hrdi­nou své­ho živo­ta. Dal­ší anti­hr­di­na utí­ká večer na nákup před svo­jí rodi­nou a před­sta­vu­je si, jaké by to bylo, nemuset se už k rodi­ně vrá­tit. Proč jsi stvo­řil tyhle sla­bé chudáčky?

V momen­tě, kdy jsem začal psát, jsem měl ty příběhy před sebou doce­la jas­ně vidi­tel­né, jejich situ­a­ce a jejich poci­ty. Napří­klad povíd­ka o manže­lo­vi, kte­rý by se nej­ra­dě­ji nevrá­til z náku­pu, je o tom nikdy nekon­čí­cím nesmí­ře­ní se s uvěz­ně­ním v rodin­ných povinnostech.

Ano, to se děje i ženám, poměr­ně běžně.

No a moji hrdi­no­vé si tohle uvě­do­mu­jí vel­mi bola­vě a dochá­zí jim, že si svůj život představovali jinak. Je to vlast­ně smut­ně směš­né, tragi­ko­mic­ké. Mám kolem sebe mnoho mužů, kte­ří mají tenhle pocit, i já sám se s ním občas utkávám.

Je tenhle pocit frustra­ce generační?

Může být. A může sou­vi­set s femi­nis­mem. Jako by ženy byly na rodin­ný, onen „váž­ný“ život připra­ve­něj­ší a měly mno­hem víc jas­no, co v tom váž­ném rodin­ném živo­tě chtě­jí a jak toho dosáhnout. A nao­pak, mla­dí muži ztrá­ce­jí ve vzta­zích, v part­ner­ství a pak i v otcov­ství pev­nou půdu pod nohama.

Co s tím?

Rád bych nabíd­nul něja­ký recept, ale Chudinkové nejsou napsa­ní jako self-help literatura, nemají tu ambi­ci, aby něko­mu radi­li nebo něja­kým způ­so­bem uka­zo­va­li ces­tu ven. Hrdi­no­vé mých poví­dek nejsou smí­ře­ní s tím, do čeho se dosta­li, a sna­ží se s tím něco dělat, i když to jejich sna­že­ní smě­řu­je buď k ješ­tě vět­ší­mu nezda­ru, nebo k uvědomě­ní si, že vlast­ně neví, jak dál. I když mi tahle situ­a­ce lite­rár­ně vyho­vu­je víc – tedy ta situ­a­ce komic­ké­ho nezda­ru, není vytvo­ře­ná umě­le a úče­lo­vě. Je sku­teč­ná. Libor Dvo­řák mi na našem spo­leč­ném setká­ní řekl, že těm chu­din­kům dávám pořád­ně zabrat. To je prav­da, ale taky je prav­da, že mno­hé z lite­rár­ních předob­ra­zů dopad­li v rea­li­tě ješ­tě hůř než v knize.

Jaký je tvůj vztah ke grotesce?

Řek­nu to na pří­kla­du: v povíd­ce nazva­né Vác­lav hle­dá prav­du, Tere­za hle­dá Vác­la­va je situ­a­ce, kde Vác­la­vo­va man­žel­ka Tere­za už nedo­ká­že snést jeho neko­neč­né doktorandské stu­di­um, kte­ré nikdy nekon­čí a kte­ré dost mož­ná už ani nee­xis­tu­je. A Vác­lav namís­to aby tu situ­a­ci nějak řešil, vymýš­lí růz­né chudáč­kov­ské způ­so­by, jak své ženě unik­nout a scho­vat se někde se svo­jí litera­tu­rou. Tře­ba se s vědec­kou kni­hou zaši­je na zácho­dě, nebo si čte ve skle­pě, scho­vá­vá ji pod pol­štář nebo do šuplí­ku. Není vůbec schop­ný své situ­a­ci čelit nějak nor­mál­ně. Napří­klad aby si o tom se ženou popo­ví­da­li nebo aby změ­nil způsob své­ho stu­dia. Prá­vě nao­pak: stu­du­je v tajném úkry­tě ve skle­pě, kde před­ná­ší zava­řo­va­cím skleni­cím. To jsou ty gro­tesk­ní klič­ky, absurd­ní a směš­né alter­na­ti­vy. Záro­veň jsem ale tro­chu dou­fal i v to, že tohle komič­no může být svým způsobem i terapeutické.

Na to přes­ně mys­lím, že kaž­dý máme takové­ho chudáč­ka v sobě a zále­ží na tom, jestli mu dáme, nebo nedá­me pro­stor, jak s ním zacházíme…

Ano. To bola­vé, ška­re­dé a kon­flikt­ní podá­vám komic­ky a i pro­to to může vést k uvol­ně­ní a ke smí­chu – a mož­ná skr­ze tuhle komi­ku doká­že­me dodat tomu chudáč­ko­vi v sobě odva­hu řešit situa­ci jinak, ne-chudáč­kov­sky, ale s odva­hou a dospě­le. Dru­há věc je, že pří­běhy, kte­ré popisuji, jsou čas­to­krát nato­lik intim­ní, že jsou spíš sou­kro­mým tajemstvím. O tom, že se cho­vá­te takhle chudáč­kov­sky, řek­ne­te mož­ná jed­no­mu nebo dvě­ma nej­bliž­ším lidem a někdy ani to ne. Tím, že dělám chudáč­ky veřej­ný­mi, se z nich mož­ná sta­ne ote­vře­něj­ší téma. Tře­ba si někdo pře­čte moji kni­hu a začne o ní mlu­vit v hos­po­dě – a tím se mož­ná uvol­ní něja­ká komu­ni­ka­ce, kte­rá doteď nee­xis­to­va­la. Tak­že když se vrá­tím k té terapeutič­nos­ti, může půso­bit jed­nak v sou­kro­mí při čte­ní, ale může pro­nik­nout i do něja­ké­ho sdílení.

............

ukázka z rozhovoru psaného pro Kavárnu Hostu

Zobraziť diskusiu (0)