Knihou roku opět není ani beletrie a dokonce ani poezie. Stejně jako vloni (Jan Žižka) jde o literaturu faktu – Shakespearovu Anglii prof. Martina Hilského. Obdivuhodný tlustopis se podrobně (a to je slabé slovo) zaobírá dobou života Williama S. S obrovskými detaily a nečekanými souvislostmi. Panu profesorovi se dokonce podařilo i do jazyka dostat živost jeho přednášek, které jsou legendární. V utajení na nich prý sedávají lidé z Cambridge a Oxfordu, aby se tak nějak o Shakespearovi dozvěděli něco fundovaného.

……………..

O próze roku jsme se v Medziknihách zmiňovali – Tři kapitoly Daniela Hradeckého jsou skutečně mimořádným textem. Tedy ne tak docela tím, že v nich chlápek ve středních letech píše o tom, jak chlastá a kouří – až se z jeho existence stávají sběrné surovosti. To upřímně řečeno chlápky a dámy jako čtivo příliš nezajímá. Buď to dělají taky – pak nemá cenu o tom číst – nebo jsou radostí bez sebe, že tomu včas unikli. Ale ten jazyk! Ten básnický jazyk naroubovaný na drsnou realitu vlastního života! Ivan Diviš má nástupce. Autor si pro cenu nepřišel, přítel, který za něj zaskakoval zmínil jen, že je básník momentálně ve zdravotnickém zařízení a na dotaz, že by se mu dalo zavolat, odvětil, že je tam dost přísný režim a asi to nezvedne. Tak mír s démony přeju, básníku.

…………..

Dostal-li cenu za prózu básník, odnesl si cenu za poezii básník, co ale napsal vlastně hodně prózu v básnické grafické úpravě. Za Zápisky z garsonky to byl Pavel Novotný. Poezie 21. století může mít mnoho tvarů – ten prozaický je jeden z nich. Mohu-li si vybrat, mám ho raději než nejrůznější neprůhledná esoterická slovní blouznění. Tohle je přiznaně vzpomínková poezie. Hlavním hrdinou je dětství v paneláku. Znám to dobře – snad i proto ty sympatie pro Novotného paměti. A vlastně existuje i něco jako pokračování – další autorova sbírka se jmenuje Děda. To je ten, co básníkovi vtíral do vlasů sádlo z výpečků, aby měly správný tvar a nestály každý jinak. No mňam!

…………………….

I o některých dalších oceněných knihách už byla na Medziknihách řeč. Debutem roku byla Uranova Lenky Elbe, cenu za překlad dostal 500 let starý erotický text Portrét pěkné Andalusanky od Francisca Delicada (přeložil Jiří Holub). Literu za publicistiku dostala sympatická a potetovaná koreanistka Nina Špitálníková za knihu Svědectví o životě v KLDR (mimo jiné říkala, že jediná z češtiny do korejštiny přeložená kniha je Babička a že z tohoto textu se v Pchjong-jangu učí všech cca 6 nebo sedm severokorejských bohemistek). Její už druhá kniha o top totalitním režimu planety ji zaručuje, že už se nikdy do Severní Koreje nepodívá (byla tam cca před 10 lety na studiích), leda by se Kimova rodina jednoho krásného dne vzala za ruce a šla se zastřelit do rybníka. Literu pro děti získal pěstitel autentických vín Bogdan Trojak za knihu Safíroví ledňáči a glutaman a cenu za naučnou literaturu získal Jaroslav Petr za Desatero smyslů – Medziknihy před časem informovaly.

………………………

Nakonec jsem si nechal Literu za nakladatelský čin. Dva pánové Erik Lukavský a Michal Rydval založili kdysi nakladatelství, aby si mohli vydávat knihy, jaké chtějí. Kromě prózy se nakladatelství Fra stalo Mekkou české poezie. A také překladové poezie. A díky kavárně také poetického čtení (o jejichž dramaturgii se stará jeden z fra básníků Petr Borkovec). Za trpělivé a vytrvalé vedení edic Česká próza a Česká poezie dostalo teď nakladatelství cenu. Tak díky za ty texty a na viděnou zase někdy v Café Fra, kde mají otevřenou celkem pravidelně i pro poezii slovenskou.

…………………

A kdybyste se náhodou na závěr chtěli zeptat, co mi nejvíc z knih na letošních, už dvacátých cenách Litera chybělo – tak rád posloužím. Samozřejmě Novákův Kundera. Byla to největší knižní událost loňské sezóny – a teď je kolem ní ticho po pěšině. Nevadí, ta kniha tady je a stala se důležitým svědectvím o české literatuře od roku 1948 do normalizace. Doba to byla moc těžká a člověk by rád jen tak krčil rameny a mával rukou nad některými, z dnešního pohledu nepochopitelnými, postoji některých literátů a umělců obecně. Jenže to by tady nesměly být jiná svědectví – třeba deníky Celý život od Jana Zábrany.

Zobraziť diskusiu (0)