1.

Město přestavělo nadzemní úsek opuštěné železniční vlečky ve vznášející se zelený koridor a v teplém počasí, na toto roční období dost neobvyklém, jsme po něm s agentkou kráčeli směrem na jih po nehorázně drahé slavnostní večeři v Chelsea, jejíž součástí byla i mláďata chobotnic, která kuchař doslova umasíroval k smrti. Ta neuvěřitelně křehká stvoření jsme pozřeli vcelku, takže šlo o mou první nikterak neporušenou snědenou hlavu, navíc patřící živočichovi, jenž si zdobí svá doupata a byl pozorován při poměrně složité hře.

Šli jsme jižním směrem mezi matně se lesknoucími opuštěnými kolejemi a pečlivě rozmístěnými porosty škump a rují, až jsme dorazili na tu část High Line, kde probourali mostovku, z níž teď sestupují dřevěné stupně o několik úrovní pod samotnou konstrukci a v nejnižším podlaží je zasazené svislé okno s výhledem na Desátou avenue, takže vzniká jakýsi amfiteátr, kde můžete sedět a pozorovat dopravní ruch. A tak jsme seděli a pozorovali dopravní ruch a jen napůl žertem tvrdím, že jsem intuitivně vnímal naprosto cizí inteligenci s pocitem, že jsem vystaven sledu obrazů, vjemů, vzpomínek a dojmů, které mi přísně vzato nepatří: ta schopnost vnímat polarizované světlo; splynutí chuti a hmatu, když do přísavek vetřeli sůl; ta hrůza, která se soustředila v mých končetinách a úplně se vyhýbala mozku.

To všechno jsem nahlas vyprávěl agentce, která vdechovala a vydechovala kouř, a společně jsme se tomu zasmáli. Před několika měsíci mi poslala e-mail, v němž nadhodila, že bych mohl získat zálohu v podobě „vyšší šestimístné částky“, a to na základě povídky, která mi vyšla v New Yorkeru – stačilo jen slíbit, že z ní udělám román. Podařilo se mi sepsat sice seriózní, ale poněkud neurčitý návrh, brzy nato proběhla konkurenční aukce mezi velkými newyorskými nakladatelstvími a my jsme pak pojídali hlavonožce, z čehož nakonec vznikla tahle úvodní scéna.

„Jak přesně ten příběh rozvinete?“ otázala se s pohledem upřeným do dálky, protože právě propočítávala spropitné. Měl jsem říct: „S drobným chvěním v ruce se přenesu do několika budoucností; v tomhle potápějícím se městě se od ironie postupně propracuju k upřímnosti a budu něco jako Whitman zranitelných sítí.“

•••

Na stěně ordinace, kam mě minulé září poslali kvůli posouzení mého stavu, se vyjímala obrovská namalovaná chobotnice – chobotnice, hvězdice a různí žábrovití vodní obratlovci –, protože šlo o dětské oddělení a tento mořský výjev měl malé pacienty uklidnit a odvést jejich pozornost od jehel a kladívek testujících amplitudu reflexu. Já jsem se tam ocitl ve svých třiatřiceti letech, neboť mi lékař čirou náhodou objevil zcela bezpříznakovou a potenciálně aneurysmatickou dilataci kořene aorty, již bylo nutné bedlivě sledovat a která pravděpodobně vyžadovala chirurgický zásah, a nejběžnějším vysvětlením takového zdravotního stavu v takovém věku je Marfanův syndrom, což je genetická porucha pojivové tkáně, obvykle vytvářející pružné jedince s dlouhými končetinami. Když jsem se setkal s kardiologem, jenž mi tuto diagnózu předložil, upozornil jsem ho na nadměrný podíl svého tělesného tuku, zcela normální rozpětí paží a jen lehce nadprůměrnou výšku. On mě zase upozornil na mé dlouhé, tenké prsty u nohou a hypermobilitu, načež prohlásil, že do tohoto diagnostického spektra můžu klidně zapadat.

Většinu těch, kdo trpí marfanem, diagnostikují už v raném dětství – proto to dětské oddělení. Pokud mám marfana, vysvětlil mi kardiolog, práh chirurgického zákroku je nižší (když průměr kořene aorty dosáhne 4,5 centimetru), což v podstatě bylo už dost blízko (podle magnetické rezonance jsem měl průměr 4,2 centimetru), a to z důvodu, že pravděpodobnost takzvané „disekce“, tedy většinou smrtelného protržení aorty, je mezi marfanoidy větší. Pokud prý nemám skrytou genetickou vadu, pokud tedy mou aortu budou považovat za idiopatickou, operaci se stejně asi nakonec nevyhnu, ale práh je u mě o něco dál (5 centimetrů) a progrese může být mnohem pomalejší. Tak či onak mě teď tížilo vědomí statisticky významné pravděpodobnosti, že mi největší tepna v těle každou chvíli praskne, a tuto událost jsem si představoval – jakkoli nesprávně – jako kolem sebe šlehající hadici rozstřikující krev do mé krve. A než dojde k úplnému kolapsu, oči se náhle zahledí do dálky, jako kdyby se… atd.

A tak jsem se ocitl pod vodní hladinou v nemocnici Mount Sinai v červeném plastovém křesle pro předškoláka, a to na mě mělo ten okamžitý účinek, že jsem si ve svém papírovém nemocničním hábitu připadal jako neohrabaný čahoun, což mou chorobu potvrzovalo ještě před příchodem týmu diagnostiků. Alex, jež mě doprovázela, aby mi poskytla takzvanou morální podporou – třebaže ve skutečnosti šlo o podporu praktickou, neboť se ukázalo, že nejsem schopen vyjít z ordinace a alespoň v základních obrysech si vybavit jakoukoli sdělenou informaci –, seděla se zápisníkem naproti mně na samostatné dospělácké židli, kterou tam jistě umístili pro rodiče.

Už předem mi řekli, že vyšetření bude provádět trojice lékařů a ti se pak poradí a vysloví svůj názor, tedy podle mě spíš rozsudek, ale do dveří vešly se zářivým úsměvem tři lékařky, a nikdo mě nepřipravil na dvě věci: byly krásné a mladší než já. Naštěstí u toho byla Alex, protože jinak by mi nevěřila, že ty lékařky (všechny zjevně pocházely z indického subkontinentu) se ve svých bílých pláštích vyznačovaly ideální souměrností a dokonale symetrickým obličejem s vystouplými lícními kostmi, které i v nemocničním osvětlení a zcela jistě i díky šikovné aplikaci stínů a lesku téměř parodicky zářily zdravím v podobě jakési tlumené zlatisté barvy. Podíval jsem se na Alex a ta směrem ke mně zvedla obočí.

Požádaly mě, abych se postavil, a začaly vyčíslovat délku mých paží, zakřivení hrudníku a páteře a klenbu mých chodidel. Postupovaly podle nosologického plánu, který byl pro mě naprostou záhadou, a prováděly tolik měření, že mi připadalo, jako by se počet mých končetin zněkolikanásobil. To, že byly mladší než já, vytvářelo politováníhodný mezník, za nímž se lékařská věda už nadále nemůže k mému tělu vztahovat otcovsky a přívětivě, neboť tyhle lékařky budou v mém patologizovaném korpusu vnímat své vlastní budoucí tělesné chátrání, a nikoli svou bývalou nezralost. Přesto mě v ordinaci zařízené pro děti tyto tři prapodivně přitažlivé ženy ve věku něco přes pětadvacet let zároveň jaksi zdětinšťovaly a ze své židle – doslova i obrazně z odstupu – tomu soucitně přihlížela Alex.

Ten tvor dokáže cítit chuť toho, čeho se dotkne, ale má velmi chabou propriocepci, takže mozek nedokáže určit polohu těla v proudu – jde zejména o polohu mých chapadel –, a zvýhodnění pružnosti oproti proprioceptivním vstupům má za následek nedostatek stereognozie, čili schopnosti vytvořit si mentální obraz celkového tvaru předmětu, jehož se dotýkají mé ruce: umí zaznamenat rozličné změny povrchové struktury, ale neumí tyto informace začlenit do širšího rámce, neumí číst realistickou fikci, jíž se svět zdá být.

Chci tím říct to, že části mého těla začaly získávat děsivou neurologickou autonomii, nikoli jen prostorovou, ale i časovou, a s každou kontrakcí, která rozšiřovala, i když zcela nepatrně, až příliš pružné trubice mého srdce, se má budoucnost hroutila do mého nitra. Byl jsem mladší i starší než kdokoli v téhle místnosti, včetně mě samotného.

............

překlad Petr Fantys