Tomáš Weiss
25.1.2017
40 let pod Grygarem
Knihy mají svoje dopady. Někdy trochu překvapivé. Čtenář si je s nějakým záměrem kupuje a čte, a pak se ukáže, že mu při nich došlo něco jiného. Stalo se. U mě po četbě knižního rozhovoru Štefana Hríba s Jiřím Grygarem Takto sa ma nikto nepýtal.
Znovu a znovu se český zájemce o popularizaci astrofyziky a astronomie vydává na poznávací výpravy s Jiřím Grygarem. Když jsem zavřel jmenovanou knihu, došlo mi, že je Jiří Grygar vlastně jediným hlasem, který cca od svých 10 let slyším, když jde o hvězdné nebe nade mnou. Občas mezi mě a pana doktora vstoupil někdo jiný, ale jak v ČSSR, tak v Československu nebo současné České republice to bez Jiřího Grygara nejde. Laik nemá bez něho šanci se dozvědět, co a jak.
A pak mi zatrnulo. Protože přece jen - co když jsou věci kolem vesmíru, kvantové fyziky a nejrůznějších vztahů mezi fyzikálními silami buď jinak nebo jinak možné, nebo jinak se současné vědě schovávající?… Možná je hypotéz a základních pohledů na problémy vesmíru víc, ale mně už je 40 let filtruje jistý člověk, se všemi svými individuálními omezeními. Inteligentní, sympatický, patřičně vzdělaný… ale přece jen už zajetý v určitých vědeckých rolích a v určitém pohledu na svět. Jenže kolik takových lidí, vzdělaných podle norem své doby, už bylo překvapeno něčím, co trhlo oponou a změnilo až do dalšího vědeckého zemětřesení školní osnovy.
A znovu mě zarazilo, jak to, že je Jiří Grygar už mnoho let tak elegantně rozkročen mezi vědou a vírou, a jak to, že mu dělají potíže určité „nevědecké projevy světa“. Jak vlastně jakoby na jednu stranu dobře věděl, co všechno asi ještě nevíme, ale na druhou stranu se nebál posmívat se něčemu, co ještě třeba není vědecky uchopeno, ale už se v našem světě přesto projevuje. Tyhle věci mi vrtaly hlavou nakonec mnohem víc, než to, jak se na miliontinu sekundy přibližujeme okamžiku Velkého třesku, před který se nedá s našimi fyzikálními znalostmi jít, ale který prostě „byl“. Kdy je tedy vlastně „alternativa“ přijatelná, a kdy už ne? Opravdu nám stačí použít čtyři logické břitvy, iteraci, a pak jen korelovat a predikovat? Vlastně chápu, že má věda nějaká pravidla, ale samotné ji musí být jasné, že svět bude přece jen komplikovanější a překvápka nejsou vyloučena. Poezie současné astrofyziky je toho dost možná hlavním "důkazem".
