Bylo jednou jedno město a tím městem protékala řeka a na té řece ležel ostrov a ten ostrov byl neviditelný. Totiž, pro většinu lidí byl neviditelný, ale ne pro ty, kdo na něm žili. A ti, kdo na něm žili, byli stejně neviditelní pro všechny ostatní, alespoň do té doby, než vstoupili do jejich životů. Krátce. Jakoby nic. Aniž by vzbudili pozornost.

...............

Za druhým mostem hned doprava. Kdyby nás někdo hledal, nikoho nenajde. Všude kolem nás se vznáší neproniknutelný opar mlhy, ve dne v noci. To dělá ta řeka, říkáme jeden druhému večer u ohně. Pak někdo položí prst na rty a my nasloucháme. Ale nic neslyšíme, jenom praskání dřeva. Zvuky z druhých břehů k nám proniknou jenom zřídkakdy. To pak jeden z nás vyhodí čepici do výšky a vyjeme jako vlci. Protože jsme sami, protože můžeme. My jsme ostrov.

...............

Přede mnou spadají dolů do řeky vrbové větve jako opona. Bosýma nohama stojím na mělčině a cítím, jak se blíží vlny. Z našeho břehu jsou vidět rezavě hnědé velryby proplouvající kolem ostrova, veliké jako celé bloky domů. Prsty na nohou se mi zarývají do bahna s pískem. Velryby jsou hluboko ve vodě. Z břicha jim vychází tlumené chvění. Vlny vyšplouchnou vedle mě na písek, tam, kde se o sebe tře naplavené dříví.

...................

Dívám se na svoje ruce, jak sunou loďku. Kluk v loďce zanoří do vody veslo a kapičky vody zůstanou na okamžik ve vzduchu, znehybní. Přidržím si třpytivé prsty před obličejem, celé se to děje pomalu, velmi pomalu. Každý pohyb přidá do obrazu táhlou barevnou linku.

...................

Když se dostaneme na pevnou zem, zmenšíme se. To se děje naprosto automaticky. S trochou cviku se dá scvrkávání snadno naučit. Při zmenšení se nám trochu zvýší hlas. Kalhoty a košile na nás hned volně plandají, v najednou příliš velkých botách chodíme trochu divně. A rázem se jinak pohybujeme, v těsnějším prostoru.

...................

Při cestě na pevninu na nás pokaždé zůstane viset kousek mlhy. A není nic neobvyklého, když se ta mlha táhne městem. A čím jsme menší, tím snazší je v cárech mlhy se schovat.

......................

„Postřeh!“ vykřiknu a hodím míč, hodím ho tak, aby se odkutálel přesně k sukni nějaké ženy. Žena stočí pohled dolů na míč. Druhý kluk do ní vrazí, protože utíkal za míčem moc rychle, a tak se omlouvá, mockrát, pořád dokola se omlouvá, umazal té ženě sukni, stydí se, oprašuje ji a snaží se ženě špínu vyčistit, žena se také stydí, že jí cizí kluk oprašuje a čistí sukni, že sahá na její oblečení, poněvadž tak sahá i na ni, pod tím oblečením je přece ona, a tenhle následný stud oné ženy způsobí, že můj kamarád se stydí ještě víc, jak jen se mu to mohlo stát, je nepozorný a příliš divoký, i když to neumí tak přesně vyjádřit, je mu to hrozně moc líto. Konečně žena odmítne jeho snažení i rychlá jednotlivá slova, která kluk kolem ní průběžně trousí, a kluk popadne míč, pozpátku utíká pryč, obličejem stále otočený k dotyčné ženě, usmívá se na ni; a ona si později nedokáže vybavit jeho obličej, ani si přesně nevzpomene na slova, která jí říkal, pamatuje si jenom ten úsměv.

......................

Já jsem vždycky ten, který míč hází, nikdy nedělám toho, kdo za ním běží a vráží do cizích lidí. Jednou, úplně na začátku, jsem to zkusil – jenže když jsem do toho sympatického pána vrazil, tak jsem na něj jenom civěl, na jeho naštvanou tvář, cítil jsem, jak se mi rozšiřují zorničky, jak jen stojím a civím s otevřenou pusou, jak mi ruce ochable visí podél těla jako zavěšené na drátěném očku v ramenním kloubu, namísto abych všelijak rozmáchle gestikuloval. „No tak, co se říká?“ osopil se na mě ten muž. „No? Tak co? Říká se: Promiňte!“ hulákal mi do tváře, potom se lehce zaklonil a vlepil mi facku. V okamžiku, kdy mě jeho ruka zasáhla do tváře, všechno, co na něm bylo sympatické, zmizelo. Vždycky jsem ten, který míč hází.

.......................

Dlouhými kroky zahneme za nejbližší roh a tam se dáme do běhu, jako by nás honili čerti. Doleva, doprava, doleva. Někde v závětří, v nějakém domovním vchodu, se vrhneme do kouta a přikrčíme se. Tam ten druhý vytáhne z kapsy u bundy poklad. Někdy je to šperk, jindy hodinky. Někdy peněženka. Roztřesenýma rukama vyndám z peněženky peníze, ten druhý pak prázdný obal zahodí, odkopne ho někam, kam není vidět. Já stočím peníze do ruličky a nacpu si je do spodků. Rozdělíme se, každý spěchá pryč jiným směrem. Bankovky mě škrábou na kůži. Hned v další ulici už máme na zádech každý svůj ošuntělý školní batoh, ty taky ležely schované někde v křoví. Vypadáme jako všichni ostatní. Spěcháme, ale tak, aby nebylo vidět, že máme naspěch. Pospícháme, protože čím déle jsme ve městě, tím víc mlha kolem nás řídne.

přeložila Magdalena Štulcová