Z úvodu

.............

Je zcela přirozené, že máme v současnosti sklon vnímat studenou válku zpětnou perspektivou sedmdesátých a osmdesátých let. Lépe jí ale porozumíme, pokud se pokusíme hledět na ni také předjímavou perspektivou třicátých a čtyřicátých let. V poničené morální a politické krajině Evropy po první světové válce vznikl mezi intelektuály široký názorový konsenzus, že „kapitalismus“ a „imperialismus“ jsou v koncích a že jedinou politickou nadějí lidstva je „socialismus“. Ty uvozovky nejsou míněné jako zlehčení, mají upozornit na ošidný slovník nabízející rozsáhlé a proměnlivé aspekty. Označením „intelektuálové“ mám na mysli politicky uvědomělé akademiky, umělce, spisovatele a důležité skupiny v protestantském duchovenstvu a státní službě.

Ruská revoluce roku 1917, vybojovaná uprostřed chaosu ničivé války, stvořila první „socialistickou“ zemi na světě – zeměpisně velmi rozlehlý Sovětský svaz. Progresivní myslitelé všude po světě ruskou revoluci celkem vzato přivítali, sledovali porodní bolesti nové socialistické společnosti s účastenstvím, nadějí a obdivem a byli nakloněni ke shovívavosti vůči zjevným vadám a nedokonalostem, o nichž věřili, že jsou toliko přechodné. Údajná politická a ekonomická „věda“ zvaná marxismus, jíž se vytváření nového řádu řídilo, požívala v intelektuálních kruzích ohromné prestiže. Součástí Leninovy teoretické interpretace Marxe bylo tvrzení, že komunistická strana je malý „předvoj“ čili vůdčí skupina předurčená vést národ k plnému socialismu. Podobné role hrály komunistické strany každého národa a mezinárodní komunistická organizace (Kominterna). Jejich úkolem bylo dovést pracující třídu prostřednictvím násilné revoluce k socialismu.

Velká ekonomická krize třicátých let, kterou většina marxistických komentátorů prohlašovala ze „všeobecnou krizi kapitalismu“, vypadala jako další nesporný důkaz nevyhnutelnosti radikálně nového společenského řádu. George Orwell, neochvějný antikomunista jako žádný jiný spisovatel jeho doby, prohlásil, že „ať už přijde cokoliv jiného, laissez--faire kapitalismus je mrtvý“. V každém národě na Západě existovala počátkem třicátých let komunistická strana úzce napojená na Moskvu. Německá strana byla obrovská, francouzská zase významná. Komunistické strany Velké Británie a Spojených států byly docela malé, leč jistý vliv měly. Všude na Západě využívali komunisté různých způsobů, jak rozšiřovat pole působnosti. Větší či menší morální podporu nacházeli u ostatních socialistů, obzvláště těch, kterým se říkalo „sympatizanti“ – to byli lidé, kteří věřili, že s komunisty sdílí historický cíl „socialismu“, ale chtějí jej dosáhnout odlišnou cestou nebo rozdílným tempem. (Jistá lichotivá definice amerického komunisty tvrdila, že je to „spěchající liberál“.) Navíc komunisté uplatňovali taktiku šíření svého vlivu prostřednictvím „nastrčených“ skupin, jejichž členové mohli být ve značné míře nekomunisté, ale jejichž politickou agendu komunisté víceméně ovládali. Obzvlášť během třicátých let absolvovala spousta západních „poutníků“ kulturní návštěvy v Sovětském svazu a mnozí se vrátili domů, aby sepisovali květnatě nadšené zprávy o tom, co viděli.

Původní ortodoxní marxistický názor na průběh revoluce tvrdil, že světová socialistická revoluce musí být a také bude celosvětová. Když se světová revoluce nedostavila, Stalin vyvinul novou teorii, teorii „socialismu v jedné zemi“. Tato teorie se ambicí na světovou revoluci nevzdávala, jen je odkládala. Předpokládala, že osamocená bašta socialismu bude sílit, zatímco kapitalistické země budou dále upadat. Podle komunistické teorie se nejpravděpodobnějším místem šíření revoluce zprvu jevilo Německo, ale pak Hitlerův vzestup německé komunistické hnutí zlikvidoval. Ačkoliv ve španělské občanské válce, všeobecně považované za „zkoušku“ před druhou světovou válkou, sehráli komunisté pochybnou a obojetnou roli, vyšli z ní nakonec tak, že to jejich pověst mezi západními intelektuály posílilo. (Existovaly samozřejmě významné výjimky z všeobecného pravidla, například George Orwell a Arthur Koestler.) Akcie západních komunistů dramaticky klesly v ceně v srp[1]nu 1939, když byl oznámen pakt mezi Stalinem a Hitlerem, ale poté, co Hitler své komunistické spojence zradil a v červnu 1941 Rusko napadl, bylo (téměř) vše odpuštěno a pokrokáři Západu spěchali podpořit úsilí Spojenců v boji proti nacistům. V nacisty okupované Francii (1940–1944) sehráli komunisté důležitou roli v odboji a v těsně poválečném období se vynořili jako početná a politicky a kulturně renomovaná strana.

Tři z těch antikomunistických manifestů, jejichž historie tvoří jádro této knihy, se podílely na utváření všeobecné pověsti komunismu ve Francii a ve Spojených státech v období těsně před vstupem Ameriky do druhé světové války a poté i v letech po porážce Německa a Japonska, když si vyčerpané národy Západu s děsivou srozumitelností uvědomily realitu další války zvané studená. Ten čtvrtý manifest měl v Americe zvláštní význam v době, kdy se zdálo, že kontury studené války jsou už pevně a jasně stanovené. Téměř ihned po Hitlerově pádu přistoupil vítězný Sovětský svaz k úspěšnému vytvoření rozměrného nárazníkového pásma satelitních „socialistických“ států ve východní Evropě. Jestli ve zbytku Evropy převáží politické zřízení sovětského „socialismu“, nebo západní „demokracie“, to tehdy zůstávalo otázkou.

Studená válka byla samozřejmě v mnoha ohledech globálním fenoménem. Antikomunistické manifesty se soustředí na Ameriku a v menší míře také na Francii. Zjevná důležitost Spojených států spočívá v tom, že tehdy byly jedinou myslitelnou silou schopnou případně ve vojenském střetu zadržet expanzi Sovětů. Antikomunistický konsenzus, který v Americe vznikl, sice nabyl hegemonie, ale nemuselo to tak být ne[1]vyhnutelně. Bylo to výsledkem komplexních faktorů, mezi které patřil i přesvědčivý vliv antikomunistické literatury. Francie má velmi odliš[1]ný význam v tom ohledu, že se stala „novým Německem“. Jinými slovy, v letech bezprostředně po konci druhé světové války se zřejmě stala tím, čím bylo Německo v letech těsně po první světové válce – možným, či dokonce pravděpodobným místem komunistické expanze prostřednictvím místní revoluce nebo i cestou voleb. Z dnešního úhlu pohledu nám představa komunistické Francie může připadat nepravděpodobná, nebo dokonce fantastická, ale intelektuálové konce čtyřicátých let to neviděli dnešníma očima. Žili „existenčně“ ve světě knih. A jejich svět knih svědčil o velkých bitvách mezi komunisty a antikomunisty.

Termín „antikomunista“ samozřejmě trpí tím, že už samotné slovo „komunista“ je nepřesné. Když v této knize používám slovo „antikomunista“, zřídkakdy znamená negativní postoj k marxistické ekonomii. Tím méně je negativní nálepkou pro liberální, pokrokářské či socialistické názory. Označuje zavržení a odmítání principů, procesů a cílů komunistických stran Sovětského svazu, Německa, Francie a Spojených států stejně jako mezinárodní komunistické organizace, Kominterny. Vzhledem k tomu, že komunistická strana hrála v Sovětském svazu ústřední roli a všechny ostatní komunistické strany měly na Moskvu pevné vazby, je tento termín často v podstatě synonymem označení „antisovětský“.

Jak už jsem řekl, protagonisty této knihy jsou také knihy. Kniha může mít mnoho životů. Její první život obvykle patří autorovi – tvoří jej autorovo pojetí, jeho možnosti a zábrany, faktické fyzické a duševní okolnosti jejího psaní. Proces publikování knihy, pro čtenáře obvykle ne[1]viditelný, může tvořit zcela jiný život. Dále je tu individuální čtenářův zážitek z knihy, velmi často ovlivněný místními okolnostmi a osobními náladami. Spousta knížek vlastně vděčí svým čtenářům stejně tolik jako svým autorům. Na většinu knih, stejně jako na většinu těch, kteří je psali nebo četli, platí smutná slova Sírachovce: „Jsou mrtví, jako by nikdy nebyli žili.“ Málokterá knížka přežije svého autora. Ale ty, které jej na kratší či delší čas přežijí, mají svůj historický život. Patří k nim i čtyři knihy rozebírané na následujících stránkách.

....................

překlad Pavel Pokorný