Ukázka z autobiografické knihy To že byl život?:

Ještě nikdy – ani v poustevně na Rýnu, ani v egyptské poušti – jsem nepocítil tak propastnou samotu. Ještě nikdy jsem nevnímal tak podivné ticho, jako v tento lednový den. Jsem sám ve stanu na kraji ledovce v Antarktidě, na břehu ostrova Krále Jiřího, přesně v místě, kde se slévá Atlantický oceán s Tichým.

Celou noc trvala větrná bouře, která zmítala celtou mého stanu tak, že jsem nadlouho neusnul. Teď je podivuhodně klidné nedělní ráno. Jdu podél ledovce až na skalní útes, z něhož je vidět nesmírná plocha oceánu, pokrytého množstvím ledových ker. Napravo ční dramaticky rozeklané skály, o které se rozbíjí příboj, přímo proti mně se z oceánu zdvihají ohromné ledovce s neopakovatelným zbarvením jemných odstínů modře. Půda je tu všude rozbahnělá a jde se v ní těžce. Včera jsem se po několikahodinové cestě po pobřeží, kdy jsem se stále nohama propadal do bahna a rukama musel odhánět útočící ptáky, kteří jako ve slavném hororovém filmu mi vytrvale a prudce nalétávali přímo do obličeje, cítil úplně vyčerpaný. S přicházejícím večerem se navíc zdvihla vichřice, takže jsem v závěru cesty musel proti silnému větru jít téměř po čtyřech a rozvazování a zavazování stanu mi trvalo mnohem déle, než jsem čekal. Jedl jsem málo, šetřil jsem zásoby.

Když se Jaroslav Pavlíček, český polární cestovatel, se kterým jsem do tohoto prapodivného světa před čtyřmi dny přiletěl vojenským letadlem z Chile, se mnou předevčírem loučil, aby se přeplavil kajakem na ostrov Nelson, zdůrazňoval, že opravdu neví, kdy mu počasí dovolí se pro mne vrátit. Kdyby se nevrátil do týdne, znamená to, že se s ním něco stalo a já se mám vydat směrem na čínskou základnu, kde jsme prvý den při vykládání zásob pili čaj. Neřekl jsem mu, že jsem při prvním transportu těžkého nákladu pro úpornou bolest zad a všech svalů vůbec nevnímal směr cesty.

O místě mého pobytu neměla většina mých známých ani potuchy; z těch, kteří se to dozvěděli, většina kroutila hlavou nebo si poklepávala prstem na čelo. Já sám jsem ještě před měsícem končil trimestr v Oxfordu a naprosto jsem netušil, kde se za pár týdnu octnu. Už před rokem jsem po dobrém uvážení souhlasil, že se – „jednou“ – zúčastním antarktické expedice, jejíž náplní je výzkum předpokladů přežití člověka v podmínkách extrémní psychické a fyzické zátěže. Během roku jsme se spolu se Scarlett na tuto cestu různým způsobem fyzicky i psychicky připravovali; v létě jsme se pod Jaroslavovým vedením účastnili náročného „předantarktického výcviku“ v rakouských Alpách a v Itálii: vystoupili jsme na vrchol Dachsteinu, bivakovali na skalní stěně ve výšce víc než dva a půl tisíce metrů, přešli ledovec, přebrodili divokou řeku a naučili se v Itálii zvládat loď na moři. Ale realizace našeho plánu byla stále v nedohledu. Až po návratu z Oxfordu mne čekal vzkaz: vše je připraveno, do tří týdnů odlétáme. Měl jsem v Praze kvůli hostování v Oxfordu zajištěný zástup v kostele i na univerzitě na celý zimní semestr a právě ten několikatýdenní rozdíl mezi koncem trimestru v Oxfordu a závěrem semestru v Praze vytvářel vzácné období několika volných týdnů, které se mi už asi hned tak nevyskytne: nebylo výmluvy.

Hned prvé dny pobytu na tomto nejpodivuhodnějším z kontinentů – byl to také ten poslední, který jsem dosud nenavštívil – přinesly dvě komplikace. Loďku, kterou Jaroslav při posledním pobytu připravil na „pláži tuleňů“, abychom se na ní přeplavili na českou základnu na ostrově Nelson, jsme tam nenašli. Proto se Jaroslav musel přeplavit sám v malém kajaku a nechat mne samotného na dopředu nespecifikovatelnou dobu ve stanu na pobřeží ostrova Krále Jiřího. Když se za dva dny vrátil s katamaránem a konečně jsme přepluli na náš ostrov, ukotvili loď a zasedli k obědu, čekal nás po jeho skončení šok. Zdvihla se opět větrná bouře a byla tak silná, že odnesla katamarán, byť jsme ho zatížili množstvím ohromných kamenů. Viděli jsme loď – naše jediné rozumné spojení s pevninou a největší bohatství české antarktické stanice – mizet v dálce: prudké vlny by za chvíli rozhodly, jak jsme později žertem říkali, zda se vydá k břehům Austrálie nebo afrického Kapského města.

Když jsem viděl Jaroslava, řítícího se k malé loďce, aby v rozbouřených vlnách pádloval za ztracenou lodí, vykřikl jsem na něho: „Zešílel jsi? Vždyť to tě bude stát život!“ „Tak pojeď se mnou!“ křikl zpátky. Co následovalo, podobalo se velmi drsnému snu.

Asi za dvě hodiny usilovného pádlování ve větné bouři a vysokých vlnách se nám však podařilo katamarán dostihnout, obeplout, přelézt na něj, nastartovat motor a proti vichru, v ledových vlnách, které nás úplně promočily, obě lodě dostat zpátky ke břehu. Jaroslav mi prozradil, že během čtrnácti let pobytů v Antarktidě jen dvakrát prožil tak nebezpečnou situaci; připustil, že kdybychom katamarán nedostihli nebo nenastartovali, neměli bychom šanci se za tohoto počasí dostat na naší malé loďce živí zpátky ke břehu.

Takto společně prožité chvíle ohrožení dodaly našemu přátelství zcela novou dimenzi. V Jaroslavových očích jsem rázem z pozice polár-
níka-eléva přeskočil několik stupňů antarktické hierarchie: „Rozděluji lidi na dvě části: ta mnohem početnější, to jsou ti, co by se mnou do moře za těch okolností nikdy neskočili – a pak tu druhou – a v ní jsi ty.“ Také pro mne se od té chvíle vztah k tomuto kontinentu úplně změnil: prošel jsem „křtem“ divoké přírody a začal jsem se tu pohybovat s mnohem větší jistotou, protože jsem nabyl dojmu, že už se mi žádná horší situace nemůže přihodit.

Sotva jsme se osušili, sloužil jsem v polních podmínkách na české stanici svou první antarktickou mši, zřejmě jedinou, která se toho dne sloužila na celém tomto kontinentu větším než Evropa. Vložil jsem do ní prosbu za všechny muže, kteří touhu prozkoumat jeho krásy a tajemství zaplatili životem. O týden později se k naší expedici dvou mužů mají připojit Scarlett a Dagmar, švagrová Václava Havla, které napjatě čekaly v Punta Arenas na chilském pobřeží na další možnost odletu a zatím pilně opatřovaly zásoby pro zimní posádku a v ostrůvcích zbývajícího času poznávaly Ohňovou zemi a krásy Patagonie.

Večer po prvém, velmi dobrodružném dni na ostrově Nelson jsem se odebral do své „antarktické poustevny“, dřevěného domečku velikosti kůlny, jehož jediným vybavením byla pryčna pod oknem; z okna byl však nádherný výhled na oceán. V tuto dobu antarktického léta slunce prakticky nezapadá za obzor; teprve kolem půlnoci se silně zešeří, aby se asi za dvě-tři hodiny obloha opět rozjasnila. Byť jsem byl pochopitelně unaven, nemohl jsem spát; vyhlížel jsem oknem a přemýšlel.

Drsná a přísná krása ledové země vypadala zřejmě tak, jako vypadala před dvaceti miliony léty. Příroda tu zvítězila nad dějinami: o tomto jediném z kontinentů, neposkvrněném žádnou válkou, není známo, že by tu někdy člověk úmyslně zabil druhého člověka. Kolem dokola vládlo ticho, jaké nastane jen po utišení větrné bouře. Ještě nikdy, ani v poušti, jsem se tak zřetelně nenaučil vnímat rozdílné tóniny ticha, různé hloubky a barvy mlčení. Nastala hodina, kdy člověk – věřím, že každý člověk – myslí na Boha.

Staré latinské přísloví říká, že moře učí modlitbě. Ano, v těch hodinách, vykloněných do jícnu mezního ohrožení, jsem se opravdu neustále modlil a skutečně jinak než kdykoliv předtím. Byla to prazvláštní duchovní zkušenost a přinesla mi víc než potvrzení toho, že když člověku opravdu „jde o kůži“, rozpomene se rychle na Boha. Tehdy ho často začne vzývat i ten, kdo se celoživotně holedbal svým neznabožstvím; člověka napadne, zda ateismus není jen luxusní iluze, kterou si mohou dovolit jen ti, kteří nepoznali skutečnou nouzi, anebo zkušenost s ní raději dokonale vytěsnili z vědomí.

Když jsem se snažil co nejpřesněji rozpomenout, jak jsem se v těch chvílích modlil, uvědomil jsem si, že to nebyla jen úpěnlivá prosba o naši záchranu. Vždyť tam na moři byly dokonce i okamžiky, kdy jsem si skoro přál, aby to vyčerpávající pádlování a celkové napětí konečně skončilo, abych už měl pokoj – byť by to bylo v chladném náručí vody kolem mne a pode mnou. Tyhle zvláštní okamžiky, ostře zahryzlé v paměti, byly zase vystřídány jakýmsi vědomím, že toto přece není a nemůže být konec, že můj příběh bude mít ještě pokračování a já ho nesmím vzdát.

Tehdy se stalo něco obtížně popsatelného: prožil jsem s ohromnou úlevou pocit, že můj život není v mé vlastní režii, že má síla přežít a vytrvat vychází z nějakého mnohem hlubšího zdroje, než je klubko mého já, mé svaly, mé myšlenky, mé nervy – a já jsem se tomuto zdroji zcela odevzdal, „přepnul jsem na Boha“, odevzdal jsem mu kormidlo – a pocítil ohromný příliv síly a velké osvobození. Byla v tom jistá „rezignace“, ale naprosto ne upadnutí do pasivity; spíše jsem pocítil ohromné zintenzivnění své aktivity a její osvobození od jakéhokoliv brzdícího a znervózňujícího strachu o sebe.

Když jsem později myslel na ty chvíle v rozbouřeném živlu, vybavil se mi výrok svatého Pavla –„nežiji už já, nýbrž Kristus žije ve mně“ – a také věta, která mi byla vždycky blízká, avšak až od toho „oceánského zážitku“ začala být kryta osobní zkušeností. Byla to rada svatého Ignáce z Loyoly: „Přičiňuj se tak, jako by vše zaleželo na tobě a nic na Bohu – a věř tak, jako by vše záleželo na Bohu a nic na tobě.“

Existují mezní okamžiky, kdy člověk narazí na hranici svých možností, a nechce-li rezignovat, „přepne na Boha“ – úplně se mu vydá a odevzdá. Možná už mnohokrát předtím slyšel či četl tuto zbožnou radu k sebeodevzdání a možná už někdy ve chvíli zbožné nálady pronesl ve svých modlitbách „Bože, svěřuji Ti svůj život“. Avšak až v mezním okamžiku to z člověka vyšlehne spontánně jako plamen, jako nádech toho, který se topí či dusí; beze slov a velkých úvah, jako okamžitý čirý úkon ducha, v němž je člověk úplně celý – s tělem i duší, minulostí, přítomností i budoucností. Porozuměl jsem tomu, co se vypravuje o lidech v mezních situacích, že prožijí – podobně jako ve snu a pravděpodobně také při umírání – jakýsi průlom časových rovin, že je tu s nimi zároveň celý jejich minulý život a také jejich budoucnost.

A znovu zdůrazňuji, že člověk v témže okamžiku pozná, že toto „odevzdání“ není žádné alibi pro ustání ve vlastní činnosti, že člověk nemůže přestat pádlovat na rozbouřeném oceánu – smím-li svou zkušenost použít jako metaforu. Pokud opravdu překročil jistou mez a skutečně „vydal“ sám sebe, pak právě vzápětí po tomto sebeodevzdání dostává jeho činnost jakoby jinou povahu, jinou kvalitu – jako by nabíral sílu z mnohem spodnějších pater. Na počátku této knihy jsem zmínil Eckhartova slova o jednotě Boha a člověka, o tom, že za naším „ego“ je ještě cosi jiného a hlubšího, „vnitřní člověk“, „hlubinné já“, das Selbst – a za „bohem teismu“, bohem našich lidských představ, je „vnitřní Bůh“, „Bůh za bohem“. Už dlouho jsem o těch věcech přemýšlel – tenkrát jsem to však zažil.

Jestli jsem někdy pocítil hluboce ono setkání, prolnutí a vnitřní jednotu „svobody a milosti“, lidského přičinění a Boží pomoci, aktivity a odevzdání, zápasu a důvěry, práce a modlitby – pak to bylo tenkrát ve vlnách u břehů antarktického ostrova Nelson.

Strašně těžko se o tom mluví a je mi zřejmé, že o onom probuzení skrytého rezervoáru síly v mezních okamžicích by bylo možné mluvit také úplně jinak – například jako o neurofyziologickém procesu. Jistě bych zkušenost na moři mohl vylíčit jako příklad tvorby neuromodulátorů v organismu ve stresové situaci. Poznatky o vzniku a účincích endorfinů a ostatních neurofyziologických procesech jsou nejen zajímavé, nýbrž i praktické. Nepochybně lze celý ten příběh vylíčit bez jediné zmínky o Bohu, „etsi Deus non daretur“. Ostatně jsem tam neprožíval Boží přítomnost jako smysly vnímatelný zásah shůry na způsob nějakého „deus ex machina“. Sám bych řeč o Bohu při líčení té scény v určitém prostředí považoval za nenáležitou a zavádějící, protože bez určitého kontextu a „předporozumění“ jsou tato slova stejně prázdná jako výklady o endorfinech člověku bez elementárních přírodovědeckých znalostí.

Prožitek mezní situace lze popisovat jak jazykem víry, tak jazykem vědy. Je to jenom dvojí řeč o stejném? A je-li řeč o stejném, může jeden výklad plně zastoupit ten druhý? V novověku jsme připustili dominantu vědeckého, „přirozeného“ výkladu – o jehož legitimitě v rámci určitého diskurzu naprosto nepochybuji a nechci vést spor. Ale je tento výklad opravdu tak „přirozený“, za jaký sám sebe vydává? Vyčerpává celek, celou hloubku naší zkušenosti?

Přikláním se k tomu, že tentýž jev je možné vidět a popsat z obou stran, přičemž však oba výklady – každý z nich legitimní a pochopitelný „ve svém diskurzu“, ve svém kontextu – nejsou jinými slovy pro totéž. Míní totéž, ale nelze jeden jednoduše nahradit druhým, protože oba vyjadřují specifický úhel pohledu a postihují jiné aspekty a roviny prožité události.

Pozdní novověk toleroval náboženský pohled jako „jen“ symbolický, zatímco pouze vědě přisuzoval klíče k „pravdě“ samé. Obvyklé překládání z jazyka náboženství do jazyka vědy s arogantní představou, že vědecký výklad má a priori monopol na pravdu, že právě jen on může vystihnout jádro věci, zatímco náboženská tvrzení jsou jen vnější formou, mi trochu připomíná trapná školní zadání vyjádřit smysl básně „vlastními slovy“. Máchův Máj – co tím chtěl básník říct? „Zabil tátu“. Ano, ale je to všechno? Nespálili jsme destrukcí básnického jazyka cosi nenahraditelného, most ke zkušenosti, kterou nám básník otevřel, přístup k tomu, „co nám chtěl říct“ – totiž právě tak, jak to řekl?

Je možné, že jsme přestali rozumět jazyku náboženství, avšak ani jazyk současné vědy zdaleka není oním „přirozeným jazykem“, kterým bychom mohli spontánně vyjádřit svou zkušenost – včetně silné zkušenosti mezní situace.

Co se ztratí, když nebudu reprodukovat svůj zážitek v jazyce víry? Bohužel se takto ztratí pocit vděčnosti. Ten je něčím víc než prchavou emocí, než prostým pocitem blaha či pouhou nadstavbou určitého neurofyziologického děje. Myslím, že vděčnost, která člověka zaplaví po takovém zážitku, je ve skutečnosti tím, co z celého příběhu činí teprve hluboce lidskou, cennou, proměňující zkušenost. To, že si člověk – alespoň na určitou chvíli – po takovém zážitku začne vážit života jako nesamozřejmého daru a že má velmi silnou potřebu „poděkovat“ – nejen za fakt záchrany, nýbrž i za život vůbec, to nelze vyjádřit plněji než jazykem víry. Slova o „štísku“ a náhodě nedosahují k samému jádru toho, co jsme zakusili.

Všimněme si teď jedné subtilní, ale důležité věci. Není to tak, že člověk musí být „věřící“ ve smyslu vlastnění a vyznávání určitých hotových, předem daných „náboženských představ“, aby pak – z těchto předpokladů – mohl „nábožensky“ interpretovat svou zkušenost záchrany. Zkušenost sama probouzí v člověku vděčnost – a ta svou povahou tíhne k Bohu, ať tomu slovu rozumíme jakkoliv.

Všimněme si, že i „nenáboženský“ člověk v jistých okamžicích – ať už v okamžiku krajního ohrožení, nebo žasnoucí radosti, nebo v okamžiku, kdy se ohrožení a vděčnost prolnou v jedno – spontánně vykřikne „můj Bože!“. Jistě, můžeme tento výrok všelijak banalizovat jako nezáměrnou aktivaci jistého kulturního reliktu v našem jazyce; vždyť ten člověk tím „nic nemyslel“. Ale nešlo o průlom do roviny hlubší, než je ta, v níž obvykle „myslíme“? Má náš jazyk, naše kultura, naše duše opravdu k dispozici jiné, vhodnější pojmy, než je „zapomenuté“ slovo Bůh?

Není to spíše tak, že jde o okamžik pravdy, kdy naše emoce a naše slova instinktivně odkryjí to, co je v nás naším okolím zasuto a zapomenuto, co je však zcela reálné? Děkovat mohu jen někomu; „osud“, „štěstí“ či „příroda“ jsou příliš abstraktní adresáti vděčnosti. Odvážil bych se dokonce říct, že teprve ve světle mezních okamžiků, hrůzy, žasnutí a vděčnosti, můžeme snad trochu porozumět tomu, co se míní slovem Bůh.

Tváří v tvář takovému zážitku, který budí hlubokou „vděčnost za život vůbec“, se ukazuje, že není tak podstatně rozdílné, zda jsme předtím byli „věřící“ či „nevěřící“ v tom smyslu, zda slovo Bůh a víra mělo či nemělo domovské právo v našem slovníku. Teprve jakožto „zachráněný“ totiž člověk začne chápat, nebo alespoň jinak „rozumět“ tomu, co se skrývá za slovy jako spása, Bůh, víra či milost. Ten, kdo byl „nevěřící“, se může v takové chvíli stát věřícím a ten, kdo se už dřív „počítal k věřícím“, může teprve pochopit, jaký je rozdíl mezi vírou jakožto zastáváním „světového názoru“ a vírou, krytou podobnou zkušeností. Znám lidi, kteří nalezli cestu k Bohu, protože měli po určité mezní situaci bytostnou potřebu poděkovat. Víra, která se rodí z vděčnosti, jíž odpovídáme na zážitek zachránění, není tak docela věcí „přesvědčení“, zastávání určitých názorů, představ a teorií; je to spíš proměna základní struktury vnitřního pole našeho života.

Člověk není k víře ani takovým zážitkem „nucen“, může si tento zážitek interpretovat úplně jinak nebo o jeho smyslu vůbec nepřemýšlet. Ale ta možnost zakusit „víru“ jakožto hlubokou vděčnost, se před ním na chvíli otevřela jako poklad – tak, jako se podle starých legend otvírají poklady v zemi při zpěvu pašijí za velkopátečního odpoledne.

Ale jak je tomu s naprosto protikladnou zkušeností, se zakoušením tragična, absurdity, bolesti, smrti našich blízkých či neodvratné blízkosti vlastní smrti – se zkušeností, která stejným právem patří k lidskému údělu? Tvrdím, že „afirmace života“, radostné přitakání a vděčnost, jsou – byť třeba Boha nejmenují – bytostnou částí lidské „náboženské zkušenosti“.

Ale kam vede bolestné tázání po smyslu, když na nás těžce doléhá „nesmyslnost“, absurdita naší životní situace? Co s bolestí, utrpením a smrtí, které otřásají naším „smyslem pro smysl“, frustrují naši potřebu rozumět smyslu událostí kolem nás? Nebyl to případ Jobův, kterého snad víc než ztráta majetku a blízkých a svrbění vředů sužovalo právě to „vypadnutí ze smyslu“, otřesení jeho smyslu pro spravedlnost, rozviklání jeho náboženských jistot, nemožnost najít v celé své zbožné moudrosti odpověď na otázku „proč“ – a „proč právě já“? Setkání se zlem, utrpením, smrtí v nás vyvolává pocit absurdity a budí protest. Jaký je duchovní, náboženský smysl tohoto protestu?

Tyto otázky mi vířily hlavou, když jsem druhý den dostal za úkol projít sám dlouhý úsek po antarktickém pobřeží ke „skále kapských holoubků“, sesbírat naplaveniny a udělat o svých nálezech zápis do deníku. Byl zamračený den, oceán hučel, na obloze jsem poprvé viděl kroužit bouřňáka obrovského; začínám rozlišovat mezi dobrácky rozvalenými tuleni a zákeřnými lachtany, k nimž je neradno se příliš přibližovat. Komunikuji s tučňáky, kteří tu v ohromných zástupech připomínají nekonečné procesí malých řeholníků. Jsme s Jaroslavem Pavlíčkem jedinými lidmi na celém ohromném ostrově, a tak nečekám, že tu potkám lidskou bytost.

Dojdu však na pláž, opuštěnou i zvířaty, pokrytou vybělenými kostmi, včetně obratlů velryby, které tu nejspíš zanechali velrybáři na počátku minulého století. Pod zamračenou oblohou, z níž nejspíš bude brzy padat mokrý sníh s deštěm, krouží mrchožraví ptáci a celá scenerie pobřeží se zvířecími kostmi mi připomíná jednu ilustraci staré české pověsti o rytíři Bruncvíkovi. Proč se mi tu na cestách v těchto dnech tak detailně vracejí vzpomínky na ilustrace dětských knížek, které jsem už skoro půlstoletí neměl v ruce?

A tak se se stejnou intenzitou opětovně navracejí ty stejné otázky: jak je tomu s tragickými zážitky a náboženskou zkušeností? Co v nás probouzejí dotyky smrti tehdy, pokud nejsou vzápětí vystřídány úlevnou a radostnou zkušeností podivuhodného zachránění? Odemykají bránu spíše víře nebo spíše skepsi, pochybnostem a „nevíře“? Proč tak zeslábla – dříve zřejmě tak účinná – útěcha, opřená o jistotu nesmrtelnosti? Lze ji znovu oživit, nově pochopit – anebo i věřící člověk musí hledat jiný než „zásvětný“ zdroj naděje?

Zobraziť diskusiu (0)