Betty a české chalupářství

Historička Petra Schindler-Wisten spatřuje za masovým rozšířením českého chatařství a chalupářství — zejména za časů normalizace— touhu mít něco svého, jakýsi bezpečný prostor vlastního a jen vlastního soukromí, „ostrůvek soukromí a kreativity“. Řečeno jinak: „proti sovětskému komunálnímu étosu stála individuální chata“.

Kriticky si daného jevu povšimla i oficiální reflexe socialistického způsobu života. Ten podle Miroslavy Šolcové narušují „vlivy měšťácké spotřební společnosti se svou předjatou maloměšťáckou kulturou ‚domova‘ i rostoucí chatařsko-víkendovou domácí kulturou“. Čili: „člověk netenduje ke kolektivnímu využívání volného času, začíná u něj převažovat touha být sám či v intimním svazku rodiny“.

Co do oběhu a působení to byla léta sedmdesátá a osmdesátá, jež Betty McDonaldové v ČSSR dala křídla a přinesla popularitu. Léta devadesátá a další představují jen pokračování a doznívání dané popularity, neboť nakladatelé si byli moc dobře vědomi, jaké „zlaté vejce“ v Bettyiných knihách mají, čili že z toho, co bylo ne tak dávno českým čtenářským bestsellerem, je možno učinit celkem spolehlivý steadyseller, jakkoli se knižní trh proti normalizaci čtyřnásobně zahustil a jakkoli jim muselo být jasné, že pokud jde o Bettyiny knížky, dosáhl již svého nasycení.

Doba největší popularity této americké autorky se tak kryje i s největším rozvojem chataření a chalupaření, neboť mezi lety 1970 až 1991 se počet rekreačních objektů u nás zdvojnásobil. Chalupaření tak představuje svého druhu socialistický biedermeier, kdy se společnost stahuje dovnitř soukromé sféry, do oblasti jistot, jež jsou sice malé, ale naše.

Ano, jistě, humor, nedat se v nepříznivých podmínkách, svěží vypravěčská dikce — to vše už jsme vzpomněli. Domníváme se však, že kromě toho Vejce a já osvobodivě aktivuje ještě jeden čtenářský kód — chalupářství. Proč osvobodivě? Protože skýtá svým čtenářům (hlavně však čtenářkám) možnost se identifikovat s někým, kdo sice žije v přírodě, ale zase se tak moc neumí (a snad ani nechce) na dané podmínky adaptovat. A hlavním identifikačním prostředkem je Bettyina nešikovnost, řečeno korektněji: její nepříliš velká ochota se životu v nových podmínkách vydat všanc. A pokud přece, neboť je tu manžel a jeho plány, tak se z toho aspoň nepo…

Ano, víme, Betty není americká víkendová chalupářka, nýbrž farmářka, která chová se svým mužem slepice. Její farma není žádným druhým sídlem, útěkem z města do přírody za účelem relaxace; je to pracovní místo. A farmaření je pro ni dřina. Stejně však muselo působit na české víkendové „farmářky bez slepic“ osvobodivě mnoho věcí v celku i v detailech. Pokud jde o celek, byla to hlavně postava městské ženy, tak pohodlně zabydlené v infrastruktuře velkého sídla, rodinného domu, všech různých sociálních vazeb — a najednou je všechno pryč, nové prostředí, noví sousedé, navíc takoví, na něž vůbec nebyla zvyklá, dosud nepoznané nároky, nový rytmus dne (se vstáváním ve čtyři hodiny ráno).

Podobnými pocity si jistě prošlo i množství českých žen. Chtěly si jen tak trochu zachalupařit: kytičky, mrkvička, odpoledne pak na verandě kafíčko s příjemnou knížkou; a najednou zjistily, že musí taky třeba vyvážet žumpu, zajistit dřevo na topení, pomoci manželovi s izolací podmáčené stěny. Tady chybí kus rýny, tu zase na střeše vypadla taška — a kde to v nedostatku všeho sehnat? A taky zajít třeba k sousedům požádat o radu, případně o pomoc, kde třeba bude nucena zaslechnout toto: „A to já nevím, paninko, Betty Betty skočte večer do hospody a tam se někoho zeptejte.“ A o čem se s nimi budu bavit? Situace, kdy se Betty poprvé odhodlává jít ke Kettleovým (starousedlíkům), připravujíc si dopředu, co jim řekne a jak se představí — a ono to nakonec dopadne úplně jinak, musela být důvěrně známá mnoha našim chalupářům a chalupářkám. Nebo udivené pohledy starousedlíků, když zjistili, že děláte něco jiného, než byste podle jejich představ dělat měli, třeba si čtete.

Vůbec čtení prochází celým Vejcem a já jako takový trochu zcizující leitmotiv — měšťanský protest proti pravému farmářskému životu: přece se nevzdám, a to ani v manželství a ani na farmě, kde není elektrický proud, toho, co mi bylo vždy tak milé. Takže Betty čte při svíčce, když zapomene petrolej, má snahu si v nejbližším městečku objednat nějaké knížky, ale zjistí, že mají jen tituly s farmářskou tematikou. A půjčovat si knížky od sousedů? Vyloučeno. Čtení pro ně bylo známkou „lenosti, vychloubačnosti a celkového rozpadu osobnosti“. Místo toho je jí doporučeno, aby dělala něco užitečného — třeba šila deky.

Zavařování— pro mnohé chalupářky ušlechtilý koníček, navíc velmi praktický. Jsou však i takové, pro něž to znamená plíživý děs. Betty této činnosti věnuje celou jednu kapitolu, přičemž se jí vine hlavně hrůza z tak nadměrného množství, kdy se snad i z příjemné činnosti stává „duševní porucha“. A její zvolání „nastalo léto, nastalo zavařování“ nezní jinak než zlověstně. Navíc když je tady sousedka, která na tomto poli má všechno tak dokonalé a „na krajské výstavě zavařovaných potravin získala“ „všechny první ceny“.

Jak Bettyino farmaření, tak české chalupaření zvýrazňují napětí mezi našinci a cizinci, respektive mezi starousedlíky a nově příchozími, jakkoli v případě Vejce a já jsou nově příchozími v podstatě všichni. S výjimkou původních obyvatel (indiánů); ty však zastihujeme ve stavu chandry a rozkladu. Dalo by se dokonce říct, že polarita našinec-cizinec je jedním z hlavních hybatelů těchto farmářsko-chalupářských příběhů. Důvody tohoto napětí jsou v americkém a v českém prostředí různé, ale podstata je stejná — je jí střet dvou světů, dvou zcela jiných optik. Z pohledu nově příchozích: venkovští balíci, zaostalci, vůbec nevědí, jak to teď ve světě chodí; z pohledu starousedlíků: přivandrovalci jedni, však vás sem nikdo nezval, co jste si zase na nás v tom městě vymysleli?, s vašimi novotami se běžte vycpat. Každý se nějak se svou chalupou, s tím, co po nás chce, pere; něco zvládáš, něco ne; nevadí, že to neumíš a že tě to ani moc nebaví; nic si z toho nedělej, když nic, tak si kolem toho všeho aspoň užij nějakou tu legraci. Bettyino farmaření, dílem nezvládnuté (z hlediska „co“), dílem subverzivní (z hlediska „jak“), má v sobě hodně osvobodivé síly, a to i pro české chalupářky.