V roce 2016 výsledky referenda o brexitu šokovaly svět. Nikdo ale tehdy nevěděl, že se na tomto vítězství podílela také společnost Cambridge Analytica. Ta vznikla jako nástroj k zahájení ideologického útoku Steva Bannona na Ameriku a brexit, stejně jako předchozí operace v Africe či Karibiku, pro ni posloužil jako generální zkouška.

Spojila psychologický výzkum se soukromými facebookovými daty a vytvořila tak neviditelnou zbraň, která měla moc měnit to, co voliči považovali za realitu. Stačilo odhalit dlouho potlačované napětí a přilít do něj trochu benzínu, aby došlo k explozi, jež v roce 2016 vyvrcholila americkými prezidentskými volbami.

Whistleblower a bývalý ředitel výzkumu Cambridge Analytica Christopher Wylie pomáhal tuto mocnou zbraň vybudovat. Nakonec ho ale výčitky svědomí přiměly, aby proti své firmě veřejně vystoupil, čímž odstartoval, byť za cenu velkých osobních obětí, nejrozsáhlejší vyšetřování nezákonného ovlivňování voleb v dějinách. Ve své zpovědi odhaluje skutečný příběh britského referenda o vystoupení z EU, Bannonovy americké revoluce a celosvětového zločinu proti demokracii. Mnohem více než o brexitu či Donaldu Trumpovi je ale tato kniha o tom, jak snadné je s pomocí osobních dat, jež o sobě neustále v online prostoru trousíme, nahlédnout do lidských myslí a prostřednictvím moderních technologií s nimi manipulovat.

KAPITOLA 1.

GENESIS

Při každém kroku se mi nové boty zarývají do pat. V ruce svírám tmavomodrý pořadač plný dokumentů označených barevnými lístky. Ochromený úctou k místu, kde jsem se ocitl, a znepokojený cílem, k němuž kráčím, se soustředím na ozvěnu svých kroků. Průvodce nám připomíná, že musíme jít rychle, aby nás nikdo neviděl. Míjíme uniformované stráže, vcházíme do atria a zahýbáme do chodby. Průvodce otevře dveře a sbíháme po schodech na další chodbu, přesně stejnou jako ta předchozí – mramorová dlažba, vysoké stropy, dřevěné dveře, sem tam americká vlajka. Je nás sedm a naše kroky se chodbou rozléhají. Už jsme skoro na místě. Pak jsem přistižen. Zahlédne mě jeden kongresman a zamává mi na pozdrav. Už jste zase zpátky?

Z konferenční místnosti vychází skupinka novinářů. Vidí moje růžové vlasy a hned vědí, kdo jsem. Dva kameramani přiběhnou přede mě, filmují nás a přitom couvají. Novináři nás obstoupí a já dostávám první dotazy – Pane Wylie, dotaz od NBC! Dotaz od CNN! Proč jste tady? Jeden z mých právníků mi připomíná, že nemám na nic odpovídat. Průvodce ukáže k výtahu, varuje novináře, ať se nepřibližují, a my se nasoukáme dovnitř. Kamery snímají, jak se dveře výtahu zavírají. Opírám se zády o stěnu, všichni kolem jsou formálně oblečení.

Zdviž klesá stále hlouběji do podzemí. Mlčíme. Snažím se vybavit si všechno, co mi doma říkali moji právníci: které americké zákony byly porušeny a kým, jaká mám a nemám v USA práva jako cizí státní příslušník, jak mám pokojně odpovídat na obvinění a co se bude dít, když mě nakonec zatknou. Nemám ponětí, jak to dopadne. To nemá nikdo. Výtah se zastaví a dveře se otevřou. Nic tu není, jen další dveře s rudou cedulí, na níž je bílými písmeny napsáno: NEPŘÍSTUPNÁ OBLAST. ZÁKAZ VSTUPU VEŘEJNOSTI A MÉDIÍ.

Jsme ve Washingtonu, D.C., tři patra pod budovou Kapitolu. Za dveřmi je podlaha pokrytá luxusním kaštanově hnědým kobercem. Uniformované stráže nám odeberou mobilní telefony a všechnu další elektroniku, odebrané věci uloží na očíslované police za recepčním pultem – co člověk, to jedna police – a každý dostaneme očíslovaný lístek. Upozorní nás, že dál už můžeme používat jen papír a tužku. Ještě dodají, že naše poznámky mohou být při odchodu zkonfiskovány, pokud by obsahovaly nějaké utajované informace.

Dva strážní otevřou masivní ocelové dveře. Jeden z nich nám pokyne, ať vejdeme, a my jeden po druhém vstupujeme do dlouhé chodby tlumeně osvětlené zářivkami. Zdi jsou obložené tmavým dřevem a chodba je lemovaná dlouhou řadou amerických vlajek. Vzduch je cítit zatuchlinou, jako ve starých budovách, s příměsí chemického zápachu po čisticích prostředcích. Strážní nás vedou chodbou, nakonec zatočí doleva a pokračují dál, až se ocitneme před dalšími dveřmi. Nad nimi visí dřevěný americký státní znak, z něhož na nás zírá mohutný orel se svazkem šípů v drápech. Jsme na místě: místnost za těmito dveřmi slouží Stálému výboru Sněmovny reprezentantů pro kontrolu tajných služeb a tady, v Zařízení pro výměnu důvěrných informací (SCIF), probíhají důvěrná jednání kongresmanů.

Když vstoupíme, chvíli mi trvá, než si oči zvyknou na jasné zářivkové světlo. Je to naprosto obyčejná místnost – holé béžové stěny a konferenční stůl s židlemi kolem dokola. Mohla by to být jednací místnost v kterémkoli obyčejném federálním úřadu, jakých je po Washingtonu plno. Zarazilo mě jen absolutní ticho. Místnost je zvukotěsná, zdi se skládají z mnoha vrstev, takže jakýkoliv odposlech je nemožný. Prý odolá i výbuchu. Je to bezpečné místo pro americká tajemství.

Jakmile jsme se usadili, začali přicházet kongresmani. Jejich asistenti pokládají před každého z členů výboru desky s tabulkami. Adam Schiff, významný demokratický kongresman z Kalifornie, se usadil přímo proti mně, po jeho levici sedí kongresmanka Terri Sewellová. Posledními členy výboru jsou Eric Swalwell a Joaquin Castro. Po mé pravici i levici sedí moji právníci, vedle nich kolega whistleblower Shahmir Sanni. Pár minut čekáme na republikány. Ti se neukáží.

Je červen 2018 a přijel jsem do Washingtonu svědčit před americkým Kongresem o firmě Cambridge Analytica produkující psychologické zbraně a spolupracující s armádou. Přijel jsem svědčit o firmě, pro niž jsem dříve pracoval, a také o existenci složité sítě, v níž vystupují Facebook, Rusko, WikiLeaks, Trumpova prezidentská kampaň a referendum o brexitu. Jako bývalý ředitel výzkumu jsem přivezl důkazy o tom, jak Cambridge Analytica zneužila data Facebooku a jak byl firemní software použit k ovlivnění milionů Američanů propagandou nepřátelských států. Schiff řídil výslech.

Jako bývalý federální žalobce klade otázky jasně a přesně, přímo k věci: Spolupracoval jste se Stevem Bannonem? Ano. Byla firma Cambridge Analytica ve spojení s možnými ruskými agenty? Ano. Myslíte si, že tato data byla využita k tomu, aby přesvědčila americké voliče, koho mají zvolit za prezidenta Spojených států? Ano. Uběhla hodina, pak druhá a třetí. Přiletěl jsem sem na základě vlastního rozhodnutí, abych odpověděl na otázky, jak se čtyřiadvacetiletý liberální, homosexuální Kanaďan stal součástí britské firmy pracující pro britskou armádu a zúčastnil se vývoje nástrojů pro psychologickou válku objednaných americkým hnutím alt-right.

Jako čerstvý univerzitní absolvent jsem přijal místo v londýnské firmě jménem SCL Group, která poskytovala britskému ministerstvu obrany a armádám NATO expertní služby při informačních operacích. Jelikož se západní armády potýkaly s problémem, jak bojovat s radikalizací na sociálních sítích, firma mě pověřila sestavením týmu datových specialistů, kteří by vytvořili nové nástroje umožňující extremismus na internetu identifikovat a následně s ním bojovat. Připadalo mi to úžasné, náročné a vzrušující.

Chystali jsme se vytvořit nový typ kybernetické obrany pro Británii, USA a jejich spojence, vyvinout aplikace, které by online konfrontovaly vlnu radikálního extremismu pomocí dat, algoritmů a cíleně zasílaných narativů. Ale řetězec událostí, které započaly v roce 2014, vedl k tomu, že se našeho projektu zmocnil miliardář, jenž s jeho pomocí vytvořil vlastní zradikalizované protestní hnutí v USA. Cambridge Analytica, společnost, o níž do té doby prakticky nikdo neslyšel, dokázala proměnit psychologické profilování ve zbraň, s níž převrátila svět vzhůru nohama. Když se zbraň dostane do špatných rukou, je to velký malér. A vypadalo to, že tento malér postihl přímo Bílý dům.

Nemohl jsem dál pracovat na něčem pro nás všechny tak škodlivém, a tak jsem začal bít na poplach: popsal jsem příslušným úřadům, co se děje, a kontaktoval novináře, aby varovali veřejnost. Včera jsem přeletěl přes oceán a teď tady sedím, ospalý kvůli časovému posunu, otázky jsou čím dál ostřejší, a já si stále ještě myslím, že jsem na tom správném místě. Ale jak se pokouším popsat složité operace Cambridge Analytica, vidím, že se všichni tváří nechápavě. Nakonec vyndám složku spisů a postrčím ji před kongresmany. Zatraceně... Když už jsem zašel tak daleko, mohu jim dát jednoduše všechno, co jsem s sebou přivezl. Slyšení probíhá bez přestávky a dveře za mnou zůstávají zavřené. Jsem zamčený ve vydýchané podzemní místnosti bez oken a jediné, na co se můžu koukat, jsou tito kongresmani, kteří se snaží pochopit, co se to sakra stalo jejich vlastní zemi.

Přeložil Jan Klíma

Zobraziť diskusiu (0)