Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Čaroděj ze země OZ má pokračování

Lyman Frank Baum (1856–1919) byl americký prozaik, dramatik a novinář. Nejvíce se proslavil sérií příběhů o čarodějné zemi Oz. V roce 1910 se přestěhoval do Hollywoodu a stal se jedním z prvních obyvatel pozdějšího filmového města. V domě zvaném „Ozcot“ na adrese 1749 N. Cherokee Avenue vzniklo mnoho dílů ze série o čaroději ze země Oz.

Kniha Dorotka a Čaroděj v zemi Oz přináší pokračování příhod Dorotky a Čaroděje z předchozího dílu. Děj začíná zemětřesením v Kalifornii, kde se Dorotka po návratu z Austrálie zastavila na krátké návštěvě u příbuzných. Když dojde k otřesu země, Dorotka právě jede v kočárku taženém koněm a řízeném jejích bratrancem Zebem. Země pukne a všichni se propadnou do země Mangusů a Dorotka zažívá nová dobrodružství se starými přáteli Hastrošem a Plecháčem, ale i s novými kamarády, s princeznou Ozmou a děkanem Královské fakulty atletických věd V. Z. Vrtibroukem.


Ukázka z knihy:

Kapitola 1

ZEMĚTŘESENÍ

Vlak z Friska měl velké zpoždění. Na zastávku Hugson měl dorazit o půlnoci, bylo však už pět ráno a na východě probleskoval šedavý úsvit, když vláček pomalu dosupěl k otevřené dřevěné boudě, která sloužila jako nádražní budova. Když zastavil, průvodčí hlasitě zavolal:

„Hugson!“

Holčička ihned vstala a šla ke dveřím vagonu. V jedné ruce nesla proutěný kufřík, v druhé kulatou klec zakrytou novinami a pod paží měla zastrčený slunečník. Průvodčí jí pomohl z vagonu a pak strojvedoucí vlak znovu rozjel a ten odfukoval, skřípal a pomalu se vzdaloval po kolejích. Příčina toho velkého zpoždění vězela v tom, že se pod ním po celou noc pevná zem chvílemi otřásala a hýbala a strojvedoucí měl strach, že koleje by se co chvíli mohly rozestoupit a při nehodě by se mohli zranit cestující. Proto jel s vlakem tak pomalu a opatrně.

Holčička klidně stála a sledovala vlak, dokud nezmizel v zatáčce. Pak se obrátila, aby viděla, kde to vlastně je.

Bouda na zastávce v Hugsonu byla až na dřevěnou lavici prázdná a moc přívětivě nevypadala. Jak se dívka v měkce šedém světle rozhlížela, neviděla nikde ani dům, ani žádného člověka, ale po chvilce si všimla koně s bryčkou stojícího u nedaleké skupinky stromů. Vydala se tam a zjistila, že kůň je přivázaný ke stromu, hlava mu visí až skoro k zemi a ani se nehne. Byl to velký kůň, vysoký a kostnatý s dlouhýma nohama a velkými koleny a kopyty. Klidně by mu mohla spočítat žebra, která se mu rýsovala pod kůží, a hlavu měl tak dlouhou, že vypadala, jako by na něj byla moc velká a nepasovala mu. Ocas měl krátký a nečesaný a postroj byl na mnoha místech poškozený a spravovaný kousky provázků a drátů. Bryčka vypadala skoro nová, protože měla lesklou střechu a postranní záclonky. Holčička přešla dopředu, aby se podívala dovnitř, a na sedadle uviděla schouleného chlapce, který tvrdě spal.

Položila ptačí klec na zem a šťouchla kluka slunečníkem. Hned se probudil, posadil se a rychle si promnul oči.

„Ahoj!“ řekl, když ji uviděl. „Nejsi Dorotka Galeová?“

ilustrace-Evy-Sýkorové-Pekárkové„Ano,“ odpověděla a s vážným výrazem si prohlížela jeho zcuchané vlasy a mžourající šedé oči. „Máš mě dovézt na Hugsonův ranč?“

„Jasně,“ odpověděl. „Vlak už dorazil?“

„To bych tady asi nestála,“ řekla.

Tomu se zasmál veselým a upřímným smíchem. Seskočil z vozu, uložil Dorotčin kufr pod sedadlo a klec dal dopředu na podlahu.

„Máš tam kanáry?“ zeptal se.

„Ne, to je jenom Heuréka, moje kotě. Myslím, že takhle se nejlíp převáží.“

Chlapec kývl hlavou.

„Heuréka je pro kočku legrační jméno,“ podotkl.

„Pojmenovala jsem ji tak, protože jsem ji našla,“ vysvětlovala, „Podle strejdy Henryho ‚Heuréka‘ znamená ‚Našel jsem to!‘“

„To jo, tak si naskoč.“

Dorotka vylezla nahoru a on za ní. Popadl otěže, potřásl jimi a řekl „Hyjé!“

Kůň se ani nehnul. Dívka si pomyslela, že akorát zatřepal jedním visícím uchem a to bylo všechno.

„Hyjé!“ zavolal chlapec znovu.

Kůň pořád jen stál.

„Možná by šel, kdybys ho odvázal,“ poznamenala Dorotka.

Chlapec se vesele zasmál a seskočil z vozu.

„Asi jsem se ještě neprobudil,“ řekl a odvázal koně. „Jim ale ví co a jak, že jo, Jime?“ poplácal ho po dlouhém nose.

Pak zase nasedl, vzal otěže a kůň ihned odcouval od stromu, pomalu se otočil s vozíkem kolem dokola a dal se do klusu písečnou cestou, která byla v tlumeném světle sotva vidět.

„Myslel jsem, že ten vlak už nikdy nepřijede,“ řekl chlapec. „Čekal jsem na stanici dobrých pět hodin.“

„Měli jsme spoustu zemětřesení,“ řekla Dorotka. „Necítil jsi, jak se země třese?“

„To ano, ale my v Kalifornii jsme na to zvyklí,“ odpověděl. „Moc se toho nebojíme.“

„Průvodčí tvrdil, že to bylo to nejhorší třesení, co kdy zažil.“

„Fakt? Tak to se muselo stát, když jsem spal,“ zamyslel se chlapec.

„Jak se má strejda Henry?“ zeptala se po chvíli, zatímco kůň klusal dlouhými, pravidelnými kroky.

„Je mu docela dobře. S panem Hugsonem si užili pěknou návštěvu.“

„Ten pan Hugson je tvůj strýček?“ zeptala se.

„Ano. Strýček Bill Hugson si vzal sestru manželky tvého strejdy Henryho. Takže jsme vlastně vzdálení příbuzní – bratranec a sestřenice,“ poznamenal chlapec pobaveně. „Já pracuju pro strýčka Billa na ranči za stravu a šest dolarů týdně.“

„Není to nějak moc?“ zeptala se pochybovačně.

„No co, je to hodně pro strejdu Hugsona, ale ne pro mě. Jsem výborný pracant. Makám stejně dobře jako spím,“ dodal se smíchem.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se Dorotka a pomyslela si, že se jí jeho způsoby a veselý hlas zamlouvají.

„Nemám moc pěkné jméno,“ odpověděl trochu stydlivě. „Jmenuju se Zebediáš, ale říkají mi Zeb. Ty jsi byla v Austrálii, že jo?“

„Ano, se strejdou Henrym. Před týdnem jsme dorazili do San Franciska a on jel rovnou na návštěvu na Hugsonův ranč, ale já zůstala pár dní ve městě u přátel, se kterými jsme se seznámili cestou.“

„Jak dlouho u nás budeš?“ chtěl vědět Zeb.

„Jenom jeden den. Zítra se musíme se strejdou vydat zpátky do Kansasu. Víš, byli jsme pryč moc dlouho, takže jsme celí nedočkaví vrátit se zase domů.“

Chlapec lehce švihl velkého kostnatého koně bičem a zatvářil se zamyšleně. Chystal se své malé společnici něco říct, ale než stačil promluvit, bryčka se začala nebezpečně kolébat ze strany na stranu a zdálo se, že země se před nimi zvedá. V další chvíli se ozvalo dunění a ostré praskání a Dorotka spatřila, jak se země po její straně otvírá do široké trhliny a pak zase spojuje.

„Propánajána,“ zvolala a pevně se držela železného zábradlí sedadla. „Co to bylo?“

„To bylo teda hrozně velké zemětřesení,“ odpověděl Zeb a celý zbledl. „Málem nás to dostalo, Dorotko.“

Kůň se náhle zarazil a zůstal stát pevně jako skála. Zeb třásl otěžemi a nutil ho do kroku, ale Jim byl paličatý. Pak chlapec zamával bičem a tre?l ho do boku. Jim zaprotestoval tichým bolestný zařehtáním a pomalu vykročil na cestu.

Chlapec ani dívka několik minut nepronesli jediné slovo.

Ve vzduchu bylo cítit nebezpečí a co chvíli se země prudce otřásla. Jimovi se při poklusu směrem k domovu postavily uši úplně zpříma a každý sval jeho velkého těla se napjal. Neběžel nijak rychle, ale na bocích se mu začaly objevovat kapky potu a občas se celý zachvěl jako list ve větru.

Nebe znovu zčernalo a vítr, který se proháněl údolím, vydával podivné kvílení.

Najednou se ozval drásavý, pronikavý zvuk a přímo pod koněm se země rozštěpila do veliké praskliny. Zvíře se s divým řehtáním z čirého děsu propadlo do vzniklé jámy a vtáhlo do ní i bryčku s oběma cestujícími.

Dorotka se pevně chytila za střechu kočáru a chlapec udělal to samé. Náhlý prudký propad je tak zmátl, že nedokázali vůbec přemýšlet. Ze všech stran je obklopila tma a oni celí bez dechu a beze slova čekali, až někam dopadnou a rozdrtí se o rozeklané skály nebo až se zase země uzavře a navždy je pohřbí ve strašných hlubinách.

Hrozný pocit z pádu, temnoty a děsuplných zvuků – to vše bylo víc, než dokázala Dorotka snést, a tak po několika okamžicích ztratila vědomí. Zeb byl kluk, takže jen tak neomdlel, ale byl hodně vystrašený a pevně se tiskl k sedadlu vozu, jako kdyby každý okamžik měl být jeho posledním.

přeložila Monika Vosková

Zobraziť diskusiu (0)

Dorotka a Čaroděj ze země Oz

Dorotka a Čaroděj ze země Oz

Lyman Baum

Mnozí mladí čtenáři znají příhody Dorotky, kterou tornádo odnese z Kansasu do daleké Východní země, kde žijí Mlaskalové, kteří jí vyprávějí o zemi Oz a jejím mocném čaroději. Kniha Dorotka a čaroděj ze země Oz vypráví pokračování příhod Dorotky a čaroděje z předchozího dílu Čaroděj ze země Oz. Děj začíná zemětřesením v Kalifornii, kde se Dorotka po návratu z Austrálie zastavila na krátké návštěvě u příbuzných.

Kúpiť za 13,14 €

Podobný obsah

22:04

22:04

Ben Lerner

Ben Lerner patří k nejvýraznějším hlasům současné americké literatury – a zároveň též k autorům nejrespektovanějším. Každý jeho nově vydaný román se těší velké pozornosti předních britských i amerických listů i literárních časopisů, přičemž jejich recenzní přijetí je vesměs zcela nadšené – na adresu jeho próz padají mj. výroky jako: „Ben Lerner vládne mimořádným citem pro orchestraci, nevídaným hlasovým rozsahem a vytříbeným jazykovým naladěním (…) Jeho psaní patří k vrcholům současné americké prózy. 22:04 je román, rámovaný dvěma bouřemi, hurikány Irene a Sandy, a prosycený úzkostí vypravěče, je působivou výpovědí o současné Americe i o křehkém, zranitelném egu dnešních mladých mužů.

Deníky

Deníky

Sylvia Plath

Sylvia Plath byla americká spisovatelka a básnířka, známá zejména díly jako Pod skleněným zvonem (1963) nebo dnes již kultovní básnickou sbírkou Ariel, která patří k nejslavnějším angloamerickým básnickým knihám 20. století. Její život ovlivnila smrt otce, s níž se snažila celý život vypořádat. Sama přitom bojovala s depresí a vlastními stíny, které otiskla do uměleckého díla i osobních deníků. Výběr z nich nyní přinášíme v novém vydání. Nabízíme čtenářům příležitost vydat se na dobrodružnou a introspektivní cestu do zákoutí autorčiny citlivé osobnosti. Zápisky, které si vedla až do předčasné smrti, vyjadřují její touhu po celistvosti života a umění a vystihují zmatky její citlivé duše. Deníky připravil k vydání autorčin manžel, anglický básník Ted Hughes, s nímž měla Plathová velmi komplikovaný vztah. Ovlivnil také jejich finální podobu.

Antikomunistické manifesty

Antikomunistické manifesty

John V. Fleming

Tématem Antikomunistických manifestů je role, již ve velkém politickém boji, obvykle nazývaném „studená válka“ a dominujícím podstatné části druhé poloviny 20. století, sehrály čtyři mimořádně vlivné knihy. Dalo by se tedy říci, že protagonisty této knihy jsou také knihy. Tma o polednách (1940) maďarského novináře a intelektuála Arthura Koestlera, Ze tmy (1941) německého námořníka a dělnického aktivisty Jana Valtina, Zvolil jsem svobodu (1946) sovětského inženýra Viktora Kravčenka a Svědek (1952) amerického žurnalisty Whittakera Chamberse. Všichni autoři byli pravověrnými komunisty, které trpká deziluze přivedla k odklonu od jejich ideologie; všichni o tomto zvratu napsali emotivní svědectví.