Předmluva (ukázka)

Mým prvním česky psaným systematickým pojednáním, které jsem tomu tématu věnoval, byla kniha se zastrašujícím (a dnes uznávám, že i nesmyslným) názvem Krize eschatologie neosobnosti. Text vyšel na rozhraní let 1979 a 1980 v římském exilovém měsíčníku Studie, poté v roce 1982 pod stejným názvem knižně v londýnském nakladatelství Alexandra Tomského Rozmluvy. A v roce 1984 ho vydal Václav Havel spolu s jinými mými studiemi ve své samizdatové edici Expedice pod titulem Přirozený svět jako politický problém, pod kterým pak v roce 1991 v mírně přepsané verzi vyšel v nakladatelství Československý spisovatel.

Už bez happy endu

I přes svůj zastrašující název měl text v naší disidentské obci ohlas, zmiňuje se o tom Václav Havel v Dálkovém výslechu. To je vzácná chvíle pro autora, přináší mu ale i pokušení, že přecení své zásluhy. Vliv mého pojednání nebyl ve skutečnosti zásluhou mou, ale nové aktuálnosti, kterou disidenti zajistili v celé Evropě tématu legality (postdemokratické, postkapitalistické) bez legitimnosti (hypertrofovanému systému norem rozumí jen korporace právníků) a legitimnosti (posttotalitní, postrevoluční) bez legality (revoluční moc je třídně legitimní, ale legální být ještě nemůže, legálních záruk by zneužili „třídní nepřátelé“). Svou angažovaností „za život v pravdě“ učinili v kontextu nemorální politiky velmocí toto staré téma znovu aktuální v celém bipolárním světě.

Přívlastek aktuální je dnes pokleslý výraz, odkazuje ale na nejdramatičtější zkušenost západních společností: přítomnost je čas zlomu, budoucnost je radikálně jiná než minulost; co bylo samozřejmé a věčné, se mění v hrozbu. Bez „existenciální revoluce“, jak říkal trochu staromódně Václav Havel, by budoucnost přinesla katastrofu.

Na rozdíl od antikomunistů disidenti viděli, že „technická civilizace jako celek, neschopná čelit planetární moci techniky, nás vláčí k vlastnímu zničení“ (Havel); viděli hrozbu, že „intence života“ budou diagnostikovány aparáty „samopohybu“ jako patologické úchylky nepřizpůsobivých občanů a odsunuty do irelevance.

Pro disidenty bylo aktuální vše, co slibovalo zvrátit tento posun k propasti; vítězství jednoho pólu bipolárního světa nad druhým ale záchranu přinést nemohlo, oba byly jen struktury, jedna vypouklým zrcadlem té druhé.

Spolu s disidenty jsem věřil, že společnosti bipolárního světa charakterizuje „technizace moci“, jejímž důsledkem je krize legitimnosti institucí. Vše, co je technizováno, je odtrženo od nahlédnutí do univerzálně srozumitelné struktury žitého světa, které „nemůže být převedeno na nějaké neosobní mechanismy, evidence je totiž prožitek v první, a nikoli ve třetí osobě“ – napsal Miroslav Petříček ve svém Úvodu do současné filosofie.

V Krizi eschatologie neosobnosti jsem čtenářům sliboval happy end – nahlédnutí do univerzálně vykazatelné struktury „přirozeného světa“; v tom byla v očích disidentů její aktuálnost. Mým očím se ale ten happy end jevil stále více jen jako jedna z verzí fundamentalismu, západní nutkavé potřeby vyhlásit něco za pevný a nevyvratitelný základ života, za fundament; když ten se zjeví, všechny alternativní instance musejí zmlknout (případně být umlčeny jako „populistické ohrožení politického řádu“); a zmlknout by měl i nárok komunistické třídní revoluce na vyšší historickou legitimnost své moci.

V druhé polovině osmdesátých let jsem se s fundamentalismem, tímto happy endem filosofie, definitivně rozešel a snažil se od něj osvobodit i téma nelegitimnosti politického režimu. Výstižný (i když nepoužitelný) název této knihy by měl tedy znít Krize eschatologie neosobnosti po čtyřiceti dvou letech v meditaci svého autora.

Otázka, kterou jsem tehdy formuloval, se dnes vrací v nečekaných podobách, prostupuje všechny sféry lidské činnosti, dramaticky naléhavou ji pak učinil antropocén – věk lidské zodpovědnosti za planetu Zemi.

Jiří Přibáň ji přeformuloval takto: „Paradox moderního demokratického státu je v tom, že není schopen artikulovat napětí mezi legitimností a legalitou (…), které právě mělo být jeho základem. Postupující technizace státu a politické moci vede k redukci legitimnosti na soukromý názor a legality na moc aparátů.“ V knize Čas pléthokracie se k tomu tématu vracím, ale tentokrát už bez happy endu.

Zbaven krytu veršů

Oblíbil jsem si Kunderovo pojetí románu jako žánru, který má ontologické poslání: přepsat naše zveršované životy zpět do prózy. „Zbaven krytu veršů získá člověk právo na nejlidštější z lidských statků – na porozumění.“ Uvědomil jsem si při práci na této knize, že jsem celých čtyřicet let jen přepisoval téma Krize eschatologie neosobnosti do prózy, zdálo se mi (právem, myslím), že je překryto patetickými verši o „přirozeném světě“ jako univerzálně platné instanci pravdy. Co z tématu mé první knihy obstojí, říkal jsem si, když ji přepíši do prózy?

S tím úzce souvisí i má kritika „pravdy a lásky v české politice“. Vynesla mi pověst intelektuála, který přispěl k vytlačení „hodnot“ z politiky a následné oligarchizaci naší demokracie. Jsem ale stále přesvědčen, že politiku obecně, a tu českou zvláště, je třeba přepsat do prózy: osvobodit ji od nákazy divadelností a invazivním morálním kýčem. A především od imperialistické rétoriky lidskoprávního atlantismu, jako by jedna po zuby vyzbrojená historická civilizace směla beztrestně povýšit svou legalitu, svou byrokracii a její ptydepe na příkazy platné pro celé lidstvo.

V roce 1935 si Edmund Husserl, zakladatel fenomenologie, filosofického směru, který ovládl disent, poznamenal: „Filosofie jako věda, jako vážná, přísná, ba apodikticky přísná věda – ten sen je dosněn.“ Je to bolestný povzdech nad tím, že prostor zkušeností poválečné doby vyvrátil horizont očekávání probuzený filosofií, jehož (nemožnému) naplnění Husserl zasvětil celý svůj život: založit jednotu lidstva na apodiktické instanci pravdy.

Byl to sen, je dosněn, co zbývá po probuzení? Zbývá polylogičnost – mnohohlasost – veřejného prostoru, kam všechny ideje mohou vstoupit, ale nesmějí jej okupovat; každý tu má právo vyprávět svůj příběh a hledat pro něj „modelové čtenáře“, kteří porozumějí otázce, na kterou autor svým dílem odpovídá a která je nekonečně přesahuje. Vše osobní, nepřevoditelné na technické postupy, musí obhájit svůj nárok na pravdivost ve stále se obnovující konverzaci nositelů rozdílných přesvědčení, zkušeností a zájmů v demokratickém veřejném prostoru.

..............