Jak dlouho jsi byl zaměstnán u Fišera? (Jiří Padevět byl ve slavném pražském knihkupectví zaměstnán jako knihkupec - pozn. Medziknih)

Tři roky. Pak jsem nastoupil do nakladatelství Academia jako asistent ředitele. Pak jsem byl vedoucí jednoho knihkupectví Academia, pak vedoucí všech knihkupectví, pak zástupce ředitelky a pak ředitel.

Hezká kariéra. To bylo rychlé. Vzalo ti to něco?

Musel jsem si například ostříhat dlouhé vlasy.

Dobrovolně?

Bylo mi to tenkrát decentně doporučeno, ale vlasový porost stejně začínal řídnout a couvat, takže to bylo tak akorát včas.

Jaký to byl pocit, nechat se ostříhat kvůli práci?

Ono to nebylo jen kvůli práci, spíš jsem byl rád, že mám konečně pořádný důvod a najdu odvahu. Byl to rok 1996 nebo 1997. A to chlápci s dlouhými vlasy a plnovousem už zdaleka nebyli tak interesantní jako o deset let dříve. Shodit se mi to nechtělo, když máš vlasy do pasu, máš k nim i nějaký vztah.

Ty jsi nosil fakt vlasy do pasu?

Ano. Já nemám moc rád změny. A když už jsem je jednou měl, nechtělo se mi je stříhat.

Já jsem si vždycky říkal, jak s těmi dlouhými vlasy lidi spí…

V culíku. Když si neuděláš culík a máš to přes obličej, tak se probudíš skoro udušený v pralese vlastního porostu. A blbě se to udržuje. Tohle se udržuje líp.

Takže se to dá brát tak, jako že jsi zestárl.

Přesně tak, dostal jsem rozum, tak jsem se jednoho dne šel ostříhat a nastoupil jsem na slušné pracovní místo. Koupil jsem si oblek, který jsem nenosil do práce, ale jenom na společenské akce. A začal budovat knihkupectví Academia na Václavském náměstí. A pak jsem se stal ředitelem. Konečně dospělej kluk.

Našel ses v tom?

Našel. Ostatně už na vysoké jsme s dvěma přáteli vydávali samizdatovou edici Hnáty. To slovo samizdatovou je potřeba brát s rezervou, tituly vycházely v nákladu tři až pět výtisků a autory jsme často byli my sami. Baví mě vést nakladatelství, ale zároveň to beru, a je to snad tak dobře, jako závazek. Není to a nikdy nebude rutina, je to skvělé povolání, které ti denně přináší něco nového. Bojím se říct slovo poslání, ale ono to tak asi bude. Jediné, co mi na tomhle povolání vadí, je, že výsledky nápadu jsou často vidět až za dlouhou dobu. Ovšem vedle nakladatelování jsem vždycky i psal. První kniha o Máchovi vyšla v roce 2011.

Je tu jedna věc, která mě opravdu zajímá… Mluvili jsme o době před listopadem i po něm. O době, kdy lidi stáli fronty na knížky, a o době, kdy je přestali zničehonic kupovat. Občas člověk zjistí, že pořád přetrvává legenda, že za komunistů lidé víc četli, což znamenalo, že byli jistým způsobem oduševnělejší než dneska, kdy se nečte a hrají se počítačové hry.

Ano, to už je dnes bytelná legenda. Vlastně už je to asi součást národního mýtu. Na nějaké mramorové desce na Slavíně je určitě napsáno: „Nejsme blbí, to jsou takové vedlejší znaky. V našem jádru je pořád silná touha po vznešené kultuře, po velkých knihách a činech.“ Rozhodně nevěřím, že kdyby najednou přestala vysílat televize Nova a Prima a Barrandov a všechny další podobné stanice, že by všichni sáhli po Joyceově Odysseovi nebo po Eliotově Pusté zemi. To je blbost, to si snad nemůže myslet nikdo. Když lidi stáli frontu na knihy, tak z padesáti lidí jich tam podle mne tak čtyřicet stálo proto, že od někoho slyšeli, že je dobré jít ve čtvrtek do fronty a že někdy ty knížky nejsou špatné a že se na ně třeba dostane. A že když jim bude ta kniha doma překážet, dá se vyměnit za háčky na záclony, za gumičky ke stěračům nebo za něco jiného hodnotného. Stání ve čtvrteční frontě ti vlastně umožnilo připojit se k něčemu jakoby výlučnému. Někteří dokonce považovali frontu na knihy za výraz občanského odporu proti režimu. Těch zbylých deset lidí ty knihy skutečně četlo, reflektovalo a nějak to čtené vracelo nebo vrací do společnosti zpátky. Ale to, že si koupíš knížku a dáš ji doma na poličku vedle fotky z dovolené a vycpaného datla, z tebe lepšího člověka nedělá.

Ve společnosti je podle mého názoru pořád stejné, za jakýchkoliv podmínek – ať už vládne zrovna nacismus, nebo komunismus, nebo skomírající komunismus, nebo ať zuří současnost – procento lidí, kteří aktivně čtou. Nejen aktivně čtou, ale také jsou schopni s tím, co přečtou, nějak dál pracovat. Čili to, že jsme byli před rokem osmdesát devět lepší, že jsme víc četli, je mýtus. Ano, možná jsme trávili víc času s knihou, protože jsme neměli jinou zábavu. Na konci devatenáctého století, když někdo někoho pozval na návštěvu a chtěl se pochlubit, jaký je vzdělanec, tak předvedl v knihovně pečlivě vyrovnaný Ottův slovník naučný. Bez toho, aby ho musel kdykoliv otevřít. Možná děti v něm hledaly něco do školy. Ve třicátých letech, když se chtěl někdo prezentovat jako pokrokový muž, tak měl v knihovně několik svazků z Froňkova Odeonu. Nejméně Proustovo Hledání ztraceného času a k tomu nějakou avantgardu. A když jsi přišel v sedmdesátých letech ke generálnímu řediteli národního podniku Slovakofarma Hlohovec nebo Spojené konzervárny Lovosice nebo jiného národního podniku, tak měl doma nejspíš obývací stěnu a tam, kde bylo místo na knihy, byl asi nějaký Hrabal, Páral, Švejda, McBain, možná i Franz Kafka a u těch odvážnějších třeba i něco ze šedesátých let, co nestrčili do sklepa. Dneska tam je televize. Čímž neříkám, že jsme horší, než jsme byli. Kniha se prostě vrací k těm, kdo ji opravdu potřebují, a přestává být pouhou dekorací.

Když už tady pohřbíváme knihy…

My je nepohřbíváme, ony to přežijí.

Dobře, ale nebudou už tak masové a důležité.

To nebudou, už proto, že na knihu se musíš soustředit. Ale pořád doufám, že pro důležité lidi důležité budou. Možná jsem naivní.

Soustředění je problém a i proto v dnešní době dominuje video. U sledování obrazu můžeš dělat něco jiného, můžeš žehlit. Ale u knihy se musíš soustředit pouze na text. A to je v dnešní době čím dál těžší.

Kniha to vyžaduje, a vyžaduje to právem. Psychologové už dokázali, že když čteš text z obrazovky a z knihy, tak ten z knihy si pamatuješ asi desetkrát déle. Už proto, že podvědomě to, co je na monitoru, nevnímáš jako podstatnou informaci. Pak jsou lidé, kteří čtou knihy opravdu pouze kvůli příběhům. Zajímají je skutečně jen příběhy, nebo si užívají reálie. Chtějí vědět, jak to dopadlo s Gatsbym, ale nepotřebují číst celé dílo Francise Scotta Fitzgeralda, aby se kochali tím, jak se vyvíjelo v čase, a nepotřebují znát tehdejší poměry a kulturní kontext v USA. Když tě zajímá jen příběh, pak je kniha opravdu v nevýhodě. Pustíš si v televizi film a za hodinu a půl víš, jak to dopadlo. Víš, že ho zabili, nebo že umřel opuštěný.

Ale to sleduješ vizi někoho jiného.

Ano, nepředstavuješ si to ty. Filmová Markéta Lazarová je Vláčilův film a bude se naprosto lišit od toho, co si při čtení budeš představovat ty, pokud jsi film neviděl. Film je to fascinující, ale Vančurův text je fascinující ještě víc. O tu možnost fantazie.

Když už mluvíme o knihách a jejich nevýhodách…

Víš dobře, že knihy budu hájit do posledního dechu…

O tom nepochybuji, ale ty jako člověk věnující se bádání a studující systematicky prameny nemůžeš popřít, jak zastaralé to médium je i pro akademické účely. A to nemluvím jen o chybějícím fulltextu…

Různí akademici řeší různé, velmi specifické problémy. Velice rozdílný je přístup v přírodních a ve společenských vědách. Lidé věnující se přírodním vědám mají angličtinu jako základní dorozumívací jazyk a jejich obor se často velmi rychle rozvíjí. Knížka o genetice, než ji stačíš přeložit z angličtiny, je zastaralá. A všichni z oboru si ji samozřejmě pořídí v originále. Česky se v podstatě píší jen popularizační věci. Zatímco u společenských věd je kniha, většinou v jazyce českém, definitivním výstupem výzkumu. Dokonce i granty znějí tak, že na konci musí být vydaná kniha, a to v určitém termínu. To je nepříjemné jak pro autory, tak pro nakladatele, protože ten termín v současné době není moc dlouhý ani na výzkum, ani na vydání monografie. Ale ano, připadám si jako součást něčeho, co pomalu odchází, zaniká. Nicméně znáš to, že – v historii se stane leccos. Až nepůjde proud, zapálíme svíčku a budeme si číst knížku. Tedy pokud budeme mít doma tu svíčku. Je tu ovšem daleko horší věc.

Jaká?

Bohužel se zvětšuje počet lidí, kteří nejsou schopní, a je jedno, jestli na papíře, nebo na monitoru, nebo na tabletu, nebo v mobilu, vůbec porozumět složitějšímu textu. To je podle mě daleko horší problém než to, jestli to budeme číst z papírové knihy, nebo z tabletu. Je to fenomén, který může zásadně ovlivnit všechno, včetně politiky. Za deset, patnáct let se může klidně stát, že většina populace nebude schopna pochopit složitější psaný text. Bude se prohlubovat rozdíl mezi těmi, kteří chápou nebo se snaží pochopit, a mezi těmi, kteří nechápou a kterým je to vlastně jedno. Když se podíváš na internet, vidíš to sám. Shodu podmětu s přísudkem vem čert, i když je to samozřejmě hrůza. Už dnes jsme vlastně ve stadiu, kdy uprostřed Evropy, a to se netýká jenom Česka, není řada lidí schopná svoji myšlenku vyjádřit psaným projevem. Někteří už možná ani mluveným.

ukázka z knižního rozhovoru, kerý vedl Luděk Staněk

Zobraziť diskusiu (0)