1.

Když jsem překročila práh, dům se na mě vrhnul. Takhle je to vždycky, ta hora cihel a sajrajtu se vrhne na každýho, kdo projde dveřma, a zkroutí mu vnitřnosti, že se nenadechne. Matka říkávala, že z tohohle domu ti vypadají zuby a seschnou střeva, tohle on dělá, jenomže matka odtud dávno odešla a nepamatuju se na ni. Vím ale, že to říkala, protože mi o tom vyprávěla bába, i když vlastně ani nemusela, přišla jsem na to sama. Tady ti vypadají zuby a vlasy a tělo ti povolí, a když si holka nedáš pozor, povlečeš se z kouta do kouta nebo padneš na postel a už nevstaneš. Nechala jsem batoh na truhle a otevřela dveře do jídelny.

Bába tam nebyla. A nebyla ani pod kuchyňským stolem, ani ve skříni v komoře. Rozhodla jsem se zkusit štěstí nahoře v patře. Zotvírala jsem šuplíky prádelníku a dveře od skříně, ale nic. Bába zatracená. Vtom jsem zahlídla, že zpod jedné postele čouhají špičky bot. Jindy bych matraci nikdy nenadzvedla, protože ty, co žijí pod postelí, je lepší neobtěžovat, ale střevíce mé báby si člověk nemůže splést. Lak se tak leskne, že se v něm člověk může vidět jako v zrcadle až zdruhé strany pokoje. Když jsem matraci odsunula, upřeně jsem se zadívala na prkna v posteli. Sousedka, která ji jednou ráno viděla vylézt ze skříně, řekla novinářům, že je babka dementní, ale co může vědět tahle stará drbna s vlasama ještě mastnějšíma než ta cuchta od friťáku v bufetu u silnice. Demence to nebyla. Vytáhla jsem bábu ven, posadila ji na postel, popadla za ramena a zatřásla s ní. Někdy to zabere, někdy ne, tentokrát to nevyšlo. Když to nezabere, je líp počkat, dokud ji to nepřejde.

Dovlekla jsem ji na chodbu, otevřela jsem dveře od komory, postrčila ji dovnitř a zamkla. V tomhle domě se všechny dveře dají zamknout zvenčí. Je to rodinná tradice jako ty kraviny, co lidi dělají o Vánocích. My máme plno tradic, jako že zamykáme jedna druhou, ale zase nikdy nejíme jehněčí, protože jehňata nám nic neudělaly a přijde nám to jako nehoráznost. Vrátila jsem se dolů pro batůžek a vyšla po schodech zase nahoru. Nahoře u schodů je komora a pak už jen jedna místnost, o kterou se dělím s bábou.

Hodila jsem batoh na svou postel, na tu malou. Předtím patřila matce, a ještě předtím bábě. V tomhle domě se nedědí peníze ani zlaté prsteny, ani povlečení s vyšitým monogramem, tady nám mrtví po sobě nechávají postele a zášť. Zlá krev a místo, kam se svalit na noc, jedině to se dá v tomhle domě zdědit. Po bábě jsem nepodědila ani vlasy, na svůj věk je má pořád silné jako žíně, nádhera, když si je rozpustí, a já, pár zplihlých camfourků ubožáčků přilípnutých k hlavě, dvě hodiny po umytí už je mám zase mastné. Postel se mi líbí, má na čele plno obrázků andělíčků strážníčků, nalepených průhlednou páskou. Občas páska spadne, jak je zpuchřelá, ale já hned utrhnu zubama další kousek a vyměním ji. Nejradši mám ten, jak na něm anděl střeží dvě děti, co vypadají, že každou chvilku spadnou do strže. Hrajou si na skalisku a culí se jak blbečkové, jako by byly doma na dvorku, a ne na kraji srázu. Jsou docela velké, ale hrajou si tam, trdla, jakoby nic. Když se ráno probudím, hned se vždycky kouknu, jestli už spadly. Taky je tam obrázek, kde jedno děcko málem podpálilo dům, na dalším dvojčata zkouší strčit prsty do zásuvky, a jiný, na kterém si nějaká holčička div neuřízne kus prstu kuchyňským nožem.

Všechny děti se usmívají jako psychopati s naducanýma růžovýma tvářičkama. Bába tam ty obrázky nalepila, když se narodila moje matka, aby ji andělé chránili, a každý večer před spaním si ty dvě klekly u postele se sepjatýma rukama a modlily se moje postýlka má čtyři strany, čtyři andělíčkové mi ji ochraňují. Ale potom bába uviděla opravdové anděly a došlo jí, že ti, co obrázky malovali, jaktěživ žádného neviděli, protože žádný anděl nemá blonďaté kudrny ani krásnou tvář. Všichni jsou spíš jako obrovský hmyz, jako kudlanky nábožné. A tak se bába přestala modlit, protože kdo by chtěl, aby k postýlce jeho dcery přišly čtyři kudlanky se stovkama očí a spoustou kusadel. Teď se k nim modlíme, protože se bojíme, že se nám usadí na střeše a budou prostrkávat komínem ty svoje tykadla a dlouhé nohy.

Občas je slyšet z komory hluk a my se jdeme nahoru podívat. V mezerách mezi taškama vidíme jejich oči, jak nás hlídají, a tak přeříkáme zdrávas, aby se polekaly. Vyndala jsem z batůžku oblečení a rozložila ho na postel. Čtyři trička, dvě tílka, patero kalhotek, pět párů ponožek a věci, co jsem měla na sobě, když jsem musela k soudci: černé kalhoty a květovanou blůzu. Tuhle blůzku a kalhoty jsem nosila i na pracovní pohovory, protože při nich jsem taky chtěla dělat dojem, že jsem nevinná a hodná, a tudíž ochotnější nechat se sprostě vykořisťovat. Na soudce ta jakoby nevinnost zabírala, ale na manažery ne. Myslím, že mi na obličeji viděli vztek, protože jsem se usmívala se zaťatýma zubama.

Jediná práce, kterou jsem sehnala, byla hlídat kluka Jarabových, těm byla blůza i zlá krev fuk, protože moje rodina jim vždycky sloužila, a tak to mělo pokračovat donekonečna, ať jsem si oblíkla, co jsem si oblíkla, a nenáviděla je sebevíc. Teďka už je blůza k ničemu, protože vybledla, ale na tom už nesejde, stejně žádný pracovní pohovor už mít nebudu a nikdo mě nezaměstná, ne po tom, co se stalo. Už nebudu muset zatínat zuby, aby ze mě nevyhrkla žluč, ale babka říká, že se budu muset naučit něco dělat. Říká to, protože mě nechce mít celý den tady v domě, a má pravdu, když dlouho nic nedělám, začnu být na nervy a jsem vháji. Bavilo by mě venčit lidem psy, ale za to mi tady nikdo nezaplatí, tady mají psy zavřené v ohradě a zaplaťpánbu, když jim tu a tam hodí přes vrátka kousek tvrdého chleba. Tak pokračuju.

Když jsem vyndala šaty z batohu, svlíkla jsem si tričko a vzala si čisté. Ráda bych vám řekla, že vypadalo pěkně, ale není to pravda a já vám chci věci vyprávět tak, jak se staly, a pravda je, že obě trička byly ošklivý, vytahaný a obnošený, ale to druhý aspoň nesmrdělo tím naším nevětraným hnusným autobusem, kde to smrdí jako v šatně tý tělocvičny hned u čalounictví.

Dala jsem věci do poslední zásuvky v prádelníku, ale věděla jsem, že je to blbost. Zítra je budu muset hledat v kuchyni v almárce, na policích v komoře nebo v truhle u vchodu. Tohle se stává pořád, v tomhle domě člověk nemůže věřit ničemu, a na skříně a na stěny se nedá spolehnout už vůbec. Na prádelníky trošku víc, ale taky ne docela. Najednou jsem zaslechla rány a došlo mi, že bába buší hlavou do dveří. Nejspíš už přicházela k sobě, tak bylo lepší probudit ji dřív, než se dostane k oknu, nebylo by to poprvé, co upadla nebo vyskočila ven, což je v tomhle případě prašť jako uhoď, protože by mohla zchromnout nebo by se z ní nakonec stala blbka. Vrátila jsem se a otevřela dveře pokoje. Tentokrát jsem s ní třásla hodně silně, až přišla úplně k sobě a řekla jejda, holka, neslyšela jsem tě přijít. Odpověděla jsem jí, že jsem přišla před půlhodinou, ale že celou tu dobu byla mimo.

Když si tě svatý odnesou, holt si tě odnesou, řekla, a já se dívala, jak vychází z pokoje a jde dolů po schodech. Skřípaly, jako by měly puknout, a to babka nemá ani padesát kilo. Kam se podíváš, je jen samá kůže a faldy bez masa. Když jsem scházela já, ani nevrzly. Na schody taky není spoleh. Babka pobíhala po kuchyni sem a tam, ruce plné práce. Byly skoro dvě, ale hlad jsem neměla, protože tenkrát jsem hlad neměla nikdy, jenom takovou nechuť tady uvnitř jako nemocný pes.

Postavila na stůl dva hluboké talíře a přišoupla hrnec. Nemělo cenu se ptát, co je k jídlu, protože v tomhle domě jíme vždycky to samý. Zvykla jsem si, protože takhle to je, co se pamatuju, ale lidem to připadá zvláštní, tak to vyprávím. Babka postaví na plotnu hrnec s vodou a do něj postupně hází, co je k mání, což je normálně to, co vytrhne ze záhonu nebo co najde v lese, někdy taky hrst cizrny nebo fazolí, ty kupuje u kamionů, které jezdí prodávat do vsi. Voda se vaří hodiny a pak trošku každý den a babka do ní přihazuje, co jí přijde pod ruku, a jak ujídáme, přilívá vodu a přidává další věci, a když to zkysne, umyje hrnec a začne znova. Matka tohle jídlo nenáviděla, ale na tom nesejde, protože už jsem vám řekla, že matka dávno odešla. Mně to taky nechutná, ale neříkám nic, protože nemám chuť ani sílu uvařit něco jinýho.

překlad Blanka Stárková