S osmičkou v zádech

Přežili jsme další osmičkový rok. Naši spojenci nás nepředhodili rozpínavému sousedovi jako v roce 1938, nestali jsme se součástí východního impéria jako v roce 1948 ani k nám nedorazily tanky jako v roce 1968. Takže pokud můžeme prohlásit, že jsme si nevedli dobře v indexu demokracie, zní to v zásadě jako dobrá zpráva. Hodnocení úrovně demokracie v jednotlivých zemích dlouhodobě zpracovává britský týdeník The Economist na základě pěti kritérií: volební proces a pluralita, občanské svobody, fungování vlády, politická spoluúčast a politická kultura. Maximální možné skóre je 10, minimální bylo 0. Česko se umístilo s dosaženým skóre 7,69 na 34. místě, což podle Economistu znamená, že žijeme v demokracii „s chybami“. Ze zemí Visegrádu si stále vedeme nejlépe, což ale není s ohledem na vývoj v ostatních postkomunistických zemí střední Evropy překvapivé. Nicméně předstihlo už nás například Estonsko, jedna z pobaltských republik, která byla po uzavření paktu Ribbentrop-Molotov od roku 1940 začleněna do impéria Sovětského svazu. Česká republika měla po konci druhé světové války osud více ve vlastních rukách. Navzdory rozšířenému mýtu o jeho předurčenosti, o kterém prý rozhodly vítězné mocnosti na Jaltské konferenci v roce 1945, o něm mohli hlasovat lidé ve stále ještě poměrně svobodných volbách v roce 1946. Jak to dopadlo, víme. Po obnově demokracie, čtyřicet let poté, se země mohla opřít o demokratické tradice Masarykovy první republiky a ještě v roce 2009 se v „demokratickém žebříčku“ umístila na 19. místě. S dosaženým bodovým hodnocením 8,19 patřila mezi dvacítku premiantů s „plnou demokracií“. Pokud se tedy radujeme, že jsme stále ještě demokratickou zemí, snížili jsme si drasticky kritéria.

Sedmá velmoc ztrácí

V květnu 2017 unikla na veřejnost nahrávka, na níž jeden z redaktorů Mladé fronty DNES, deníku patřícího tehdy skupině Agrofert a dnes formálně spadajícího do premiérova svěřenského fondu, s Andrejem Babišem konzultuje témata, která se budou hodit v boji s politickými konkurenty. Nahrávky, jakkoli skandální a šokující především servilitou zmíněného novináře, ovšem potvrdily jen to, co bylo soudnému čtenáři jasné od chvíle, kdy Andrej Babiš oznámil nákup médií. Od té doby lze soustavně pozorovat, že jeho média se v obsáhlých „investigativních“ reportážích věnují politické či ekonomické konkurenci, již se daří za přispění mnoha dalších faktorů „démonizovat“. Pravda o skutečném majiteli listu se nepíše vůbec – nebo se cudně skrývá na malém prostoru v bezzubých článcích.

Doplňme první citovaný žebříček druhým, který se týká svobody tisku. Podle organizace Reportéři bez hranic, která jej každoročně vydává na základě průzkumu mezi novináři a mediálními odborníky z celého světa, obsadila naše země v roce 2018 34. místo – tedy shodné jako v tabulce demokracie od The Economist. Zpráva uvádí, že koncentrace vlastnictví médií dosáhla v Česku „kritické hranice“.

„Noví oligarchové od roku 2008 využili svého jmění k nákupu novin, aby upevnili svou moc v zemi. Jeden z nich, premiér Andrej Babiš, stojí v čele dvou nejvlivnějších deníků v zemi,“ konstatují Reportéři bez hranic.

Letos se Česko opět propadlo, kleslo na 40. místo, je ale před Spojenými státy, které spadly ještě níž. Reportéři bez hranic to připisují působení prezidenta Donalda Trumpa. „Nikdy předtím nebyli američtí novináři vystaveni tolika výhrůžkám smrtí a nikdy předtím nemuseli tak často vyhledávat ochranu soukromých bezpečnostních firem,“ cituje ČTK ze zprávy. „Nenávist k médiím je nyní taková, že střelec ve městě Annapolis v americkém státě Maryland v červnu dorazil až do redakce listu Capital Gazette a zabil čtyři novináře a ještě dalšího zaměstnance.“ A přidejme citát šéfa pařížské organizace Christopha Deloira: „Pokud se politická debata posune do atmosféry občanské války, kde jsou novináři v roli obětních beránků, je demokracie v obrovském ohrožení.“ Neradi bychom si navlékali kožich obětních beránků, ale taková atmosféra je v Česku už několik let realitou. S hrozbami lynčem od „fanoušků“ politiků u moci – zejména prezidenta Zemana, případně proruských trollů, kteří se objeví po každé kritice Putinova režimu či některých z dezinformačních serverů – má bohatou zkušenost i autor tohoto textu.

Největší svobodu tisku poskytuje médiím tradičně Norsko, následuje Finsko, Švédsko a Nizozemsko. Ještě v roce 2008 přitom Česko figurovalo na 16. místě – za Kanadou, Rakouskem a Dánskem. Takže i zde můžeme být sice rádi, že svobodu tisku v určité míře stále máme, ale sestupný trend nelze popřít a nevěstí nic dobrého.

Orbán, náš vzor

Zbylé země Visegrádu si ve svobodě médií nevedou o nic lépe. Naopak. Polsko se stabilně propadá od vítězství strany Právo a spravedlnost Jaroslawa Kaczyńského ve volbách v roce 2015. Ze 47. místa v roce 2016 se sesunulo na 54. místo o rok později a pro rok 2019 je to již 59. pozice. Dodejme, že v Paříži působící Reportéři bez hranic sledují celkem 180 zemí.

Polská veřejnoprávní televize a rozhlas se na základě nového mediálního zákona v roce 2016 staly médii „národními“, což vedle změny pojmenování znamená především likvidaci jejich podstaty. Spravuje je ministerstvo „státního pokladu“, kam patří i ostatní státní podniky. Z novinářů se tak de facto stali úředníci, podřízení ministrovi jmenovanému vládou. Jak píše ve svém komentáři bývalý velvyslanec ve Francii a ředitel Českého centra ve Varšavě Petr Janyška: „Z veřejné televize a rozhlasu se staly nástroje pouze vládní propagandy, nestranná informovanost veřejnosti je zapomenuta, rozhovory se dělají jen s určitými tvářemi. Tato média se stala útočnými, atakují vše, co je liberální, tolerantní, nekatolické, na opozici. Padají slova jako ‚zrádci národa‘, opozice prý slouží ‚cizím zájmům‘.“

Ještě dál zašlo Maďarsko. Mediální scéna se tu v listopadu 2018 přiblížila ideálu, který panoval za socialismu. Vlastníci zhruba 400 titulů, televizí, rádií, webů a novin odevzdali „dobrovolně a zadarmo“ svá média do nadace řízené politickými spojenci Viktora Orbána. Byl to spíše symbolický krok. Fakticky to byla provládní média už dávno. Nyní jsou pro jistotu pod jednou střechou, nazvanou Středoevropská tisková a mediální nadace. Sjednocení titulů měl původně schválit antimonopolní úřad, ale premiér Orbán rozhodl, že je to v národním strategickém zájmu a posouzení není třeba. Provládní postoje nyní zaujímá zhruba 500 maďarských titulů, v roce 2015 to bylo podle studie společnosti Átlátszó pouze 31.

Nepohodlná média nemají šanci získat reklamu od velkých firem, které si nechtějí rozhněvat vládu.

Od roku 2010, kdy se k moci dostala pravicová vláda Viktora Orbána, pokleslo Maďarsko v žebříčku svobody médií o padesát míst. V roce 2018 obsadilo 73. místo, za zeměmi jako je Lesotho, Chorvatsko, Hongkong, Mongolsko a Mauritánie, ale jedno místo před Řeckem. Alespoň tak to hodnotí Reportéři bez hranic. Pro rok 2019 si Maďarsko opět výrazně pohoršilo a kleslo na 87. místo.

Článek agentury ČTK k tomu říká: „Štvaní proti médiím jako státní program už podle Reportérů bez hranic není výsadou jen režimů, jako jsou Turecko nebo Egypt. Také stále více demokraticky zvolených šéfů států a vlád – například v Maďarsku a Polsku – zacházejí s kritickými médii jako s nepřáteli, upozorňují RSF.“

Když jsem si kvůli facebookové polemice s šéfredaktorem Lidových novin nechal přeložit vysílání hlavního zpravodajského pořadu maďarské „veřejnoprávní“ televize M1, musel jsem konstatovat, že její obsah se příliš neliší od obsahu komunistické propagandy před pádem reálného socialismu. I to může být jednou z příčin toho, proč je Viktor Orbán vzorem tolika českých politiků.

Oslabená demokracie

Je mezi nimi mnoho těch, kteří by Polsko a Maďarsko v potlačení svobody tisku rádi napodobili. Naší mediální scéně už k tomu ostatně nechybí mnoho. Po převzetí vydavatelských domů domácími oligarchy odolává jen menší část trhu. Důležitým krokem v tomto směru by mohla být skrytá či otevřená likvidace médií veřejné služby.

Po jejich zestátnění volá prorusky a pročínsky orientovaný prezident Miloš Zeman, stejně jako šéf populistické SPD Tomio Okamura. Vládní hnutí ANO či komunisté si uvědomují, že pokus o zničení veřejnoprávní televize v otevřeném střetu by mohl být politicky nevýhodný, proto se chovají taktičtěji a spoléhají spíše na ovládnutí mediálních rad v rámci stávajících zákonů. Do kontrolních rad veřejnoprávního Českého rozhlasu a do Rady pro televizní a rozhlasové vysílání (RRTV) tak přicházejí noví lidé, jejichž úkolem bude přiškrtit svobodu vysílání. Nejlépe to ukazuje zvolení Ladislava Jakla, bývalého tajemníka prezidenta Václava Klause a jeho dosavadního klíčového spolupracovníka. Do vlivného kontrolního orgánu ho navrhla krajně pravicová SPD a v tajné volbě získal většinu 88 hlasů. Pan Jakl přitom veřejně vyjadřuje potřebu veřejnoprávní televizi „rozpustit“. Už jednou, během opoziční smlouvy na začátku milénia, se lidem z Jaklova okolí zničení veřejnoprávních médií nepovedlo. S ohledem na to, že v kontrolním orgánu České televize záhy vyprší mandáty pěti radním z patnácti, dá se v brzké době očekávat pokus číslo dva. Tedy pokud se nestane zázrak a nedojde po zásahu nějaké „vyšší moci“ k náhlé změně trendu.

Co by onou „vyšší mocí“ mohlo být, je ovšem v současných poměrech České republiky nejasné. Jedním z nejhlasitějších odpůrců veřejnoprávní televize je tu sám prezident, který ostatně od začátku kariéry dává najevo nelibost vůči novinářům. Ta se v posledních letech ještě stupňuje: například během čínského setkání s prezidentem Putinem před dvěma lety žertoval před mikrofony zpravodajů, že „novinářů je moc a měli by se likvidovat“.

Nejde ovšem jen o svobodu pro nenáviděné veřejnoprávní novináře, jak se snaží veřejnost přesvědčit jejich nejhlasitější kritici. Mezi svobodou médií a demokracií je silná korelace. Pokud prospívá jedno, prospívá druhé a naopak. Populističtí a národně konzervativní politici zleva doprava, kterým vadí svobodná média, spojuje odpor k liberální demokracii a často i západoevropským strukturám.

Na východ, ale vlastními silami

V roce 1983 napsal český exilový spisovatel Milan Kundera esej Únos Západu aneb Tragédie střední Evropy. „Co je střední Evropa? Nejistá oblast mezi Ruskem a Německem, obývaná malými národy,“ vysvětluje Kundera a ukazuje, že středoevropské země byly odjakživa součástí Západu, který ovšem trestuhodně dopustil, aby byly začleněny do civilizačně a kulturně odlišného východního impéria Sovětského svazu. „Co vlastně znamená Evropa pro Maďary, pro Čechy, pro Poláky? Po tisíc let byly jejich národy součástí Evropy, jejíž kořeny tkvěly v římském křesťanství. Podílely se na všech peripetiích evropských dějin. Slovo ‚Evropa‘ není pro ně zeměpisný pojem, ale duchovní kategorie totožná se slovem ‚Západ‘. V okamžiku, kdy Maďarsko už není evropské – to znamená západní – je vylučováno z vlastního osudu, z mezí svých dějin: ztrácí podstatu své identity. Zeměpisná Evropa (sahající od Atlantiku po Ural) byla odedávna rozdělena na dvě poloviny, jež se vyvíjely odděleně: jedna ve spojení s antickým Římem a katolickou církví, druhá s kořeny v Byzanci a v ortodoxním křesťanství. Po roce 1945 se hranice mezi obojí Evropou posunula o několik set kilometrů na západ a mnohé národy, jež se odjakživa považovaly za západní, se probudily, jen aby zjistily, že se ocitly na Východě. V důsledku toho vznikly po válce v Evropě tři základní situace: západoevropská, východoevropská a jako nejsložitější z nich situace zemí ležících zeměpisně uprostřed – v kulturním smyslu na Západě, a v politickém na Východě.“

Dnes se zdá, že střední Evropa opět bojuje o svou identitu. Tentokrát ji ovšem podle mnoha významných představitelů těchto zemí nekrade Rusko, nýbrž Západ, k němuž už tři desítky let střední Evropa opět – a především dobrovolně – patří. Vlády Polska a Maďarska vedou spory s Evropskou unií o podobu demokracie, kterou oklešťují, ačkoli při svém vstupu musely splnit tzv. demokratická kritéria. Dnes by je už splnit nedokázaly a do Unie by je nejspíš nevzali. Chovají se způsobem, který nejlépe vystihuje anekdota Woodyho Allena: „Nechci patřit do klubu, který by mě vzal za člena.“

Maďarská vláda předělává svůj ústavní systém tak, aby posiloval autoritativní prvky na úkor demokratického systému brzd a protivah, ale díky ústavní většině to může dělat v rámci nově schvalovaných zákonů. Zatímco v Polsku vláda bez ústavní většiny opakovaně sáhla do nezávislosti justice protiprávně – jmenovala nové soudce, později se pokusila změnit složení Nejvyššího soudu. Až teprve po zásahu EU přijala dodatečně odpovídající zákon, který tuto změnu posvětil.

Domácí, národně konzervativní politici se snaží svůj boj o větší porci moci na úkor nezávislých institucí státu zdůvodnit argumentem, jemuž jejich obyvatelstvo odjakživa dobře rozumělo a rozumí: obranou ohrožené národní identity. Kdo tamním vládcům stojí v cestě, je obvykle protipolský nebo protimaďarský, někdy je ve hře celé židovské spiknutí. Zatímco polský konzervativně nacionální proud zůstává výrazně protiruský, Maďarsko se naopak s Ruskem sbližuje politicky i ekonomicky. Paradoxem je, že vládnoucí strany obou zemí používají v politickém boji triky, které silně připomínají metody komunistické státní propagandy. Jejich představitelé, Jaroslaw Kaczyński a Viktor Orbán, přitom patří k lidem, kteří pomáhali komunistický režim ve svých zemích svrhnout.

V Polsku jde například o využití smolenské tragédie, při níž během letecké katastrofy v dubnu 2010 zahynul tehdejší prezident a bratr současného vůdce vládnoucí strany Lech Kaczyński. S desítkami jiných politiků letěl do Ruska uctít památku obětí katyňského masakru, jednoho z klíčových témat moderních polských dějin. Ačkoli symboličnost tragédie – stejně jako její dosah – k vytváření konspiračních teorií doslova svádí, pečlivé odborné vyšetřování mezinárodních týmů nic takového nepotvrdilo: vyšlo najevo, že piloti až příliš ochotně naslouchali hektickým pokynům poradců tehdejšího prezidenta, který nechtěl na pietní místo dorazit se zpožděním.

V Maďarsku je zase univerzálním viníkem magická postava George Sorose, maďarského miliardáře židovského původu, usídleného ve Spojených státech, který v začátcích kariéry finančně podpořil i Viktora Orbána.

U nás je zatím konzervativní proud rozdrobený a svého vůdce teprve hledá. Je zcela zjevné, že jím nemůže být předseda SPD Tomio Okamura, který po vytunelování strany Úsvit dokázal využít migrační krize k restartu politické kariéry a pod novou značkou opět proniknout do Poslanecké sněmovny. Muž, který proslul jako investor do zájezdní kanceláře pro plyšové hračky a jenž svou strategii postavil na antiislamismu a odporu k Romům, oslovuje jen úzkou část extrémně vystrašeného, radikálního či xenofobně naladěného obyvatelstva.

Člověkem, který by podle mnoha pozorovatelů mohl sehrát úlohu sjednotitele, je Václav Klaus mladší. Po vyloučení z ODS plánuje založit novou formaci. Má být napravo od kdysi „otcovy“ ODS a bude se muset utkat o voliče v bratrovražedném boji nejen s ní, ale i s Okamurovou SPD. Budeme zvědavi, kteří ze zdejších oligarchů straně poskytnou peníze na rozjezd (o jednom se už spekuluje). Poptávka po takové síle tady rozhodně je a příklady spojenců z Visegrádu táhnou.

Václav Klaus junior na sebe mimo jiné strhl pozornost v létě 2016, kdy v hysterickém vzedmutí vášní po teroristických útocích v Mnichově na svůj Facebook napsal: „Nevidím jinou cestu než vypadnout z Evropské unie a tvrdě kontrolovat vlastní hranice. I za cenu, že o třetinu zchudneme.“

Podle tohoto politika je francouzský prezident Macron „jako Hitler“, Brusel je protektorát, případně socialistická organizace RVHP. Navazuje tak na rétoriku svého otce. Exprezident a otec zakladatel ODS má být ostatně také mezi duchovními rádci nové strany, má jí dodat „mezinárodní reputaci“. Připomeňme, že v posledních letech se Václav Klaus senior vedle svého tradičního euroskepticismu čím dál víc projevuje jako spojenec Putinova „konzervativního“ Ruska a odpůrce všech kulturních novot, které k nám pronikají ze Západu: „genderismus“, „homosexualismus“, „neomarxismus“, MeToo, boj proti klimatickým změnám, podpora alternativních zdrojů energie nebo elektromobility a tak dále.

Okupace Krymu Ruskem nechává exprezidenta v klidu (vidí v ní ostatně návrat Ruska na Kyjevskou Rus, do své historické „kolébky“, k čemuž Putina navíc údajně vyprovokoval Západ). Pak ale stačí, aby Německo s Francií podepsaly dokument o prohloubení spolupráce, a je zle. Náš polistopadový ministr financí a později premiér a prezident za tím cítí nebezpečí, snahu o ovládnutí Evropy, které má „po Napoleonovi a Hitlerovi“ dotáhnout Macron s Merkelovou.

Jak si v oživlém protizápadním sentimentu notují i zdánlivě opačné strany politického spektra, nejlépe ilustruje výrok vlivného člena KSČM Josefa Skály, který má v rámci strany pověst stalinisty: „To, že NATO není obrannou, ale expanzivní aliancí, už není jen náš názor. Minulý týden – rovných dvacet let od našeho zavlečení do paktu – to řeklo jasně i hnutí SPD. Mýtus o štědrém dobrodiní, jímž nás zahrnuje EU, drtí i poslanec ODS Václav Klaus mladší. Tak razantně, až ho za to vyloučili z poslaneckého klubu, a pak dokonce i ze strany založené jeho otcem. Kdo chce poměry měnit, a ne jen kavárensky okecávat, ví, co z toho plyne. V boji za klíčové zájmy země je třeba budovat spojenectví napříč politickým spektrem.“

Politická kultura

Jen tam, kde absentuje hlubší politická kultura, je možné, aby byl předsedou vlády premiér, který je stíhán policií za dotační podvod a jenž má podle opakovaných výroků různých orgánů Evropské unie rozsáhlý střet zájmů v oblasti dotací a médií. Při setrvalé podpoře kolem 30 procent pro vítězné hnutí, ať se na premiéra valí jakékoli nové problémy, se nelze divit, že si může dovolit nepsaná pravidla okázale ignorovat. Miliardář, který údajně vstoupil do politiky proto, aby z ní odstranil korupci a celkově napravil její nedobrou pověst, tak při obraně proti vlastnímu trestnímu stíhání veřejně očerňuje policejního vyšetřovatele, jejž neváhá spojovat s mafií. Následná výměna ředitele GIBS, orgánu, který má za úkol vyšetřovat policisty, tak chtě nechtě musí působit jako účelový pokus o mocenský zásah ve svůj vlastní prospěch. Ve spolupráci s prezidentem, jehož výroky i činy proti nezávislosti justice, státnímu zastupitelství, a dokonce i bezpečnostním službám vlastního státu (které označuje za „čučkaře“) jdou snad ještě mnohem dál, než se odvažuje premiér, tak oba nejvyšší ústavní činitelé podkopávají důvěru v principy právního státu. Připomeňme, že v roce 2013 padla koaliční vláda Petra Nečase po policejní razii na úřadu vlády, aniž by byl v dané chvíli premiér obviněn.

Při psaní tohoto textu, na Škaredou středu (17. 4. 2019) se objevila v médiích zpráva, že policie navrhuje premiéra Babiše obžalovat. Po třech letech vyšetřování dotační kauzy Čapí hnízdo se policie rozhodla případ předat do rukou státního zastupitelství. Ani mimořádný politický tlak na vyšetřovatele nevedl k zastavení trestního stíhání premiéra. Jen o několik hodin později vychází na serveru iDnes.cz, spadajícího do Babišova svěřenského fondu, rozhovor s poradkyní prezidenta, advokátkou Marií Benešovou, která oznamuje, že je kandidátkou na post ministryně spravedlnosti místo dosavadního ministra Jana Kněžínka. Marie Benešová je dlouhodobý spojenec Miloše Zemana z časů kontroverzní protikorupční akce Čisté ruce z konce 90. let, na kterou dohlížela z pozice nejvyšší státní zástupkyně. Zpráva udeří jako blesk z čistého nebe. Personální rošáda je hned následující den potvrzena. Ministr spravedlnosti, který na postu vydržel necelý rok, najednou hovoří o tom, že politikem vlastně nikdy být nechtěl a že se rád vrátí do úřednické pozice na úřadu vlády. Je zjevné, že test odolnosti právního státu vstupuje do své další fáze. Premiér dál otevřeně spřádá teorie o tom, že za jeho kauzou je spiknutí politických nepřátel, a nijak neskrývá, že je ochoten využít všech mocenských prostředků, aby se svého trestního břemene zbavil dřív, než dorazí k soudu. Poslední chvíle, kdy se dá zatáhnout za záchrannou brzdu, nastává – a nemůže mu v tom pomoci nikdo jiný než ministryně spravedlnosti, která má soustavu státního zastupitelství pod sebou. Jak se Marie Benešová zachová, se teprve ukáže.

Co se týče střetu zájmů, nejrozsáhlejšího, jaký kdy u nás nějaký politik měl, je velká část veřejnosti zřejmě úplně bez obav. Andrej Babiš je přece miliardář, a tak nemá zapotřebí si v politice přilepšit, jako to dělali politici před ním. Tato argumentace je pro jeho příznivce stále neprůstřelná, i když kriticky zaměřený tisk na jasných číslech ukazuje, že po vstupu do politiky výrazně vzrostly zisky firmy Agrofert, obchodující v mnoha oblastech se státem. Při zcela nedostatečném zákonu o střetu zájmů (který má zabránit průniku soukromých zájmů do výkonu veřejné funkce), o jehož záměrně zanedbatelných sankcích autor tohoto textu poprvé informoval už jako začínající novinář Lidových novin v roce 1993 (!), je tak zcela na citlivosti veřejného mínění, jak se politik zachová. Poslanecká sněmovna zákon o střetu zájmů sice v roce 2017 zpřísnila novelou, která Andreji Babišovi nařídila vložit svůj podnik Agrofert do svěřenských fondů, následně však vyšlo najevo, že stále zůstává ovládající osobou, které přicházejí z firmy zisky. Na druhé straně je Andrej Babiš politikem, který spolu s koaliční ČSSD zachovává střelku kompasu zahraniční politiky více méně tak, jak byla nastavena po sametové revoluci. Zda mu orientace vydrží i přes opakovanou kritiku orgánů Evropské unie, jimž se nelíbí jeho střety zájmů, je samozřejmě otázka. Co říci na závěr?

Parník s názvem Česká republika pluje na rozbouřeném moři: bez kotvy silného a nezávislého tisku, s otevřeným a soustředěným mocenským útokem proti právnímu státu, s proměnlivými náladami veřejného mínění a deficitem demokratické politické kultury. Navrch s nevýraznou, rozdrobenou a rozhádanou opozicí. Sakra, co nám to jen připomíná?

Vím, osmička už byla.

Ostatně, okolní svět na tom není o mnoho lépe. Což ovšem nezní jako útěcha.

Marek Wollner

Investigativní novinář a spisovatel Marek Wollner (* 1967, Plzeň). Vystudoval žurnalistiku na FSV UK. Působil v Lidových novinách, Respektu a v časopisu Týden. Od roku 1999 pracuje v České televizi. V roce 2004 se stal redaktorem pořadu Reportéři ČT, postupně i jeho moderátorem a o rok později dramaturgem, jenž mu vtiskl jeho investigativní charakter. Jde o nejdéle kontinuálně vysílaný profilový pořad investigativní publicistiky v dějinách ČT. Wollner je šéfredaktorem reportážní publicistiky ČT, kam vedle Reportérů ČT patří ještě pořady 168 hodin a Černé ovce. Získal Cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2015.

Zobraziť diskusiu (0)