Říkám si, že není možné, aby čas Josefa K. Šlejhara ještě nepřišel. Podobně to ovšem už před skoro stoletím vnímal Josefa Svatopluk Machar: „Jeden z největších prozaiků naší literatury jest u nás vůbec neznámým cizincem. A bude patrně ještě dlouho, poněvadž jeho čas není – až přijde ta lepší budoucnost, bude Šlejharovo dílo jedním z těch, jimiž se budeme chlubit před Evropou.“ Snad každá Šlejharova věta je pokusem prorazit skrze slova k tomu, co se nedá pojmenovat. Prodrat se k tomu za každou cenu a udržet všechno, co se z toho ve slovech udržet dá. Nevěřte na literárněhistorické škatulky jako je naturalismus, symbolismus a podobně. Šlejhar byl spíše nerozpoznaným předchůdce českého expresionismu. Ale jazyk jeho próz je ve skutečnosti fenomenologický, „v jakési neznámé bezednosti se propadávající“, a proto je to dodnes neuvěřitelně strhující četba.

Jaromír Typlt

O Josefu K. Šlejharovi grafik Josef Váchal
Včera byl pohřeb J. K. Šlejhara. Měl mě velice rád… Před týdnem jsem jej navštívil nemocného: žaludeční rakovina. Čtrnáct dní před smrtí objevila se v jeho malé podkrovní světničce veliká masařka moucha. Nijak se nedala vyhnati, nikde neusedla, okno otevřené a neodlétla. Ustavičně poletovala kol nemocného. V jedné své povídce vykládá Šlejhar o havranu – cosi podobného byla tato moucha. Byla mu nepřítelem až do smrti, proklínal ji, nadával jí a snad se jí i děsil. „Ta kurva skot-ná“…
Na jaře letos dal se Šlejhar operovati, od těch dob chřadnul. Byl kost a kůže, nohy modré, břich propadlý a pravé oko zavřené; mrtvice na půl těla. Vtip jakož i svůj zvláštní ojedinělý humor zachovával do poslední chvíle. Na pohřeb dostavili se i pitomci z Máje, slyšel jsem, jda za F. S. Procházkou, Heritesem (toho Šlejhar nejvíce nenáviděl) a ještě kýmsi, jak jej, jdouce mu na pohřeb, pomlouvali. Ten Herites, to je lotr bídná a prokletá! Znali Šlejhara prý jen z restaurace, probrali jeho osobní život od a – do z. Vykládali o jeho rodině způsobem hanebným. Tak vypadá sláva básníkova.
(J. Váchal, 7. IX. 14, z korespondence s Bedřichem Benešem Buchlovanem, s. 76–77)

Ukázka z knihy Cvrček mého krbu:

II. TŘETÍ OZEV

25.

Až jsem se zase probudil jako sražením smyslů. Náhle a příkře. Bylo takové tupé, hluché, rozsáhlé ticho vůkol. Nemohl jsem se hned vzpamatovati, kde to jsem, co jsem, co bylo a co je. Jen cos tak těžce vhříženého, mrtvě nepohnutého zelo mně ze všech stran do duše, nemohoucí se pořád probrati k vědomí, jaksi v úporné námaze zvracujícímu se v sobě a zjednávajícímu si pozvolna jistotu své pozice. Byly to okamžiky mračné jakés neblahosti, bezútěšné posupnosti všech nedávných snad dojmů a přepjatého vysílení smyslů, v níž jsem se dlouho nemohl vzpamatovati, přece maje již vědomí o sobě a stávající skutečnosti, jako při probouzení se z dlouhého, zlého snu, jímž cele strženy byly smysly. A jako by zároveň příliš mnoho minulého a příliš mnoho budoucího vyvíjelo se a táhlo tímto zmráčením. Až tu jako bych byl zasažen prudkým úderem, jímž se vše kol mne jaksi protrhlo, probralo z mráčivých chmur. Těžce, soumračně svítalo již za oknem vagonu, něco nekonečně bílého a nepohnutého odtamtud tanulo, jakoby zejíc bádavě do duše. Byli jsme to již v horách. Širá sněžná oblast vše jímala a pohlcovala u jakés bezmezně vypjaté rozsáhlosti, ve smutné, ponuré, ustrnulé tišině svých sněžných zdrojů. Po dlouhé době, ve které smysly nepřetržitě byly otřásány noční bouří a před tím vším oním vzruchem vlastních chvil, nějak tím nezvykleji a pronikavěji, až záhadně nepochopitelně zelo toto ticho únorového rána uprostřed hlubinných mlčelivých sněhů našich hor. A ještě pořád jako bych se na něco namáhavě rozpomínal bílým soumračným tímto tichem, pořád jaksi nedošed k plnému vědomí všeho. Až najednou jako bych byl znova zasažen oním úderem, jímž poslední zastření ducha a jeho rozpomínání se protrhlo, a duše nabyla celého svého vědomí, pochopení, celá skutečnost se přihlásila. Vždyť tady je přece má mladá žena, ovšem, usnula také za těch zlých dojmův a dosud spí, s ní jsem to měl přece včera svatbu, a jedeme k nám, ku vespolnému žití, k velkým rozkoším a povinnostem, probralo se mým vědomím a jakoby předstoupilo přede mne. Ale vím, že jsem tu nezaplesal, skloniv se pak v tomto utvrzeném pomnění k ní blíže, jaksi abych shlédl u výrazu její spící tváře celé toto příští velkých rozkoší i velkých povinností, k nimž se ubíráme ve sdružení navždy a jež bylo nějak třeba vznítiti v srdci. A takovým pátravým, pronikavým širým postřehem jsem se stopil v tuto hodně nazad nachýlenou a v koutě opřenou tvář, jako bych to byl mínil odtud najednou vyčísti svůj osud, něco nenadálého a rozhodujícího, celé své jakés osudové utvrzení z dojmu, jaký ve mně tu vzbudí tato tvář. Připadala mně tak zcela jinou a neznámou, příkře cizí a nepochopitelnou ve vlastnosti nyní mé ženy, mně odevzdané a mně náležející duší i tělem, hlavně tělem a smysly, to vím, v kteréžto nové vlastnosti jako bych ji byl takto postřehl poprvé. A zároveň cos najednou a úplně svou podstatou vyčerpaného a poznaného, beze všech již pochyb a nejistot, jako bych to byl chtěl vystihnouti z této tváře v nemaskovaném úkrytu jejího spánku. To že nějak o všem mě přesvědčí, vznítí ve mně, čeho je třeba, a pokyne k celé budoucnosti. Vím, že choval jsem to jakés do krajnosti vypjaté, úzkostlivé, nedůtklivé přání, aby tímto popatřením, jaksi prvním a bezprostředním ve tvář mé ženy, vzníceno bylo ve mně co nejvíce zájmu, vzrušení, co nejvíce touhy a nedočkavých, chvějících se tuch očekávání; chtěl jsem se popatřením tímto rozplesati vášnivě v sobě, vždyť je to přece první probuzení po boku mé ženy, byť i za okolností mimořádnějších, probuzení, v němž nový úchvat touhy by jal muže a on s nenabaženým líbáním uvrhl by se na tuto tvář, probouzeje ji k novým hodům lásky, k opětování ještě strženějšímu a nenabaženějšímu, totiž jako bych to byl chtěl zkoumati sama sebe, zdali to tak mě strhne, zdali tento vznět ve mně vzplane, zda dostaví se toto nesmírné rozdychtění, které by šílilo svou touhou a předtuchami nevystihlých rozkoší. Přál jsem si to zrovna mučivě, ač jako bych se zároveň střízlivě káral z takové citové romantiky, sázeje však přec na toto shlédnutí jaksi celý svůj život, jakže tuto tvář zastihnu nejen ve skutečnosti, ale jak ji zastihnu i v duši své, dojmech svých, v ohlasu všech svých přání, hárání a tuch. – Jaksi jsem tu zaprodléval ještě okamžik, a to onen takový, až osudový, úmyslný okamžik, s tímto svým shlédnutím, jež jako by pošetile mně mohlo přinésti nějaké nové příští, jsouc vstupem k němu, než jaké přec již bylo. Ale je již tak člověk náchylen se domnívati v klamech sebe a v uvěřování jim, nikdy dosti nevybaven z takové romantiky citové. A po tento okamžik jaksi nekonečně dlouho jsem v sobě váhal, v jakýchs úporných obávavých úvahách, neodvažuje se spustiti zrak na tuto tvář, co že mně jaksi přinese a odhalí toto shlédnutí, jak zpodobí se jaksi v něm vše to, co bytost má nemožně od něho očekávala, kladouc v ně jaksi další celé utváření osudovosti. Já hlupák, pošetilec, co jsem chtěl tu uviděti přece jiného, než pouhou tvář ženy, lidskou, obyčejnou, spící tvář, místo chimér a přeludů jakéhos přepjatého hárání, či co to ve mně bylo?

Ostatně bývá málokdy krásnou a luznou tvář spící ženy, když mrákotnost ji zastírá, v zplihlosti rysů tane, neudržovaných v rovnováze vědomím, snad jsou ústa pootevřena a chrápe, útvar obličeje jako by se tupě vyboulil a ustrnul, eh, málokdy zajisté – leda ve výtvorech romantických malířů a sentimentalitě básní a ve fantazii feministů, usilujících za každou cenu vše si zpodobiti v jakés nevystihlé, nemožné kráse žen, bývá krásnou tvář spící ženy, jako tak mnoho není krásného a luzného, jak by se chtělo, u střízlivém zpodobení ženy, leč s čím nutno se smířiti a zjednati kompromis. Nebyla tu ovšem asi krásná a luzná tvář mé spící ženy, rozhodně ne, spíše naopak, ke všemu ještě nevyspáním, únavou a útrapami nepohodlné celonoční zlé jízdy jaksi až znetvořena některými příliš se vyznačujícími, vystupujícími rysy, co jiné jako by se byly propadly v tváři té; oči měla naběhlé jako napuchlé, rty byly odvaleny, odhalujíce nepříjemně dutinu úst a z nich šklebící se zuby, které jako by byly skřípěly, nos se mně zdál nepřiměřeně dlouhý a tlustý, až netvorný, nenáležeje nijak k souladu obličeje; a nikdy mně to čelo nepřipadalo tak zúženým a sevřeným jako v úpornosti potměšilého utkvění jako tehdáž; spadalo do něho něco rozcuchaných vlasů. Pátral jsem okamžik v tom všem, v tomto obličeji, tak mně zcizeném a jakoby nekonečně oddáleném v oblasti svého spánku, chtěje jaksi vniknouti v celou jeho podstatu, a zároveň bezděky uvažuje v hořké, až posupné rezignaci, jestli všechno to stojí vlastně za touhu a potřebu mužovu – vlastně takto pouhý jakýs kus ženského masa musit míti při sobě a být k němu navždy upoután. Ale jen zdaleka ozvala se tato rezignace a toto trpké, nic si nezastírající naturalistické přiznání, když již jako bych byl zase přijímal shovívavě a útrpně takovou nutnost ženské prózy místo vší oné vysněné romantiky snílků a feministů, nutnost takové neideální tvářnosti každé spící ženy, tedy i mé. Vtom chtěje se zas od obličeje toho odvrátiti, ponechávaje jej jeho snu, postihl jsem najednou v něm pozvolné protahování jednoho rtu, takový zářez zabíhající hluboko v tvář a ji sveřepě karikující, celý onen úsměv zavilé zrádnosti se tu náhle objevil, pro mě tak obávaný, hrozný, před nímž jsem se kdys v představách svých chvěl. Cos jako by mě udeřilo, proniklo mně úporně k srdci, aniž dovedl jsem se od úsměvu toho odvrátiti, muse jej jaksi vyčerpati do dna. Nebyl zdáním, pouhou mátohou, tkvěl na této tváři jako výškleb karyatidy. Zároveň kolem něho na tváři této jako by něco posupně tvrdého, brutálního a nemilosrdného spočinulo, co jaksi se přihlásilo bezohledně k svému životnímu právu a panování. – To událo se ovšem jako mžikem, jen jako letem ode mne zpozorováno, avšak oním mžikem dalekého, rozsáhlého vybavení perspektiv, jako za noci prudkým bleskem osvěcujícím příšerné, nepoznané dálavy. A vše se zas uzavřelo jako rozsáhlou zlověstnou tmou, zapadší v nezvěstnost. Snad vůbec se tu nic neudálo, nic rušivého nenastoupilo na tváři té, je zas přec tak klidna, vyrovnána v sobě. Mohlo vše býti pouhým nervózním zpodobením všech oněch mých zlých tušivých očekávání druhdy, pouhá halucinace toho, o čem mysl úporně a dlouho přemítala. Pouhý takový přízračný projev obav, jež dlouho v duši strašily. Avšak utkvělo mně už navždy v duši toto prozření po mé první svatební noci, jež svatební nocí však ještě nebyla, jsouc zároveň hned zase pro tu dobu sehnáno z mysli, násilně a chvatně, protože u trvání věci té jaksi nebylo by lze ani obstáti – a ano, vždyť na té tváři nejeví se ani stopy po čems takovém. Zároveň to moje mladá žena se probudila, jaksi právě včas vzhlédly ke mně její velké, intenzivní oči, hlava se vypjala, bohatá její kštice jako by se ke mně vznesla. A tvář její, nabyvši života a sebevědomí, rozplála se žhavým ohněm jako v sobě zapýřena náhlým svým poznáním toho, co je: nynějšího svého stavu. Hruď její objata volným cestovním pláštěm, jenž se tu byl na ní rozhalil, jako by zadula ke mně. Přihlásila se to k životu celá žena, silná, svěží, půvabná. Zlý přízrak ode mne odstoupil zaplašen probuzením dne a života. Skloniv se k ní a zapomenuv na vše jiné, objal jsem ji a políbil. Mělo to být jako na uvítanou prvního jejího probuzení v našem již kraji, v našich horách, kde má se mně vzdát a náležet celá u vlastnosti ženy… Dojížděli jsme právě na stanici, kde jsme měli již vystoupiti. Ještě cos nesmírnějšího, bělejšího v tajemné mlčící bezmeznosti, v níž splývala nebesa a země, nás objalo, když jsme sešli v pusté, mlčící, cele zaváté horské nádražíčko. Již tu přichvátal náš věrný Jakub, prostě, ale tak srdečně nás vítaje. A jak by byl již sebou přinesl tuchu a vůni vlastního domova, čehos nejdražšího, nejblažšího, co k nám se s ním přiblížilo. Zhostil jsem se všeho zlého a neblahého, vší stísněnosti a můry, z jakéhos kalu a rmutu jako bych se byl očistil v bílé a neposkvrněné oblasti našich hor, jen k tomuto kynoucímu již blahu a útulku domova upjav celý svůj zřetel. A že k blahu tomuto přidruží se zanedlouho nové nesmírné nemožné blaho jiné, jehož dna nebude lze se dočerpati. Cos zachvělo mnou nedůtklivě. A když jakoby uvítavě zaržáli naši koně, ještě jako by se byla více přiblížila ona tucha domova. Probrodiv se k nim sněhem, tak vroucně popleskal jsem jim na šíje s hustou, jakoby se mému popleskání vzdávající hřívou, snaže se tak s věrným zvířecím srdcem jejich sdílet družně celý osud svůj. A srdce jejich jako by přijala tuto nabízenou jim družnost: zaržáli ještě radostněji. Celý domov již mně to kynul, a ponětí jeho a celé jeho příští jaksi zneobsáhlilo se tu v duši mé. A dostavilo se nedočkání jakéhos nemožného svrchovaného štěstí a blaha. Za hodinu cesty, míjející jako bílý přízrak mystického vzrušení, octli jsme se u nás…

Zobraziť diskusiu (0)