Ukázka z knihy:

DEN 4

Agok!

Tři dny ležela v posteli s těžkou peritonitidou. Třináctiletá holka. Její „druhá matka“– zatím nechápu, co to přesně znamená – se vzhledem ke společenskému tlaku neodvážila udělat rozhodnutí za tu pravou, která do nemocnice cestovala tři dny. Až ta svolila, abychom ji operovali. Po otevření břišní dutiny z ní tečou doslova panáky zelenavého páchnoucího hnisu. Ze všech segmentů, jednoduše celé břicho zalité hnisem. V domácích podmínkách nevídaná věc. Tady realita každodenního života.

Konečně se ráno stihnu nasnídat. Dva banány a džus. Odjezd na letiště v 7.00. Kontroluju, jestli má Ulrike všechny dokumenty. Jede poprvé, tak ať nemáme na letišti potíže. Beru si ji na starost, stejně jako dřív zkušenější zodpovídali za mě. No a když je všechno naložené, zjistím, že jsem to já, kdo nemá letenku!

A bez ní mě nepustí ani do vstupní brány. Takže potom co všechno z batohů narychlo vyházím na zem, nalézám letenku zpupně sbalenou v zadní kapse džín. Letenko podělaná! Asi únava posledních cestovních dní. Ne, spíš jsem prostě idiot.

Na parkovišti před letištěm se rozloučíme s řidičem a s Ulrike následujeme dav. Hned za vstupem stojí velká váha. Do uniformy Spojených národů oblečený chlapík nás bere přednostně. Klade všechny moje zavazadla na váhu a konstatuje 31‚5 kg. Povolených je 25 kg. Můj tázavý pohled řeší jeho blahosklonná odpověď: Dnes to tolerujeme. Něco jako zelený letecký pátek? Ani mě nepřekvapí, že rámem projdu s 1‚5 litrem vody ve flašce.

Kdybyste viděli gate v Agoku, moc by se vám líbila. Je to řada rozmlácených sedaček zastíněná vetchým stanem, jinak ale na čerstvém vzduchu. Tedy v průvanu výparů proudových motorů všech startujících letadel. Dělají motorové zkoušky přímo do našich ksichtů. Jak osvěžující – to teplo a smrad. Gate je společná pro všechny lety a nedoporučuje se tady čekat se sluchátky na uších. Občas totiž přijde chlapík a zařve vaši destinaci. Jen jednou, neopakuje se. Pak se část davu zvedne, někdo odejde směrem k letadlu, další čekající obsadí zoufale málo zbylých sedaček.

K letadlu jedeme rozflákaným minibusem, který vypadá přesně tak, jak to znáte třeba z Indie. Našlapanej. Protože veze pasažéry hned k několika odletům. Občas zastaví a řidič zařve jednu konkrétní destinaci. Kvůli chlápkovi, co sedí vzadu, vystoupí nejdřív většina autobusu, aby vzápětí zase nastoupila. A jede se dál. Destinace Agok! Vystupujeme. Letadlo WHP, turbovrtule, Dornier 228–200, 18 míst pro cestující a cargo. Piloti místní. Kopilot mladá baba! To mě fakt dostalo. Vzlet z dráhy 13–31 B, 600 km severoseverozápad, výška asi 1500 metrů nad mořem.

Po vzletu je pod námi Bílý Nil. Nádhera. Džuba je ještě docela zelená oáza. Motorové interference mě za pět minut bezpečně uspí, budím se automaticky před přistáním. Poušť. Totální. Sem tam tukul, trocha dobytka, malá říčka nebo brčál. Pilot se naprosto bezpečně trefí na úzký strip písečného štěrku. Jenom mám trochu dojem, že zapomněl, že veze pasažéry, a ne krabice. Prostě přistává asi jako já, co mám po svých 330 přistáních pořád dojem, že mi uniká ta hladkost zkušenějších. Rolujeme na konec dráhy a v tu ránu je tu moře dětí a naše toyoty. Pilot je ledově klidný a děti zřejmě vyhmátnou přesně chvíli, kdy se zastaví poslední rotor.

Průjezd městem do nemocnice není nijak překvapivý. Jen je tady čistěji než v Džubě, asi že je tu dost sucho. Přesněji troud. Přes čtyřicet stupňů ve stínu, máme 11 hodin dopoledne. Vjíždíme do areálu a začíná další kolečko nekonečných, ale v mnoha ohledech důležitých a občas i zajímavých brífinků. Z toho nejzajímavějšího mě odvolá Anitha. Malá Indka, chirurgyně, tři týdny tady byla sama. Chce dělat laparotomii (řez na břiše) u malé holky a nějak ji napadlo, že by mi to mohlo udělat po týdnu cestování radost.

Po odsátí hnisu a několika výplaších konstatujeme rozpadlý apendix jako příčinu zánětu břišní dutiny. Apendektomie, revize celého břicha, odebereme část velké předstěry, která je ze své funkce břišního policajta vyčerpaná až do stadia totální nekrózy (mrtvé tkáně). Drény a do 30 minut hotovo. Před dnešní poslední schůzí oběhnu tábor, zbytek nemocnice nechám na zítra. Turecké záchody, venkovní sprchy, ze kterých teď večer voda neteče, desítky tukulů, prádelna, dílny našich automechaniků, generátory, vodárna s věží, studna, lékárna, bunkr, domek radioperátora. Detailně až později. Standardní setup mise Lékařů bez hranic.

Páteční pizza se dělá v hliněné peci našeho táborového pekaře, která má rozměr tukulu. Impozantní architektonická dominanta! Rozpálená doběla, Italové by čuměli. Standa přiloží. Standa je lékárník. Ano, jsme tu dva Češi. Než se pizza dodělá, ukazuje mi zběžně lékárnu, tři obrovské budovy. Zajímám se o set na kraniotomii (otevírání lebky). Následuje společná večeře a telefonát domů. Na to, že jsme v poušti na území nikoho, je internet super. WhatsApp.

Na tabuli v jídelně píšou: Only when a mosquito lands on your testicles, you learn to solve problems peacefully, without violence. (Až v momentě, kdy ti přistane komár na koulích, začneš problémy řešit nenásilně.) Konfucius.

Tomáš Šebek (*1977) působí jako chirurg v pražské Nemocnici Na Františku. S Lékaři bez hranic poprvé vyjel v roce 2010 na Haiti, zasažené ničivým zemětřesením. Za dva roky misi zopakoval a své zápisky, publikované průběžně formou blogů, vydal v knize Mise Haiti – Pět měsíců s Lékaři bez hranic (2013). S velkým čtenářským ohlasem se setkaly i jeho další záznamy z dalších dvou misí, které vyšly pod názvem Mise Afghánistán – Český chirurg v zemi lovců draků (Paseka 2015). Mimo jiné v nich vylíčil své působení v nemocnici Lékařů bez hranic v severoafghánském Kundúzu, jež byla později zničena americkým bombardováním. Tomáš o sobě mluví jako o zapisovateli, nerad se bere vážně a miluje humor.

Zobraziť diskusiu (0)