V roce 1985 si vlivný tchajwanský ministr K. T. Li k sobě do kanceláře v Tchaj-peji zavolal Morrise Changa. Od chvíle, kdy Li pomohl přesvědčit společnost Texas Instruments, aby na ostrově postavila svůj první závod na výrobu polovodičů, uplynulo téměř dvacet let. Za tu dobu si Li vybudoval s vedením TI dobré vztahy. Pata Haggertyho a Morrise Changa navštěvoval, kdykoliv byl v USA, a podařilo se mu přesvědčit další elektronické firmy, aby TI následovaly a otevřely si na Tchaj-wanu továrny.

V roce 1985 Changa zaměstnal a dal mu za úkol vést tamní čipový průmysl. „Chtěli bychom na Tchaj-wanu podpořit polovodičový průmysl,“ řekl Changovi. „Řekni mi, kolik peněz na to potřebuješ.“ Slovo „globalizace“ se začalo poprvé běžně používat v devadesátých letech, ale čipový průmysl se na mezinárodní výrobu a montáž spoléhal už od samých začátků Fairchildu. Tchaj-wan se úmyslně stal součástí dodavatelských řetězců už v šedesátých letech, aby získal pracovní místa a pokročilé technologie a aby posílil své bezpečnostní vztahy s USA. Důležitost Tchaj-wanu začala narůstat v devadesátých letech, a to kvůli velkolepému nástupu společnosti Taiwan Se miconductor Manufacturing Company (TSMC), kterou se silnou podporou vlády založil Morris Chang.

Když Changa v roce 1985 vláda najala, aby vedl nejvýznamnější výzkumný ústav elektroniky v zemi, patřil Tchaj-wan k asijským lídrům v montáži polovodičových zařízení – přebíral čipy vyrobené v zahraničí, testoval je a umisťoval do plastových nebo keramických obalů. Tchajwanská vláda se pokusila proniknout do výroby čipů tím, že si licencovala technologii výroby polovodičů od americké společnosti RCA a v roce 1980 založila firmu na výrobu čipů s názvem UMC, ale schopnosti této společnosti značně zaostávaly za špičkou. Tchaj-wan se pyšnil velkým počtem pracovních míst v polovodičovém průmyslu, ale v zemi zůstával jen zlomek zisku, protože většinu peněz v tomto odvětví vydělávaly firmy, jež nejmodernější čipy navrhovaly a vyráběly. Ministr Li věděl, že ekonomika země může stabilně růst pouze tehdy, pokud se od pouhé montáže součástek navržených a vyrobených jinde posune dál.

Když Morris Chang v roce 1968 navštívil Tchaj-wan poprvé, ostrov soupeřil s Hongkongem, Jižní Koreou, Singapurem a Malajsií. Velké jihokorejské konglomeráty v čele se Samsungem lily peníze do těch nejpokročilejších paměťových čipů. Singapur a Malajsie se pokoušely napodobit jihokorejský posun od montáže čipů k jejich výrobě, ale s menším úspěchem, než jaký zaznamenal Samsung. Tchaj-wan musel neustále zlepšovat své schopnosti, jen aby si udržel svou pozici na spodních příčkách čipového dodavatelského řetězce. Největší hrozbou byla Čínská lidová republika.

Mao Ce-tung sice v roce 1976 zemřel, což snížilo riziko bezprostřední invaze, ale velmoc na druhé straně Tchaj wanského průlivu nyní představovala riziko hospodářské. Čína se pod novým, postmaovským vedením začala integrovat do světové ekonomiky tím, že začala nabízet pracovní místa v základní výrobě a montáži, která Tchaj-wan v minulosti využil k tomu, aby se vymanil z chudoby. V Číně byly nižší mzdy a také několik set milionů rolníků, kteří by rádi vyměnili svá políčka za práci v továrně. Hrozilo, že Tchaj-wan kvůli čínskému vstupu do oboru montáže elektroniky zkrachuje. Jeho političtí představitelé si stěžovali návštěvě z Texas Instruments, že se jedná o ekonomickou „válku“. Čínským cenám se nedalo konkurovat. Tchaj-wan musel začít vyrábět pokročilé technologie.

K. T. Li se obrátil na člověka, který mu pomohl montáž polovodičů na ostrov přivést – na Morrise Changa. Chang v TI působil dvě dekády, po neúspěšné kandidatuře na post generálního ředitele na počátku osmdesátých let však firmu opustil. Později se nechal slyšet, že mu společnost „naordinovala odpočinek“. Jeden rok vedl newyorskou elektronickou firmu General Instrument, ale s prací nebyl spokojený, takže skončil. Osobně se podílel na budování světového polovodičového průmyslu. Extrémně efektivní výrobní procesy Texas Instruments vycházely z jeho experimentů a jeho znalostí ve zvyšování výtěžnosti. Pozice ředitele TI, kterou chtěl, by ho vynesla na samý vrchol čipového průmyslu, po bok Boba Noyce nebo Gordona Moora. Když se mu ozvala tchajwanská vláda a nabídla mu, že by mohl vést čipový průmysl tam a že od ní dostane bianco šek na financování svých plánů, Changa nabídka zaujala. Bylo mu čtyřiapadesát a hledal novou výzvu. Ačkoliv většina lidí mluví o Changově „návratu“ na Tchaj-wan, jeho nejsilnějším poutem k ostrovu byly továrny Texas Instruments, které pomohl vystavět, a tvrzení Tchaj-wanu, že je legitimní vládou Číny – tedy země, v níž Chang vyrůstal, ale kterou od svého útěku před téměř čtyřiceti lety ani jednou nenavštívil. V půlce osmdesátých let už platilo, že místem, kde Chang žil nejdéle, byl Texas. Kvůli obranným zakázkám TI měl americkou bezpečnostní prověrku. Dalo se tvrdit, že je víc Texasanem než Tchajwancem. „Tchaj-wan byl pro mě cizím místem,“ vyprávěl později.

Budování tchajwanského polovodičového průmyslu ale znělo jako zajímavá výzva. Kdyby se stal ředitelem Výzkumného institutu průmyslových technologií – jak zněl název pozice, kterou mu vláda oficiálně nabídla –, dostal by se do centra tchajwanského vývoje čipů. Slíbené peníze celou věc jen zlepšovaly. De facto by měl v čele ostrovního čipového sektoru jistotu, že se nemusí zodpovídat nikomu kromě ministrů jako K. T. Li, jenž mu slíbil velkou volnost. V Texas Instruments by se nic takového nestalo.

Chang věděl, že bude potřebovat hodně peněz, protože jeho obchodní plán stál na radikální myšlence. Pokud by uspěl, převrátilo by to celý elektronický průmysl a on by společně s Tchaj-wanem získal kontrolu nad nejpokročilejšími technologiemi na světě. Chang si už v půlce sedmdesátých let, když ještě pracoval v TI, pohrával s myšlenkou, že by vytvořil firmu, která by vyráběla čipy designované zákazníky. Firmy jako TI, Intel a Motorola tou dobou čipy produkovaly převážně podle vlastních návrhů. Chang v březnu 1976 svůj nový obchodní model představil ostatním manažerům TI. „Levný výpočetní výkon,“ vysvětloval kolegům, „přinese širokou škálu užití i v oblastech, které momentálně polovodiče neobsluhují,“ čímž se vytvoří nové zdroje poptávky po čipech, které se brzy stanou součástí telefonů, aut i myček. Argumentoval tím, že firmy, které toto zboží nabízejí, nemají s polovodiči dostatek zkušeností, a proto jejich výrobu raději přenechají specializovaným podnikům. Navíc s technologickým pokrokem a zmenšováním tranzistorů porostou náklady na výrobní zařízení a výzkum a vývoj. Cenově konkurenceschopné budou pouze společnosti, které budou produkovat čipy ve velkém množství. Své kolegy z TI nepřesvědčil.

V roce 1976 ještě neexistovaly žádné firmy, které by navrhovaly čipy, a přitom neměly vlastní továrny, ale Chang předpokládal, že se brzy začnou objevovat. Texas Instruments tehdy vydělávalo mnoho peněz a sázet na trhy, jež ještě ani nevznikly, vypadalo příliš riskantně. Kolegové Changův nápad rychle smetli ze stolu. Chang na svůj koncept však nikdy nezapomněl. Zdálo se mu, že jeho nápad s postupem času zraje – obzvlášť když revoluce, od které si Lynn Conwayová a Carver Mead slibovali podobný efekt jako od vynálezu knihtisku, umožnila snáze oddělit proces návrhu čipu od jeho výroby. Někteří tchajwanští elektroinženýři přemýšleli podobně. Například Š’ Čchin-tchaj, který pomáhal s vedením tchajwanského výzkumného ústavu, Meada v půlce osmdesátých let pozval na návštěvu ostrova, aby se s ním o svou vizi „polovodičového Gutenberga“ podělil.

................

překlad Ondřej Prokop