14. Salamanca (str. 100)

Escalona, Almorox, Cebreros, Ávila… Prošli dalšími vesnicemi, potkávali se s dalšími lidmi. Míjeli je toulaví psi, žebráci, jezdci na koních i procesí s dřevěnými kříži. Podél cest, tak jako v Tahuantinsuyu, rolníci obdělávající půdu zvedali hlavy, aby se podívali, kdo to jde kolem.

Každý večer jim Pedro Pizarro vyprávěl o Rolandovi a Angelice, o Rinaldovi a jeho věrném oři Bajardovi, o Bradamantě a hippogryfovi, o Ruggierovi a Ferragusovi, jenž hledal svoji přilbu, a o tom, jak Olympie válčila s fríským králem Cimoskem. O tom, jak se králi Gradassovi podařilo zajmout samotného Karla Velikého, ale Astolfo ho díky kouzelnému kopí přemohl: Atahualpa, který si vybavoval, jak ho na samém začátku občanské války Huáscarovi lidé zajali a jak vzápětí uprchl, této pasáži naslouchal obzvlášť pozorně. Rovněž si nechával zopakovat popis arkebuzy z Olympiiných dobrodružství. Chtěl vědět všechno o kulverinách, falkonetách a tarasnicích, protože to nebyly žádné chiméry: Pedro Pizarro ho ujistil, že pokud se tato zařízení naučíte ovládat, na rozdíl od náhodných mstivých zásahů přibitého boha umožňují konat hromobití v přesně daný čas.

Jemu samotnému se navzdory jeho mládí dostalo díky jeho strýcům a bratrancům jistého vojenského vzdělání. Během zastávek, při kterých se zbytek výpravy uložil na noc, vojáci pod jeho velením cvičili s ohnivými holemi. Quisquisovi připadaly spíš hlučné než účinné. Higuamota si bystrého mladíka, kterého vzala pod ochranu, velmi oblíbila. Atahualpa si ho cenil pro jeho znalosti o téhle zemi a světě, které mu mohl předávat. Dozvěděl se od něj i to, že Španělsko vede válku se zemí jménem Francie. Vzali s sebou malého černouška, kterého našli v Tejares v krčmě. Jeho matka tu sloužila, špatně tu s ní zacházeli a Atahualpovým ženám se dítěte zželelo.

Konečně se na obzoru objevila Salamanca. Ukázalo se, že toto město svou krásou převyšuje Toledo. Ramiñahui ukázal místním hodnostářům průvodní list, a ti je přijali sice ne bez obav, ale se všemi poctami. I zde byla výprava svěřena do péče vyholených, kterážto skupina obyvatelstva se, jak zjišťovali, zabývala nejroztodivnějšími činnostmi: uctíváním svého boha, výrobou černého lektvaru, uchováváním a údržbou mluvících listů. Byli to kněží a archiváři, ale také amautové, protože vedli disputace o záhadách světa a vyprávěli příběhy, a dokonce i haravecové, protože někteří z nich skládali básně ve velmi propracovaných soustavách veršů a strof. Kromě toho hojně a všichni bez výjimky sborem zpívali táhlé, vážné melodie bez doprovodu jakéhokoliv nástroje.

Stejně jako v Lisabonu působili dojmem, že složili slib chudoby, ale žili v nejvýstavnějších budovách. Studenti, kterých bylo tohle město plné, se bavili tím, že na portálu jedné z nich hledali kamennou žábu schovanou v bohaté změti reliéfů. Atahualpa se tu zastavil, aby si to dílo řádně prohlédl, a žádnou žábu neviděl. Slepý nuzák žebrající u brány mu řekl toto: „Quién piensa que el soldado que es primero del escala, tiene más aborrecido el vivir?“ Inka, vystoupivší z nosítek, se neurazil. Požádal Higuamotu, aby mu to přeložila (i když zlomkům kastilštiny začínal už rozumět i on). A žebrák vedl tuto zvláštní řeč: „To je třeba mít na paměti, aby se nic nezavrhovalo ani neničilo, nechť by se to zdálo jakkoliv špatné , nýbrž aby se to sdělilo všem, zvláště pak těm, kdož jsou bez předsudků, a mohou tedy z toho mít nějaký prospěch.“

Vyholený, který je doprovázel, chtěl slepce umlčet, ale Atahualpa ho pohybem ruky zadržel. A tak mohl slepec ve svém nejasném proudu myšlenek pokračovat: „Vždyť kdyby tomu tak nebylo, velice málo by jich psalo jen pro sebe, poněvadž se to neobejde bez námahy. A ti, kdož se již namáhají, chtějí za to být odměněni; nikoliv penězi, nýbrž tím, že jejich díla budou známa a čtena, a budou-li za to stát, chválena. A o tom praví Tullius: ,Pocta plodí umění.‘“ A Pedro Pizarro, který byl trochu studovaný, tiše vysvětloval, že Marcus Tullius Cicero žil kdysi dávno a byl to slavný amauta. „Domnívá se snad někdo, že voják, který při dobývaní je první na žebříku, nejvíce opovrhuje životem? Zajisté že ne; do nebezpečí ho žene touha po chvále. A tak je tomu i v umění a v písemnictví.“ A jako by stařec cítil přítomnost vyholeného, obrátil se k němu: „Tamten kněz káže velmi dobře a je to muž, který si opravdu přeje prospěchu duší, ale nechť se zeptají Jeho Milosti, zda ho mrzí, když mu říkají: ,Ó , jak báječně to vaše důstojnost pověděla.‘“

A slepec se hlasitě rozesmál. Atahualpa si odepjal jednu zlatou náušnici a vložil mu ji do dlaně. Pak pokračovali v procházce a vyholený mu vykládal, co je to index, heretico a auto da fé. Atahualpa, a Higuamota ještě více, se nepřestávali divit jedné věci, které si všimli: mezi zdejšími obyvateli byli lidé movití, oplývající majetky všeho druhu, a přitom jejich bližní jim žebrali u dveří a byli hladoví a vyhublí na kost. Atahualpovi, a Higuamotě ještě více, připadalo zvláštní, že ti potřební takovou nespravedlnost strpí, že se na ty druhé nevrhnou nebo jim nevypálí domy.

Pedro Pizarro uměl luštit mluvící listy. Dostal se k němu spis, který neoficiálně přeložil jeden z vyholených a který potají koloval mezi lidmi, a Pedro z něj inckému panovníkovi a jeho kubánské družce předčítal: „Když totiž vlivní předáci vidí, že již nemohou odolávati lidu, začnou vynášeti znamenitost některého ze svého středu a učiní ho vladařem, aby mohli v jeho stínu ukájeti své choutky.“ Byl to politický traktát, který sem právě doputoval ze země jménem Florencie, a mladý Atahualpa ve své přirozené moudrosti cítil, že by mu mohl být v budoucnu k užitku, neboť se v něm psalo ještě toto: „Kromě toho není možné vyhověti mocným předákům čestně a tak, aby nebylo ublíženo jiným, je však možné vyhověti lidu, neboť touhy lidu jsou čestnější než přání šlechty a boháčů: tito chtějí utiskovati, kdežto lid jenom touží, aby nebyl utiskován.“ Ne že by se mladý panovník přehnaně staral o štěstí lidu. Bez váhání potlačil vzpouru Cañariů i Tunebů, které s oblibou nazýval „psi“, a také toledských. Ke svému lidu ale cítil zodpovědnost, i když se stav snížil na těch dvě stě, kteří vyvázli z Chinchaysuyu. Věděl, že pro jejich záchranu bude muset čelit mocným a mnohem početnějším protivníkům, proti kterým bude muset sehrát jemnou politickou hru, využít v ní všech výhod terénu a dopodrobna porozumět vyváženosti sil a jejich vztahům. A tento Niccolò Machiavelli mu nepřipadal jako špatný rádce.

Quisquis se ponořil do map zdejšího kraje: chtěl vědět, kudy se táhnou pohoří, kde se otevírají údolí, kde se rozkládají roviny, chtěl pochopit povahu zdejších řek a mokřin. Věnoval tomu mnoho péče. Chalcuchima začal u jednoho vyholeného, jenž se těšil velkému věhlasu a jmenoval se Francisco de Vitoria, studovat obor, který se zabýval uplatňováním zákonů a udělováním trestů. Higuamota se učila luštit mluvící listy, a to od svého mladého chráněnce, který se stal též jejím učitelem a, jak se proslýchalo, i něčím víc. Atahualpa s úžasem odhaloval spletitou historii místních králů. A všichni užasle naslouchali, když jim vyholení vysvětlovali pohádky obsažené v mluvící krabici, kterou citovali při každé příležitosti, nosili ji neustále při sobě a posedle ji uctívali. I řád kněžské hierarchie, do kterého náleželi, byl zřejmě nekonečně složitý.

Přesto Quitové pochopili dvě věci: existuje místo jménem Řím, které budí mimořádnou úctu, a kněz jménem Luther, který budí mimořádné podráždění. I Francisco de Vitoria, jenž se podle všeho vyznačoval velkou moudrostí, se při zmínce o tomto svém kolegovi neubránil rozčilení. Atahualpa a jeho lidé nebyli s to pochopit, o co v jejich rozepři jde, ale musel to být důležitý spor, neboť na severu kvůli němu zuřily války. Zejména jedna z těch báchorek se jim protivila: byla o pastýři, kterého jeho bůh připravil úplně o všechno – o ženu, o děti, o dobytek, o zdraví, o bohatství, a to jen pro zábavu, kvůli sázce uzavřené se zlým duchem, jako by si chtěl jen ukrátit dlouhou chvíli, nebo z pýchy, aby prokázal, jak jsou ti nejbídnější zbožní a že mu zůstanou oddaní za všech okolností. Quitům ten bůh připadal vrtkavý, a skutečnost, že nakonec nebohému pastýři majetek, ženu, děti i dobytek vrátil (a ještě jeho jmění rozmnožil, jako by se chtěl za ten svůj nepěkný kousek omluvit), jejich nedůvěru jen zvýšila.

Viracocha se žádných takových dětinských surovostí nedopouštěl. A pokud jde o Slunce, to bylo na své neochvějné pouti nad podobné hříčky zcela povzneseno. Obřad zvaný „mše“ je však zaujal. Hřímání varhan je ohlušovalo a bralo je za srdce. Malá Cusi Rimay a Quispe Sisa se naučily křižovat a říkaly, že by se chtěly nechat pokřtít.

Dny ubíhaly a vyholení ze Salamanky jevili mnohem větší chuť k obchodním jednáním s mladými quitskými ženami než ti z Lisabonu. Některé z nich otěhotněly. Někteří vyholení onemocněli. Atahualpa rád poslouchal výklady Francisca de Vitoria o přírodních zákonech, o pozitivní teologii, o svobodné vůli i o dalších pojmech, které byly tak složité a inkova znalost kastilštiny v té době ještě tak chabá, že je chápal jen náhodně, a jejich rozhovory byly tudíž velice omezené. Jednoho dne se k nim doneslo, že se Karel V. vrací. Jelikož je Pedro Pizarro navnadil svými vyprávěnkami o paladinech, očekávali, že se setkají s Karlem Velikým, císařem franckým, a s jeho synovcem Rolandem s věrným mečem Durandalem.

A brzy si mohli ověřit, že ani tento Karel vskutku není jen tak ledaskdo. Jeho vojsko, které bylo v jejich představách ohromné a strašné, na cestě k Salamance provázely zvěsti o úspěších v dalekých krajích. (Že skutečnost zdaleka nebyla tak jednoznačná, se měli dozvědět až později.) Rozhodli se mu vyslat vstříc delegaci. Tímto úkolem byli pověřeni Chalcuchima a Quisquis. Higuamotě naopak Atahualpa nedovolil, aby je doprovodila: tomuto Karlovi Angelikou být neměla. Místo ní se úlohy tlumočníka zhostil jeden z vyholených, který se zajímal o kečuánštinu. Delegace sice byla pouze záminkou pro výzvědnou výpravu, Chalcuchima s sebou nicméně pro všechny případy vzal i Atahualpovu pumu a několik papoušků.

(Překlad Michala Marková.)

__________

Román Civilizace stojí na této hypotéze: Atahualpa, vládce Incké říše, se vylodí v Evropě Karla V. Habsburského. Jak to zde vypadá?

Španělská inkvizice, Lutherovy reformy, rodící se kapitalismus. Zázračný vynález knihtisku, díky němuž promlouvá papír. Monarchie, vyčerpané nekonečnými válkami a bez ustání ohrožované Turky. Moře sužovaná piráty. Kontinent drcený náboženskými a dynastickými sváry. Ale především týraný, vyhladovělý, bouřící se lid, toledští Židé, granadští Mauři, němečtí rolníci: možní spojenci. Z Cuzca do Cách a hlavně až do bitvy u Lepanta – to je trasa vyprávění o převráceném chodu dějin, o ovládnutí světa, k němuž vlastně mohlo dojít. Mohlo se to stát. Chybělo málo – jen tři věci: kdyby měli indiáni koně, kolo a ty správné protilátky, ubránili by se konkvistadorům a museli bychom přepisovat dějiny.