Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Člověk nula od "ruské královny hororu" Anny Starobiněcové

Anna Starobiněcová stvořila ve svém románu vizi komplexního světa, zjevně inspirovaného díly George Orwella nebo Aldouse Huxleyho. Zvláště paralely s Huxleyho Koncem civilizace jsou v knize jasně patrné, například v podobě zákazu užívání některých pro nás běžných slov.

Fyzický svět, takzvaná první úroveň, je vnímán jako primitivní, vše podstatné se děje v sociu, virtuální realitě, jež ovládá životy obyvatel a nutí jim množství banálního obsahu. Ti, kteří se systému vymykají, jsou zavřeni v nápravných ústavech. A vše řídí entita Živoucího, jehož mír a harmonie nesmí být za žádnou cenu ohrožena.

ČÁST PRVNÍ

Hana

Září roku 436 po n. Ž.

První den ubývajícího měsíce

…Doktor, který mě vyšetřoval, nevypadal zpočátku příliš znepokojeně. Řekl jen, že se spojení přerušilo, takže bude potřeba vše zopakovat, omlouvám se, že jste musela čekat. Pak ztuhl a bez mrknutí oka se díval skrze mě. Zornice se mu nesystematicky rozšiřovaly a zužovaly v jakémsi trhavém rytmu. Potom se rytmus ustálil a on z nějakého důvodu zavřel oči. Jako by nedokázal udržet tři úrovně, ale u mediků to tak přece nebývá…

To znamená, že pronikl hlouběji, ale proč…? Ve vyšetřovně to najednou zavanulo potem, zadržela jsem dech. Všimla jsem si, že se mu víčka, čelo i chřípí lesknou. Pomyslela jsem si, že je s ním nejspíš něco špatně, s tímhle doktorem, to on má na svědomí to přerušení, zatímco spojení je v naprostém pořádku…

Když opět otevřel oči, měl ve tváři výraz, jako kdyby uviděl inkód Syna Řezníka nebo ani ne jeho inkód, ale jeho samotného – s úsměvem unaveného dříče a s páchnoucí zkrvavenou sekerou jako v seriálu Věčný zabiják.

„Musím provést proceduru ještě jednou,“ řekl a já si všimla, že se mu třesou ruce.

„Potřetí?“

Neodpověděl, jen mi z břicha odpojil jeden snímač a připojil jiný, který vypadal úplně stejně.

Asi minutu jsme seděli mlčky, já v tom obrovském studeném křesle a on naproti mně. Uvažovala jsem, že jestli je tam uvnitř mě někdo z černé listiny, nějaký maniak třeba jako Syn Řezníka nebo Zkaženej, stejně ho neuvidím ani jedinkrát, budou ho držet v nápravném ústavu na samotce, budou ho třikrát denně krmit a neřeknou mu ani slovo, do smrti mu neřeknou ani slovo, a nikdy proto nepochopí, co se děje. Napadlo mě, jak je pokrytecké nazývat tyhle ústavy nápravnými. Nikdo se tam nikdy nesnaží nic napravit. Prostě je tam drží. Syté a mlčenlivé…

Pak snímač pípl a doktor znovu počítal výsledek, který byl, podle všeho, stejný.

Zeptala jsem se: „Děje se něco?“

Mlčel.

„Je s dítětem něco špatně?“

Vstal a prošel se po vyšetřovně.

„Jeho otce… znáte?“ Hlas se mu třásl jako plechovka piva kutálející se po asfaltu.

„Ne. Je to festivalové dítě.“

„Oblékněte se,“ podíval se mimo mě, „a počkejte si na chodbě. Zavolal jsem pracovníka PPS.“

„Je vadné?“

„Co prosím?“

„Moje dítě. Je moje Děťátko z černé listiny?“

„Eh… ne…“ Nakonec na mě pohlédl, ale tak nějak podivně, jakoby z dálky, dalekohledem, jako kdybych trčela někde na horizontu nebo jako kdybych byla v sociu, a ne tady, přímo před ním. „Ne, vaše Děťátko není z černé listiny.“

„Tak proč ten pracovník PPS? Co jsem udělala? Jakého jsem se dopustila narušení?“

„K tomu nemám kompetence,“ řekl nepřítomně a přestal si mě všímat nadobro. Zjevně ho zaměstnával jiný rozhovor v hluboké úrovni.

Pracovník PPS si dal načas. Objevil se až asi po čtyřiceti minutách. Celých těch čtyřicet minut jsem na chodbě sledovala, jak do dveří vyšetřoven vcházejí nervózní, podrážděné samičky, vystrašené tím, co se za krátkou chvíli dozví, a jak se snaží připravit na nejhorší a urputně se upínají k poslední naději. Naděje z nich úplně vyzařuje. Mraky zhoubné naděje naplňují celou chodbu. Třeba se to obejde bez toho. Třeba to teď nebude. Třeba tam nic není.

Opouštějí vyšetřovny jako vyměněné. Ty, u nichž šlo o planý poplach, vycházejí ladným a rychlým krokem tanečnic, působí štíhleji, jako by byly lehčí o prázdnotu, která je naplnila.

Ostatní našlapují ztěžka, jako by najednou přibraly na váze. Jejich pohled je obrácený dovnitř, známý odevzdaný pohled, kterým posuzují a snaží se zahlédnout a pochopit tu zbytečnou věc, která v nich roste.

Pokora, zodpovědnost, povinnost – řeknou jim zítra jejich psychoterapeuti. Pokora před Přírodou. Zodpovědnost vůči Děťátku. A povinnost vůči Živoucímu. Ano, je to těžké. Tyto tři pilíře harmonie vám přinášejí nepohodlí. Ale útěchu naleznete ve zbývajících třech. V radosti, stabilitě a nesmrtelnosti. A nyní vytvořme kruh, chytněme se za ruce a jednohlasně vše zopakujme: „Harmonie Živoucího je postavena na šesti pilířích: pokoře, povinnosti, zodpovědnosti, radosti, stabilitě, nesmrtelnosti.“ A nyní všichni společně řekněme: „Harmonie Živoucího záleží přímo na mně.“

Můj psychoterapeut se domnívá, že fyzický kontakt a jednohlasné opakování je nejúžasnější cvičení. Bolestné, ale prospěšné. Říká, že sborový tanec a zpěv je svým způsobem simulace. Při nich totiž mnohem jasněji než v sociu chápeš, že jsi součástí Živoucího… Při sborovém tanci se cítíš mnohem bezpečněji. Při něm nemáš strach ani z Pěti sekund tmy.

„… Smrt není!“ Planetárník ztěžka dopadl do volného křesla vedle mě a k nohám si položil hranatý černý kufřík. Zrcadlová maska, kterou měl nasazenou na obličeji, byla lehce zkalená a flekatá. „Dneska je ale horko…“

„Jakého jsem se dopustila narušení?“

„Žádného.“

„Tak proč mě chcete podrobit výslechu?“

„Je to moje práce.“ Planetárník se na mě pozorně podíval, z výrazu jeho masky jsem vycítila jisté opovržení. „Prosím vás, nasaďte si to.“

Podal mi podobnou zrcadlovou masku, také ne příliš čistou.

„Je opravdu nutné používat žvanila?“

„Zařízení pro vedení rozhovoru je povinné,“ zatřásl netrpělivě maskou v ruce. „Nasaďte si ji. Uvnitř je vše sterilní. Tak, děkuji, Hano… Nejde o žádný výslech, pouze o rozhovor…“

Maska byla studená. Studená a lepivá jako dotek hlubinné mořské řasy.

„Nyní připojím vaši masku k zařízení pro vedení rozhovoru… Tak… A svoji taky… Hotovo. To jen proto, abychom měli náš rozhovor nahraný, nic víc.“

Jeho hlas se pod maskou najednou odporně deformoval, přeměnil se na jakýsi monotónní bzukot.

„… Po skončení rozhovoru dostanete kopii stenografického záznamu. Zařízení pro vedení rozhovoru nemůže ani vám, ani vašemu… eh… plodu způsobit žádnou újmu, je vyrobeno z vysoce ekologického…“

„Jakého jsem se dopustila narušení?“ Také jsem bzučela jako rozbitý spínač elektrického zvonku u dveří.

„Žádného.“

„Nechápu, co se děje.“

„Já také ne,“ usmál se zrcadlovými ústy. „Také tomu nerozumím. Především proto je třeba, abyste nám co nejpodrobněji popsala vše, co se týká vašeho… eh… plodu.“

„Je to festivalové dítě.“

„Žádal jsem podrobně…“


překlad Adéla Koutná


Anna Starobiněcová (*1978) je ruská spisovatelka, novinářka a scenáristka, věnuje se literatuře pro děti i dospělé a přezdívá se jí „ruská královna hororu“. Získala množství ruských i evropských ocenění, v roce 2018 například ocenění pro nejlepší autorku od Evropské společnosti science fiction. Její knihy byly přeloženy do mnoha evropských jazyků, ale vyšly také v Japonsku, Turecku či Spojených státech.

Zobraziť diskusiu (0)

Člověk Nula

Člověk Nula

Anna Starobiněcová

Po celosvětové katastrofě se počet lidí na planetě ustálil na třech miliardách – a to doslova. Nikdo neumírá (slova jako umírat nebo smrt jsou zakázaná), pouze se po dokončení jednoho života reinkarnuje a začíná další.

Kúpiť za 14,39 €

Podobný obsah

Haló, tady Halík, papeži, slyšíš mě?

Správy

Haló, tady Halík, papeži, slyšíš mě?

„Stává se mi, že se probudím s otázkou, která jako by byla pokračováním snu, který si už nedokážu vybavit. Někdy se přinutím vstát a začít psát odpověď formou dopisu – dopisu papeži z mého snu. Papež Rafael se pro mne stal nejen tazatelem, pokládajícím mi otázky, nýbrž především trpělivě naslouchajícím, inspirujícím a povzbuzujícím průvodcem, účastníkem mých chvil přemýšlení a snění, modlitby a meditace.“ Tomáš Halík

Věda možného a nemožného

Věda možného a nemožného

Chiara Marletto

Existuje obrovská třída věcí, které věda dosud téměř zcela opomíjela. Jsou klíčové pro pochopení fyzické reality jak v každodenním životě, tak na úrovni jevů, jimiž se zabývá fyzika, přesto se tradičně předpokládalo, že je nelze zahrnout do souboru vědeckých vysvětlení. Nejsou to fakta o tom, co je, ale o tom, co by mohlo být (kontrafaktuály). Podle fyzičky Chiary Marletto se zohlednění kontrafaktuálů může stát příslibem revoluce ve způsobu formulování základních fyzikálních poznatků a poskytnutí vhodných nástrojů pro řešení nových technologických výzev – od dodání nové generace zařízení pro zpracování informací přes univerzální kvantový počítač až po návrh umělé inteligence.

Průzkumníkova cesta

Průzkumníkova cesta

Edgar Mitchell

Edgar Mitchell, jeden z dvanácti mužů, kteří stanuli na Měsící, popisuje v této autobiograficky laděné knize nejen obdivuhodné dobrodružství poutě vesmírem, ale i cestu stejně objevitelskou – zkoumání nevýslovného tajemství lidského bytí a vědomí. Edgar Mitchell (1930–2016) byl astronaut-inženýr, vybavený komplexním vzděláním v matematice, kvantové fyzice, astrofyzice. Během své měsíční pouti zažil hlubový duchovní prožitek ne nepodobný savikalpa samádhi, pocitu vzájemné propojenosti vesmíru a lidských bytostí, kde poznávající a poznávané jednou jsou.