Edice Co je nového pomáhá čtenáři objevovat současný svět. Dozví se o aktuálně diskutovaných otázkách v jednotlivých vědních oborech či praktických oblastech. Knihy jsou určeny každému, kdo chce mít přehled, bez ohledu na hranice oborů. V edici již vyšlo: CJN v biologii, CJN ve vzdělávání, CJN v estetice, CJN v managementu, CJN ve filmové vědě, CJN v psychologii, CJN v umělé inteligenci, CJN v lingvistice, CJN v logice, CJN ve fyzice.

Ukázka z knihy Co je nového v hudbě:

RETROMÁNIE

Když velký Leonard Cohen ve věku 79 let vystupoval před tisícovkami posluchačů v Praze v O2 Areně, padl při zpěvu na kolena. Bylo to prosté, pokorné, přirozené, v tu chvíli silné; a Cohen zároveň poklekal, protože se mu tak lépe četly texty na pomocném monitoru.

Ten postřeh z roku 2013, kombinující emoce okamžiku a zručnost showbyznysu, jako by vystihoval paradox návratů hvězd, které tak silně ovlivnily hudební život v 21. století. Fanoušci, spontánní archiváři i oficiální vydavatelé plnili od počátku nového století internet starými nahrávkami, které měli rádi. Na široce dostupných platformách jako YouTube byly celé epochy staršího popu náhle na dosah jediným kliknutím, stejně jako nová hudba; minulost a přítomnost začaly mít rovnocenné postavení. „Dřívější epochy byly nadšené historickými antikvitami, ale nikdy dřív nebyla společnost tak posedlá kulturními artefakty ze své bezprostřední minulosti“⁸, píše kritik Simon Reynolds. Skutečně, skupiny se znovu dávají dohromady, vycházejí albové pocty i multialbové boxy a konají se kopie dávných festivalů a turné, na nichž kapely přehrávají staré populární album. Znovu Reynolds: „Může se stát, že největším nebezpečím pro budoucnost naší hudby bude její minulost?“⁹

Generace muzikantů, která v šedesátých létech vynalézala rock a moderní pop, se prožila k věku přesahujícímu šedesát a sedmdesát let. Ve srovnání s dalšími moderními žánry byl rock dlouho „mladý“. Muselo uplynout čtyřicet až padesát roků, abychom paralelní situaci zažili v rocku, popu a elektronice; abychom viděli proměnu rozjetých osmnáctiletých kluků v osoby, které zhodnocují svou celoživotní zkušenost s popkulturní tvorbou.

Jejich příběhy jsou různé. V některých sledujeme gradaci, v některých střih a překvapivou proměnu. Publikum jim zůstává věrné, což je atraktivní pro trh – ale ty nejlepší story nejsou vedené byznysem, spíš osobním pocitem, že je třeba srovnat nevyřízené účty. Brian Wilson, autorský mozek kapely The Beach Boys, se po přelomu milénia dostal z dlouhodobé psychické lability natolik, že mohl pomýšlet na návrat ke zdroji svého životního traumatu: nedokončenému a nevydanému albu Smile (1967), které mělo být americkou paralelou chytrého futuristického popu, jaký naservírovali světu The Beatles na svém „Seržantu Pepperovi“ (Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, 1967).

Když rekonstruované Smile konečně vyšlo v roce 2004, Amerika je přijala jako návrat ztraceného grálu, chybějící článek do velké legendy; a kdo ví, zda Wilsonovy vícehlasy a klasicky rozvinuté harmonie neovlivnily novou psychedelickou vlnu kapel jako Animal Collective a Grizzly Bear. Oživení kolem Wilsona vedlo i k nové aktivitě samotných The Beach Boys. Album That’s Why God Made the Radio (2012) zní týmž „kalifornsky surfařským“ zvukem jako nahrávky z let karibské krize; a přece tu lze cítit melancholii navíc, hlavně ve finální písni „Summer’s Gone“, znějící jako vědomý epitaf „plážové“ superskupiny. Takovou reflexi uplynuvšího času v sobě zdaleka všechny návraty nemají.

Dávné hity, zdroj slasti i tísně

Skupiny, které se během své kariéry z přirozených důvodů rozpadly, se v 21. století setkaly se silnou touhou (fanoušků i byznysových spolupracovníků), aby znovu hrály. V 21. století visí ve vzduchu rozechvění z konce velké rockové éry: hvězdy, kdysi jakoby nesmrtelné a prodchnuté kultem mládí, míří do finále svých životů a mladé generace mají už odlišnou hudbu. Publikum přichází s rozhodnutím „ještě jednou si to užít“. Mladší i starší posluchači také zmiňují chuť vrátit se pocitem do dob, kdy pop music generovala velké hvězdy, jež spojovaly společnost a byly „událostí dne“.

Turné The Rolling Stones (kteří se nikdy nerozpadli) a Rogera Waterse, rekonstruujícího The Wall byvších Pink Floyd, patří mezi nejvýnosnější koncertní akce všech dob. Jimmy Page a Robert Plant příležitostně obnovili repertoár Led Zeppelin; vyhověli tak především poptávce, zvláště Plant je v pozdním věku aktivní s odlišnou hudbou. Bubeník Stewart Copeland, otřesený po turné The Police, řekl, že „reunion“ připomínal „návrat do dysfunkčního manželství“. Multiplatinoví The Beach Boys překonali nevraživost a dali k ledu soudní spory uvnitř kapely. Uskutečnili světová turné a posluchači neváhali platit vysoké sumy, i když zemřelé členy nahradili nájemní, neznámí muzikanti. Legendy newoyrské scény z postpunkového období Talking Heads patří k poměrně řídkým výjimkám, které na reuniovou vlnu nepřistoupily. Členové superúspěšné švédské Abby po léta odolávali lukrativním nabídkám, nepochybně i díky totální finanční nezávislosti. Na konci roku 2018 budou vydány dvě nové skladby, což je v historii vzdorování Abby skutečně první návrat. Původním plánem byla playbacková metoda, při které se členové nemusejí potkat, ale v procesu vzniku se zřejmě oslabily staré antipatie a hudebníci pracovali společně.

Slavný publicista Simon Reynolds se ve své shrnující knize Retromania dívá na reuniony jako na smutné, trapné a únavné zlo, které se staví do cesty přirozené tendenci hudby stylově se vyvíjet. S téměř sadistickým gustem tu popisuje pokus o návrat punkových The New York Dolls. Dva přeživší členové se rozhodli vystoupit na místě zrušeného, legendárního newyorského klubu CBGB, kde byl otevřen módní butik. Reynolds líčí frustraci kytaristy Davida Johansena při zjištění, že publikum nereaguje na nové skladby a čeká jen na dávné hity. Publikum si zkrátka mnohdy chce jen zopakovat zážitek z minulosti, což Reynolds komentuje víc než sarkasticky:

„Většina návštěvníků vypadala, jako by se vrátili štamgasti CBGB ze zlaté éry v sedmdesátých letech: prošedivělí rebelové, plešatí rockoví fotografové, tváře známé z dokumentů o bigbítu a taky řada obstojně udržovaných žen po padesátce, které si patřičně užily příležitost oháknout se jako rockové kočky, jimiž před pár desítkami let nepochybně byly.“¹⁰

Producent Brian Eno předpověděl vlnu nových inscenací, při nichž se publikum i tvůrci scházejí, aby zkusili zopakovat události, které už jednou proběhly. Nejgigantičtějším „reenactmentem“ je zmíněné turné The Wall byvšího „pinkfloyda“ Rogera Waterse. Ale opětovné inscenace zasáhly i nezávislou scénu. Když londýnská galerie ICA vypsala kurátorský konkurz na zopakování proběhlé události, zvítězil návrh britské umělkyně Jo Mitchell. Rozhodla se znovu inscenovat vystoupení Concerto for Voice and Machinery mladých berlínských industriálních rockerů Einstürzende Neubauten z roku 1984; konal se právě v ICA a vyústil v živelnou destrukci sálu. Blixa Bargeld, Alexander Hacke a další se totiž rozhodli anarchisticky „odejít spodem“, provrtat se pod pódium, do sklepní soustavy tunelů, které údajně vedou až do Buckinghamského paláce. Když se ukázalo, že vedení galerie si to nepřeje, aktivitu – i nástroje – převzalo rozohněné publikum a začalo se ohánět sbíječkami a palicemi... Sami „Neubauteni“ se reprízy nezúčastnili. Ze spontaneity a překvapivé kolektivní agresivity nic nezbylo. Jo Mitchell prostě vytvořila událost pro přátele umění, která se neobešla bez sponzorských deseti tisíc liber od stavební firmy. Rekonstrukce popkulturní události může proběhnout po formální stránce, ale její skutečný duch je nahrazen nostalgií, na kterou je dnes poptávka i nabídka tak silně napojená.

Charles Aznavour (* 1924), Tony Bennett (* 1926), Burt Bacharach (* 1928), Loretta Lynn (* 1932), Yoko Ono (* 1933), Willie Nelson (* 1933), Giorgio Moroder (* 1940), Ringo Starr (* 1940), Bob Dylan (* 1941), Carole King (* 1942), Neil Young (* 1945), Marianne Faithful (* 1946), Patti Smith (* 1946); ti všichni jsou v době dokončení této knihy aktivní. Úspěchy muzikantů, kteří neskrývají svůj vyšší věk, jsou dnes docela dobrou protilátkou vůči propadnutí „youthaholismu“, jak se říká nutkavé touze po věčném mládí. Čas běží vpřed, pop i rock stárnou. Jejich rytmy, dunění a harmonie jsou fyzicky svůdné, mají emotivní sílu a mnozí jim vděčí za rysy svého životního stylu; proto se jen tak nevytratí. Součástí popkultury se ovšem nově stává napětí mezi minulostí a tím, co prožíváme teď a tady. Posluchači klasiky ten paradox už dávno znají.

Pavel Klusák (*1969) píše o hudbě od roku 1989, dlouhodobě publikoval v titulech Rock & Pop, Respekt, HIS Voice, A2, Hospodářské noviny, v příloze Orientace Lidových novin a dalších. Je dramaturgem hudebního programu MFDF Ji.hlava a autorem filmového dokumentu Hudba Zdeněk Liška (2017). Jeho pravidelné pořady vysílá několik radiových stanic. Pořádal festival Babel Prague.

Zobraziť diskusiu (0)