RIZIKA, NEBO VEDLEJŠÍ ÚČINKY?

„Deprese? Vedlejší účinky antidepresiv jsou … deprese? Nepřipadá mi to nijak zvlášť promyšlený, musím přiznat.“

Šedé stíny listí přejíždí přes kostkovaný vzor ubrusu a parkety a moje kafe čelí venkovní teplotě, a to už hodinu, co jsem se rozhodl přeletět příbalový leták.

Moje antidepresiva přistiženě mlčí. To malé balení dlí zcela nevinně na stolku u mě v obýváku ve svitu vycházejícího podzimního slunce.

Když má člověk deprese, čas rychle letí. Léto například. Člověk si sedne na gauč, zatáhne závěsy, protože hezký počasí mu leze na nervy – a najednou je podzim. Vím to, protože zítra mám narozeniny. Dříve jsem si ty měsíce předtím vždycky užíval. Trávit čas v parku na slunci, grilovat, vůně trávy, prostě si užívat léta. Ovšem tohle léto, poslední tři měsíce, jsem se schoval za závěsy. Protože jsem chtěl být jako ten zbytek, co venku žije na slunci a neschovává se a nehledá osamění. Protože jsem to všechno chtěl být tak naléhavě – a nezvládl to. A tak jsem už z domu vycházel jen na nákup, zrušil všechno vystupování, nájem platil z posledních úspor. Tři měsíce jsem mlčky zíral na antidepresiva na stole. Protože lidi jsou na mě moc, vysilují mě, svojí bezstarostností mi připomínají moji vlastní zatíženost. A tak jsem smutný a nenávidím sám sebe za to, že to všechno nezvládám, protože okamžik, kdy vstanu a dám se dohromady, je vzdálený a ten stejný okamžik je vzdálenější než myšlenka na vlastní smrt.

„Á jé, takže tu máme i zvýšené riziko sebevraždy. Nádhera.“

Nemám tušení, komu to říkám. Možná fakt mluvím se svýma práškama, abych k nim získal přátelský vztah. Dlouho jsem je vnímal jako nepřítele. Nechtěl jsem prášky brát proto, aby mi bylo líp. Chtěl jsem to dokázat sám. Vlastními silami. Když ale léto člověk stráví na gauči a více než jednou si pohrává s myšlenkou, že rozrazí okno, a to ne proto, aby se nadýchal čerstvého vzduchu, pak i skeptický člověk jako já pochopí, že ta iluze síly vlastních sil je fakt nejspíš blbost. Je nezbytné přijmout, že existují hloubky, z nichž na denní světlo sám vylézt nedokážu.

„Pane Katze, naléhavě, velmi naléhavě vám radím konečně začít brát antidepresiva,“ řekl můj terapeut. Od začátku léta. Pořád dokola. „Je to rozhodně aktuálně potřeba.“

„Cool, no tak to jsem aktuálně v kurzu.“

„Víte, jak to myslím.“

„Jo, ale takhle to zní snesitelněji.“

„A s alkoholem už taky končíme. Už jsme o tom přece mluvili.

Několikrát.“

„A já vás nikdy neposlouchal. Já vím. Alkohol, blabla, špatný, blabla, strategie řešení problémů, blabla, nebezpečí závislosti. A teď vážně – vy sám byste to poslouchal?“

„Jo. Ale taky vím, že pravdu mám já.“

To jsou celí oni, terapeuti. Vždycky mají připravenou nějakou hlášku. Přiznávám, že jsem pochopil, že ne všechny problémy jdou přepít. Není to úplně známka inteligence, ale prostě zkušenost. Pár let jsem to zkoušel – a mám-li být upřímný, tedy skutečně zcela upřímný, velmi upřímný, tak musím říct, že jsem alkohol nekonzumoval zrovna v míře – moje problémy se ale v podstatě nemenšily, naopak spíše se množily. Člověk nemusí mít IQ 160, aby zjistil, že to spolu nějak souvisí. Spíše je potřeba jistá forma upřímnosti. Sám k sobě. A v tomto ohledu jsem byl a jsem úplně neschopnej.

Miloval jsem to, to uklidňující hučení v hlavě po pár pivech, když všechno ztrácí barvu a sílu, kdy mě pivo postrčilo ze mě saméhodo náruče cizích. Najednou jsem byl odvážný a všechno bylo mnohem snesitelnější. Byl jsem napůl explozí i klidem, klopýtl do života za dveřmi bytu, troufl si porozhlédnout se, v pevné víře, že na mě něco čeká v tom reji plném barev, jehož se jinak nikdy neúčastním. Myšlenky se daly utopit, uklidnit, tyhlety myšlenky, že nejsem ničeho součástí, a i já sám jsem si v těch chvílích připadal míň špatnej, milejší, lepší. Někdy jsem pak skončil v nějakým baru u nějakýho stolu vedle nějaké ženské, vedle které jsem se dalšího rána probudil s příšerně špatným svědomím, že jsem udělal první krok, zranil ji, protože jsem jí slíbil modrý z nebe a svoje srdce, pokud mi ukáže prsa.

Takže zjišťujeme následující: s alkoholem mě pojí jakési kamarádství, co za sebou zanechává utrpení a zkázu. Vraždění, žhářství, high five. A tohohle dobrýho parťáka teď mám opustit, uzavřít jednu kapitolu. A právě proto je to tak neuvěřitelně těžké. Mám za sebou nechat část své osobnosti, aby se mi vedlo líp, mám se vzdát něčeho ústředního v sobě. Byl jsem vždycky veselej Tobi s pivem v ruce.

Mimochodem, od tvrzení, že jsem alkoholik, se zcela distancuju.

Kdykoli bych s chlastem dokázal přestat.

Ale sranda stranou.

Nemůžu už být Tobi, co chlastá, abych zase mohl být sám sebou, říká terapeut a příbalový leták. Alkohol a prášky, to nejde dohromady, to ví každé malé dítě. Ale co já a alkohol? Mám-li být upřímný, pak musím říct „ne“. Ale chci být upřímný? To je jedna z otázek, které bych si měl sám upřímně zodpovědět. Upřímnost. To je ale slovo. Taky takový neúčastně stojící monument. Podobně jako normalita je i upřímnost něco, o co se snažím – a z čeho mám strach. Byl jsem k sobě tak neupřímnej, že jsem svůj život raději umrtvil, místo abych se mu postavil.

Pro některé je to „trochu zešílet“. Za plného rizika a mimo to. Řídit opilej, poflakovat se na kolejích, úplně cizí hádka v úplně cizích městech, hádat se rukama a pěstma, sám proti dvěma a vícero osobám, hlavně něco cítit, i když jsou to rány, hlavně pocity, i kdyby to měl být adrenalin a jeho výsledkem téměř nabouraná dodávka v levém jízdním pruhu, hlavně cítit, že žiju. A tak se lze cítit, jen když člověk život nepřipoutá pásem. Zcela vědomě nevědomě nepřipoutaný, tenhle život, a počítá se vším, protože se to přece nikdy nestane.

Pro jiný je to „sebevražda na splátky“. Vždycky o kousek dál, být na sebe vždycky zlej, aby se člověk cítil dobře. Sebrat odvahu, cítit se odvážně. To alkohol umí. Dokáže mě osvobodit od myšlenek na následky, jsem pak tak báječně otupělej a vůbec celej tak nějak hezčí,

i když jsem se vždycky cítil ošklivej. „Ser na to“ v podobě tekutiny, nic neslyším, nic nevidím a všechno chci. Ser na to.

Jak často jsem stál na svém oblíbeném mostě v přístavní čtvrti, omámený tímhle štěstím v zelených flaškách, a ptal se sám sebe, co se asi stane, udělám-li další krok. Co bude, když se prostě rozhodnu vylézt na zábradlí a konečně najdu odvahu k tomu udělat krok kupředu, co se pak asi stane. A alkohol mým pocitům krypticky našeptával, bylo v tom obsaženo všechno mezi strachem a smutkem a odvahou, a pak jsem tu prostě tak stál a neviditelně brečel. Prostě jen somnambulik, co si užívá výhledu. Jen Tobi s tím svým pivem, co tady prostě stojí a čumí na moře. To je všechno.

A vzdát se tohohle Tobiho, tohohle Tobiho, co by se sám sebe tak často rád vzdal, vzdát se ho je pro mě těžké.

Jak zněla ta otázka? Jestli snesu alkohol?

Neumím s ním zacházet, ovládat tu moc, kterou propůjčuje. Příliš lákavé, příliš lehké.

To už je poznatek, který člověk získává pár let. A vzdát se tohohle Tobiho, Tobiho, co se tolikrát chtěl vzdát sám sebe, je mi za těžko se vzdát. Jak že zněla ta otázka? Co já a alkohol? Nesnášíme se dobře, neumím zacházet s mocí, kterou propůjčuje. Příliš lákavé, příliš lehké.

To je poznání, které člověku může pár let trvat. A tak bez dalšího přemýšlení a lamentování do sebe hodím první malou bílou, nenápadnou pilulku. Spolknu ji. Pozoruju podzim za okny, na stole vychladlý kafe. Nic.

„Co je to za podělaný prášky, když hned nepůsobí? Čekám.“

A s touto myšlenkou si lehnu do postele. Je 11 hodin ráno, podzim.

A já beru antidepresiva.

…

…

…

Už tři minuty.

Už tři minuty beru antidepresiva. Tak nějak jsem doufal, že se můj život v mezičase radikálně změní. Ale: nic. A to je vlastně na tom celém to nejhorší: celý léto se odhodláváš k tomu, že změníš svůj život – a pak nemáš okamžitě úspěch.

Jeden z mých větších problémů kromě deprese je evidentně to, že se věcmi dokážu zabývat jen sekvenčně.

Spolkl jsem prášek. Teď nemůžu dělat nic jiného než čekat, až začne působit. A už nepít. Ta myšlenka se náhle dostaví, tak jsem si působení těch léků představoval. Už nepít. Respektive nepřemýšlím přirozeně ve formě takto rázných slov. Zcela přesně si myslím následující: mám chuť na pivo. Pěkně si v teplém koutku u dřevěného stolu dát jedno řezaný. To čas ubíhá nádherně rychle. Ale já pivo nesmím.

Respektive už bych žádný pivo pít neměl. Nechci už pít pivo.

Musím se svým vlastním myšlenkám sám nahlas zasmát.

Nechci už alespoň chtít pít pivo.

Proto mi hlavou myšlenky krouží jako větroň celý den, který strávím v posteli, a vítr jen tak nepřestává foukat, až do večera.

Den v posteli končí, nic působit nezačalo, pořád jen: myslet na pivo a chtít a smět. Je to namáhavý, takovej dialog sám se sebou, kterej přinesl výsledek vlastně už hodiny předtím. Ale možná lze něco změnit, pokud se ten dialog bude dost často přesně tím stejným způsobem opakovat, pořád sám se sebou přehazovat tuhle jednu větu, že už bych pivo neměl chtít pít, až se v ní třeba najde nějaká slabina. Jenže ta se samozřejmě nenajde.

To jsou hlasy, které bych rád utišil pomocí alkoholu, trochu ztišil, jen malinko, ale ten knoflík jsem já sám odmontoval, a mohl bych se za to nenávidět, teď a tady.

A tak se pokouším ten pocit zaspat. Prostě zavřít oči a nemyslet na ty myšlenky, co mnou krouží. Celý den jsem přihlížel svým myšlenkám, jak se točí ve spirálách, a už z toho chci být unavenej, vyčerpanej, považovat to za směšný a tím se konečně uklidnit, vyčistit si hlavu

na rozumný myšlenky, který pro změnu nijak nesouvisí s alkoholem a vztekem a smrtí a okny a mosty a promarněným létem. Ale to všechno se mi nedaří, a jak by taky mohlo? Vím přece, že beztak brzy, v jednu chvíli, zcela jistě všechny ty myšlenky vyletí ze svých spirál a zřítí

se. Báječnej okamžik, kdy jim všem zároveň přestane foukat potřebnej vítr a všechny spadnou, kam patří, do nikam. Tam tyhle tíživý myšlenkový sračky pro mě za mě můžou s řevem a ohněm sletět, prostě ze mě do nikam. Protože ke mně už patřit nemají. Proč tyhle myšlenky teda dál odsunovat, proč všechna ta snaha, když léky je beztak odstaví brzy za mě? Tyhle myšlenky teď musí být přítomný, abych mohl přihlížet jejich zániku, radostně a šťastně.

A s takovými perspektivami v hlavě by měl člověk vlastně dokázat usnout. Ale mně to nejde, ležím tedy ve své malé jeskyni z prostěradel, vedle mě ještě pořád to kafe z rána, venku podzim, co setrvá, a já. Myslím na ten kostkovaný vzor a stíny listí a na to, že mi

to všechno připadá tak neuvěřitelně zdlouhavé, přitom je to teprve dvanáct hodin, co ležím v posteli. Skvostný okamžik, kdy všechny zároveň přestane nést vzestupný proud a ony spadnou tam, kam patří, do Nikam.

Čas ubíhá skutečně zázračně rychle, když člověk zatáhne závěsy a pomyslí na to, že mu určitě brzo bude líp. Pokud by to ovšem chtěl.

Čas ve mně dál tiká, zatímco já chci chtít. Už dvanáct hodin a čtyři minuty beru antidepresiva. Nic není převratně jinak. Jen nová úzkost, že to všechno nezvládnu. Prsty na nohou se pomalu, nezadržitelně zatínám do prostěradla, téměř jako by se chtěly pevně přimknout k něčemu důvěrně známému. Všechno v sobě slyším tikat, slyším život pracovat a strach radostně sílit.

Zvládnu to? Jsem dost silný na to, skutečně něco změnit? Když jsem přece moc slabej na to, zkusit to bez prášků?

Zobraziť diskusiu (0)