Když jsem se poprvé dozvěděl o udělení Nobelovy ceny za literaturu, začal jsem přemýšlet, jak vlastně moje písně s literaturou souvisí. Chtěl jsem se nad tím zamyslet a zjistit, v čem je to spojení. Pokusím se vám to vysvětlit. Nejlepší bude jít na to oklikou, ale doufám, že to bude srozumitelné a užitečné.

Mám-li se vrátit na samý úsvit toho všeho, myslím, že budu muset začít u Buddyho Hollyho. Buddy umřel, když mně bylo osmnáct a jemu dvaadvacet. Od okamžiku, kdy jsem ho uslyšel poprvé, jsem se s ním cítil spřízněný. Byl pro mě něco jako starší bratr. Dokonce jsem si myslel, že se mu podobám. Buddy hrál hudbu, kterou jsem miloval – hudbu, na které jsem vyrůstal: country western, rockʼnʼroll a rhythm and blues. Tři oddělená hudební vlákna, která propletl a přetvořil v jeden žánr. V jeden druh. A Buddy psal písničky – písničky s hezkými melodiemi a nápaditými texty. A výborně zpíval – zpíval víc než jen několika hlasy. Byl to archetyp. Všechno, co jsem nebyl a chtěl být. Viděl jsem ho jenom jednou, jen pár dnů před jeho smrtí. Musel jsem urazit sto mil, abych ho viděl hrát, a nebyl jsem zklamaný.

Byl úchvatný a elektrizující a měl impozantní vystupování. Já měl asi sto osmdesát. Sledoval jsem jeho tvář, jeho ruce, způsob, jak poklepával nohou, jeho velké černé brýle, oči za nimi, to, jak držel kytaru, jak stál, jeho elegantní oblečení. Tohle všechno. Vypadal na víc než dvaadvacet. Něco na něm se zdálo věčné a to mě přesvědčilo. Pak se ale z ničeho nic stala ta nejpodivnější věc. Pohlédl mi přímo do očí a cosi mi předal. Něco, nevěděl jsem co. Úplně mě z toho zamrazilo.

Myslím, že za den dva se jeho letadlo zřítilo A kdosi – kdosi, koho jsem nikdy předtím neviděl – mi dal Leadbellyho desku s písničkou „Cottonfields“. A ta deska tehdy a tam změnila můj život. Přenesla mě do světa, který bych nikdy nepoznal. Bylo to jako exploze. Jako kdybych kráčel v temnotě a ta temnota se najednou rozzářila. Jako kdyby na mě někdo vložil ruce. Tu desku jsem přehrával snad stokrát.

Byla vydaná na labelu, o kterém jsem neměl tušení, a s bookletem inzerujícím další umělce vydávaných tou značkou: Sonny Terry a Brownie McGhee, New Lost City Ramblers, Jean Ritchie, drnkací kapely. Nikdy jsem o nich neslyšel. Ale vyvodil jsem, že když jsou na stejném labelu s Leadbellym, musí být dobré, a tak jsem si je potřeboval poslechnout. Chtěl jsem o nich vědět všechno a hrát právě takovou muziku. Pořád jsem měl cit pro muziku, se kterou jsem vyrůstal, ale v tu chvíli jsem na ni zapomněl. Ani jsem si na ni nevzpomněl. Prozatím, bylo to pryč.

Domov jsem ještě neopustil, ale už jsem se nemohl dočkat. Chtěl jsem se naučit tu muziku a potkat lidi, kteří ji hráli. Nakonec jsem odešel a ty písničky se hrát naučil. Odlišovaly se od těch, které jsem dosud pořád poslouchal v rádiu. Byly živější a pravdivější.

...

Měl jsem přirozený cit pro staré balady a country blues, ale všechno ostatní jsem se musel učit od začátku. Hrál jsem pro malé skupinky, často ne větší než čtyři pět lidí v pokoji nebo na rohu ulice. Museli jste mít široký repertoár a museli jste vědět, co a kdy hrát. Některé písničky byly důvěrné, některé jste museli křičet, abyste byli slyšet.

Posloucháním všech těch raných folkových umělců a samotným zpíváním do sebe vstřebáte místní dialekt. Přijmete ho za svůj. Zpíváte v něm ragtime blues, pracovní písně, námořnické popěvky z Georgie, apalačské balady i honácké písničky. Slyšíte všechny nuance a vychytáváte jednotlivosti.

Víte, o čem to všechno je. Tasit pistoli a zastrčit ji zpátky do kapsy. Hnát se za svým plnou ulicí, mluvit ve tmě. Víte, že Stagger Lee byl špatný chlap a že Frankie byla hodná holka. Víte, že Washington je buržoazní město a slyšeli jste hluboký hlas Jana Zvěstovatele a viděli jste, jak se v bažinatém potoce potápí Titanic. A

jste kumpáni s nespoutaným irským tulákem a divokým klukem z kolonií. Slyšeli jste tlumené bubny a pomalu hrající píšťaly. Viděli jste žárlivého lorda Donalda, jak bodá nůž do své ženy, a spoustu svých kamarádů zabalených v bílém plátně.^[1]

Znal jsem veškerá nářečí. Uměl jsem mluvit. Nic z toho nebylo nad mé chápání – nástroje, techniky, tajemství, mystéria – a znal jsem také každou zapadlou silničku, kterou se ubíraly. Když jsem začal psát vlastní písničky, folkový žargon byl jediným slovníkem, který jsem znal, a tak jsem ho použil.

Ale měl jsem ještě něco dalšího. Měl jsem učitele a vnímavost a informovaný pohled na svět. A ten jsem si podržel. Všechno jsem se to dozvěděl na základní škole. Don Quijote, Ivanhoe, Robinson Crusoe, Gulliverovy cesty, Příběh dvou měst a další – typická školní četba, která vám ukáže, jak nahlížet na život, rozumět lidské povaze a jak poměřovat věci. To všechno jsem měl v sobě, když jsem začal psát texty. A témata těch knih se, ať už vědomě nebo bezděčně, promítla i do mnoha mých písní. Chtěl jsem psát písničky, které se nepodobaly žádné a žádnému, co jsem slyšel, ale ta témata byla elementární.

Z těch výjimečných knih, které jsou se mnou už od té chvíle, kdy jsem je četl na základní škole, bych vám rád pověděl o třech: Bílá velryba, Na západní frontě klid a Odysseia:

____________________

Bílá velryba je fascinující kniha, kniha plná vysoce dramatických scén a dramatických dialogů. Kniha, která na vás klade nároky. Děj je přímočarý. Záhadný kapitán Achab – kapitán lodi jménem Pequod – egomaniak s dřevěnou nohou pronásledující svou Nemesis, obrovskou bílou velrybu Moby Dick, která jej připravila o nohu. A on ji pronásleduje celou cestu od Atlantiku kolem výběžku Afriky až do Indického oceánu. Pronásleduje velrybu na obou světových polokoulích. Je to abstraktní cíl, nic konkrétního a definitivního. Nazývá Moby Dicka císařem, vidí jej jako ztělesnění zla. Achab má v Nantucketu ženu a dítě, na které opětovně vzpomíná. Můžete předjímat, co se stane.

Lodní posádku tvoří muži rozdílných ras a ten z nich, kdo spatří velrybu, má dostat jako odměnu zlatou minci. Spousta symbolů zvěrokruhu, náboženské alegorie, stereotypy. Achab potkává další velrybářské lodi a naléhá, aby mu jejich kapitáni řekli všechny podrobnosti o Mobym. Viděli ho? Na jedné lodi je bláznivý prorok Gabriel, který předpovídá Achabův osud. Říká, že Moby je vtělený bůh shakerů a že jakékoliv střetnutí s ním skončí zkázou. To říká kapitánu Achabovi. Jiný kapitán – kapitán Boomer – ztratil kvůli Mobymu ruku. Ale je s tím smířený a šťastný, že přežil. S Achabovou touhou po pomstě nemůže souhlasit.

Tato kniha vypráví, jak různí lidé různě reagují na stejnou zkušenost. Hojně Starého zákona, biblických alegorií: Gabriel, Ráchel, Jeroboam, Bildad, Eliáš. Stejně tak i jména pohanská: Taštego, Flask, Dagú, Chundela, Starbuck, Stubb, Martha’s Vineyard. Pohani jsou uctívači model. Někteří uctívají voskové figurky, jiní dřevěné. Někteří uctívají oheň. Pequod je název jednoho indiánského kmene.

Bílá velryba je námořnický příběh. Jeden z mužů, vypravěč, říká: „Říkejte mi Izmael.“ Kdosi se ho zeptá, odkud je a on řekne: „Na žádné mapě [to] není vyznačeno; správná místa nikdy nebývají.” Stubb nepřikládá význam ničemu, tvrdí, že vše je předurčeno. Izmael je na plachetnici celý svůj život. Velrybářskou loď nazývá svou Yalskou a Harvardovou univerzitou. Od lidí si drží odstup.

Pequod zasáhne tajfun. Kapitán Achab si myslí, že se jedná o dobré znamení. Starbuck si myslí, že je to špatné znamení, uvažuje o tom, že Achaba zabije. Jakmile bouře skončí, jeden námořník spadne ze stěžně, topí se, a tak dává tušit, co se má stát. Pacifistický kvakerský kněz, který je ve skutečnosti krvežíznivým obchodníkem, říká Flaskovi: „Muži, kteří utrpěli příkoří, jsou vedeni k Bohu, ostatní jsou vedeni k hořkosti.“

Všechno je spleteno dohromady. Všechny mýty: judeo-křesťanská bible, hinduistické mýty, britské legendy, svatý Jiří, Perseus, Herkules – všichni to jsou lovci velryb. Řecká mytologie, krvavá dřina při porcování velryby. Spousta faktů v této knize, geografické znalosti, velrybí olej – dobrý pro královskou korunovaci – šlechtické rodiny ve velrybářském průmyslu. Velrybí olej se používá k pomázání králů. Historie velryby, frenologie, klasická filosofie, pseudovědecké teorie, obhajoba diskriminace – všechno v jednom a nic příliš racionálního. Inteligent, nevzdělanec honící se za iluzí, za smrtí, velká bílá velryba, bílá jako lední medvěd, bílá jako běloch, císař, Nemesis, ztělesnění zla. Šílený kapitán, který před lety přišel o nohu, když se snažil Mobyho napadnout nožem.

Vidíme jen povrch věcí. Co leží pod ním, můžeme interpretovat jakýmkoliv způsobem, který se nám hodí. Posádka chodí po palubě a naslouchá mořským pannám a žraloci a supi táhnou za lodí. Z lebek a tváří čtete jako v knize. Zde je tvář. Kladu ji před vás. Čtěte, pokud můžete.

…

Izmael přežije. Leží na rakvi a moře jej unáší. A o tom to je. To je celý ten příběh. Toto téma a vše, co obsahuje, si našlo cestu do více než několika mých písní.

____________________

… Na západní frontě klid je děsivý příběh. Je to kniha o ztrátě vašeho dětství, vaší víry ve smysluplný svět a vašeho vztahu k jednotlivci. Jste uvězněn v noční můře. Vtažen do tajuplného víru smrti a bolesti. Bráníte sám sebe před zničením. Jste vymazán z mapy. Tenkrát jste byl nevinný mladík s velkými sny o tom, že budete koncertním klavíristou. Kdysi jste miloval život a svět, nyní do něj střílíte a cupujete jej na kusy.

Den po dni vás štípou sršni a červi vám pijí krev. Jste zvíře zahnané do kouta. Nikam se nehodíte. Padající déšť je monotónní. Jsou jen nekonečné útoky, bojový plyn, nervový plyn, morfin, hořící potoky benzinu, shánění a schraňování jídla, chřipka, tyfus, úplavice. Život kolem vás se rozpadá a střely sviští. Spodní kruhy pekla. Bahno, ostnatý drát, zákopy plné krys, krysy požírající vnitřnosti mrtvých, zákopy plné špíny a exkrementů. Kdosi křičí: „Hej, ty tam. Vstaň a bojuj.“

…

Veškerá kultura před tisíci lety, ta filosofie, ta moudrost – Platón, Aristoteles, Sókrates – co se s ní stalo? Ta mělo předcházet. Myšlenky se vám stáčejí k domovu. A opět jste školákem kráčejícím mezi vysokými topoly. Příjemná vzpomínka. Další bomby, padají na vás z hlídkového balonu. Teď jste si to museli dát dohromady. Už se ani nemůžete na nikoho podívat ze strachu, že špatně odhadnete, co se může stát. Hromadný hrob. Jiné možnosti nejsou.

…

Jste sám. Pak vás zasáhne kousek šrapnelu do hlavy a jste mrtev. Jste vyloučen, vyškrtnut. Jste vyhuben. Odložil jsem tuto knihu a zavřel ji. Už nikdy jsem nechtěl číst nějakou další knihu o válce a nikdy jsem ji nečetl.

____________________

Odysseia je pozoruhodná kniha, jejíž témata se dostala do balad mnoha autorů písní: „Homeward Bound“, „Green, Green Grass of Home“, „Home on the Range“, a stejně tak i do písní mých.

Odysseia je zvláštní dobrodružný příběh dospělého muže, který se snaží po válce vrátit domů. Cesta domů je dlouhá a plná úkladů a osidel. Je kletbou odsouzen k putování. Vždycky se mu podaří uniknout na moře, vždycky unikne jen o vlásek. Velké kameny rozhoupají jeho loď. Rozhněvá lidi, které by neměl. V posádce má potížisty. Věrolomnost. Jeho muži jsou proměněni v prasata a následně proměněni v mladší a hezčí. Vždy se snaží někoho zachránit. Je to poutník, ale dělá spoustu zastávek.

…

Když se dostane domů, věci se nijak nelepší. Do domu se nastěhovali ničemové a zneužívají pohostinnosti jeho manželky. A je jich příliš mnoho. A i když je ušlechtilejší než ti všichni a lepší ve všem – lepší truhlář, lepší lovec, lepší znalec zvířat, lepší mořeplavec – nezachrání jej odvaha, ale lstivost.

Všichni ti pobudové musí zaplatit za zneuctění jeho paláce. Přestrojí se za špinavého žebráka a nějaký slouha jej nabubřele shodí se schodů. Slouhova arogance jej rozzlobí, ale ovládne svou zlost. Je jeden proti stu, ale padnou všichni, i ten nejsilnější. On byl nikdo. A když je vše řečeno a vykonáno, když je konečně doma, usedne se svou ženou a vypráví jí příběhy.

____________________

Takže, co to všechno znamená? Já a spousta dalších písničkářů bylo ovlivněno stejnými tématy. A ta mohou znamenat mnoho různých věcí. Nejdůležitější je, jestli vás píseň zasáhne. Nemusím vědět, co píseň znamená. Zachytil jsem ve svých písních spoustu věcí. A nestarám se – co to všechno znamená. Když Melville vkládal své odkazy na Starý zákon, Bibli, vědecké teorie, protestantské doktríny, veškerou znalost moře a plachetnic a velryb do jednoho příběhu, nemyslím, že by se staral – co to všechno znamená.

John Donne stejně tak, básník-kněz, který žil v Shakespearově době, napsal tato slova: „Úžina tam mezi ňadry Sestu s Abydem, dvojí láskou, ne dvojím milencem.“ Také nevím, co to znamená. Ale zní to hezky. A vy chcete, aby vaše písně zněly hezky.

Když Odysseus v Odysseii navštíví známého válečníka Achillea v podsvětí – Achilleus, který vyměnil dlouhý život v míru a spokojenosti za krátké údobí cti a slávy, říká Odysseovi, že to byl obrovský omyl. „Jen smrt mi k útěše nechval!“ Nebyla to žádná čest. Žádná nesmrtelnost. A kdyby mohl, vybral by si cestu zpět a raději by někomu jinému sloužil, nějakému chudákovi, než být tím, čím je – králem v zemi mrtvých – protože bez ohledu na to, jaké boje v životě vedl, směřovaly sem na toto místo mrtvých.

Ty písně jsou také takové. Naše písně žijí v zemi živých. Ale písně nejsou jako literatura. Mají se zpívat, ne číst. Slova v Shakespearových hrách měla znít na jevišti. Stejně tak se mají texty písní zpívat, ne číst na stránkách knih. A já doufám, že někteří z vás dostanete příležitost poslouchat tyto texty způsobem, jak byly zamýšleny: na koncertu nebo z nahrávky nebo jakkoliv, jak dnes lidé písničky poslouchají. A opět se vracím k Homérovi, který říká: „O muži nesmírně bystrém mi vyprávěj, Múso.“

[1] narážka na lidové písně „John the Revelator“, „Wild Irish Rover“, „The Wild Colonial Boy“, „Matty Groves“…

S použitím českých vydání Bílé velryby, „Lásky na postupu“ Johna Donna, Oddysseie, Komu zvoní hrana a Božské komedie přeložil Luboš Snížek.

víc jeho článků na www.littlesnow.cz

www.literarni.cz

Zobraziť diskusiu (0)