George Sandová pracuje moc ráda. Nejvíc ji těší práce v naprosté samotě. Ráda sedává ve fialovém salonku sama. Ráda přemýšlí bez neustálého vyrušování. Takový druh samoty si těžce vybojovala. K velké tvorbě je samota nezbytná. I v širším smyslu. Cesta ke druhému vede přes zkušenost tohoto druhu vnitřní samoty. A je to podmínka skutečného společenství. Kdo musí být neustále v blízkosti lidí, nenarazí na pravé já ani u nich, ani u sebe.

Myslíme si, že víme, kdo jsme. Kdo jsme ale doopravdy? Jen ten, kdo dokáže žít v samotě, je schopen odkrýt druhé, cenit si zázraku setkání. Obnažené „já“ dokáže ocenit „ty“. A samota neznamená osamělost. Nic pro zbabělce. Zabouchne za sebou dobytné dveře. Další a další vyleštěná skleněná těžítka zaduní o vypulírovaný stůl.

Alfred de Musset miluje náhody, spontánní rozmach, náhlou inspiraci, hraniční situace, romantické rekvizity, prostor, překvapení; přichází neohlášeně a bývá pak hodně, ale opravdu hodně rozladěný. Množství stránek popsaných její rukou roste. Stejným tempem roste počet lahví vína a absintu, které vypije jeho tělo. Alfred de Musset nervózně přechází po pánském pokoji, jejž mu dračí ruka ve svém bytě ochotně vyčlenila, zařídila, vyšperkovala pánským nábytkem na míru, zlaceným jídelním servisem, ženskými akty, kuřáckou soupravou, biliárem s ostře zeleným suknem a psacím pultem, aby ho při psaní nebolela záda.

Alfred de Musset se opíjí cílevědomě. Jeho nervozita roste a on neví, co je příčinou nového neklidu. Skutečného důvodu se podvědomě leká. Služka kmitá po bytě a sbírá zakutálené lahve jako pohozené pánské ponožky. Původně byla přijata na přechodnou pařížskou výpomoc; než se upraví barončiny napjaté vztahy s rodinným zámkem Nohant, než se příbuzní přestanou za svou Madame stydět, než přestanou trucovat a pošlou do Paříže její vlastní komornou.

Přechodná výpomoc pochází z Rakouska, přesněji řečeno z části rakouské monarchie, která se jmenuje Böhmen. Služka je to spolehlivá, důkladná, systematická, ideální pro každodenní rutinní povinnosti, navíc mírně vzdělaná a obohatí jídelníček nejen o palačinky a tvarohové knedlíčky, které servíruje pro Madame uprostřed noci k šálku horké kávy, mléka nebo čokolády, jenž je útěchou beze slov. Přesto během vyhrocených mileneckých dramat a hádek, o které nebývá v domácnosti hrdé Madame nouze, propadá úzkostem, stresu, panice. Byla přijata na doporučení předchozích vídeňských zaměstnavatelů; odložili ji jako balík poškozeného zboží. Bývala vychovatelkou u vídeňské šlechtické rodiny; paní domu se potřebovala zbavit hanbatého, těhotného těla, potřebovala zničit důkaz manželovy rozsévačské posedlosti. Pánův chtíč nevadí, vadí důkaz; těhotenství je služčina vina.

George Sandová je liberální, takový škraloup v životopisu ji neruší. Naopak. Je pobavená a obě si v těžké chvíli vypomůžou. Pět měsíců po příchodu do Paříže služka zkřiví tvář, pronikavě zasténá, chytne se oběma rukama za břicho a náhlá bolest ji přinutí sesunout se na kolena. Madame pochopí, zvedne služku do náruče a odnáší ji do druhého pokoje.

Česká Služka porodí v bytě Madame a ta najde nemanželskému dítěti útulek. Nikoliv na venkově, ale v solidní městské rodině. Správně tuší, že dítě má modrou krev. Jako ona. Služka je učenlivá. Domluví se francouzsky. Ale ne natolik, aby mohla donášet francouzským bulvárním novinářům klepy z kuchyně a ložnice podivné paní v holínkách. Její pevné paže rázně zametají podlahy a klepou koberce. Podlahu v jídelně vydrhnou jednou týdně rýžákem, jak je zvyklá z rodné chalupy, kde ji máma, žena kováře, přísně vycvičila. Teď se rozmáchne pořádně. Březové koště mizí pod stolem a rozvlní převis rudě sametového ubrusu. Z jeskynní temnoty s vervou vymete kuřecí kosti; rozjaření hosté je házejí rovnou pod stůl.

Madame předchozí večer hostila uměleckou společnost. Březové proutí zasviští, koště zadrhne o podlahu, klade odpor, ohne se. Služka cítí, jak za jejími zády dosedá na divan pánovo ztěžklé tělo, nasáklé alkoholem. Nedojde jí, že milostpánovy ublížené věty nejsou určeny pro ničí uši; přiopilý hlas si jen potřebuje jemně postěžovat světu. „Chce mě. Nebo mě nechce.“ „To opravdu netuším, pane.“ „Zůstanu. Nebo se seberu a půjdu o dům dál.“ „Jak myslíte, pane.“ „Oba pracujeme od rána. Celý den. Já mám večer na stole deset veršů a vypitou lahev kořalky.“ „Není jen jedna, pane.“ „Ne, to není. Není jen jedna.“ Tělo Alfreda de Musseta hrdě vzdychne. Ruka se natáhne pro poloprázdnou lahev a dolije houževnatou sklenici. „Tvá paní za stejnou dobu napíše půl knihy a vyzunkne litr mléka.“

Alfred de Musset se pozorně zadívá na tušené služčiny kotníky, schované pod sukní. Česká Služka má pocit, že milostpán očekává nějakou reakci. V hlavě má mlhu, ale nakonec vykoktá divnou větu, kterou jí ve Vídni řekla zkušená pokojská. Ber si tolik lásky, kolik si střízlivej člověk bere vína. Nestaň se opilcem. „Berte si tolik lásky, kolik si střídmý člověk bere vína; nestaňte se opilcem.“ Česká Služka se lekne vlastní hlouposti, spojila nespojitelné světy; tělo vyplivlo vlastní zkušenost. Pán zpozorní, vyskočí a shání se po papíru. „Co jsi to řekla? Můžeš mi to zopakovat?“

Služčiny prsty jsou zrudlé a naběhlé namáhavou prací; nakynuté těstovité válečky rozpačitě objímají koště. Březové koště si služka vymluvit nedá. Oči se neodtrhnou od ohnutého proutí, od hromádek našedlých kostí, od rozvířeného prachu. Služčina mysl neví, o čem to pán mluví a jak mu udělat radost. Je vděčná, že si pan Alfred de Musset neulevuje jako jiní páni, bez ptaní, neurvale a automaticky každou noc v její náruči. Neděsí ji jamrování přiopilého mužského hlasu. Děsí ji neznámé podoby její chlebodárkyně. Těch se opravdu bojí.

Madame kouří doutníky, mluví nahlas, křičí z plných plic, směje se tak, že se lidé na ulici zastavují, skáče mužům do řeči, hraje karty, nosí kalhoty. Pro ženu se něco takového nesluší. Jak si pak má své nové paní vážit. Měla zůstat v bezpečí, přes hrůzný cejch na čele a hanbu těla měla dál sloužit doma, ve Vídni, tam je řád a pořádek, zpověď a nedělní katolické bohoslužby. Nach Wien, nach Wien, nach Wien. Tam ji oslovovali jménem, Rózina.

Madame ji oslovuje Tchèque Servante. Česká Služko. Jako by to bylo její jméno a příjmení. Ano, uklouzla, ale nikdy nepadla na samé dno. Jako Švýcarky. V rakouské monarchii pracují jako prostitutky hlavně Švýcarky, ohavně chudé, na nejnižším společenském žebříčku. Švýcarky jsou odpad a poznají se podle akcentu. Tak hluboko ona nikdy neklesla. Opilý Alfred de Musset si zapíše její věty, přestává drmolit a usíná. Chrápe s otevřenou pusou, s pavučinkou slin v koutku úst. Česká Služka se pokřižuje. Rychle a čtyřikrát za sebou. Tak. Vlak jede, jede vlak.