* * *

Jsem milen perlovosti smíchu,

jsem milen leunnosti hříchu.

Smíchy-hříchy – vše je mé.

Hřích mi sládne, dno mě zve!

* * *

Mezi dvěma mraky se vznáší

v prostoru poněkud úzkém

obláčky a křičí: máš ji!

Honí se po nebi kluzkém.

Však mraky zlobily se, mraky šeptaly: tíše!

(špatně mluvily rusky)

A obláčky sedly si stranou,

za skopičinami se zas odvanou.

* * *

Jedozeleň trávy padne do zraku,

průliv proudu otravy zní nejasnou písní dudáků.

Kobylky zpívají, jedna, pak se druhá přidá.

A sudá lichou střídá.

Západ se řezbou krášlí,

roubení mraků jizbou kráčí.

V dálce blýská se řeka.

Staříkova hůlka ťuká.

Duch lesa na rozcestí

Mám se modlit? Smát?

Tam, kde se lidem zlodějem může zdát?

Jak sokol se za kořistí hnát?

Medem a mokem jara protékat?

Přičichnout k rusalčině loži?

Být tím, o čem snívat toužím?

Vlkem se stát?

Či běžet nebem, hlučně se smát?

...........

překlad Jana Kitzlerová a Vojtěch Frank