Wellesley

Dnes ráno mi vytrhli dva zuby moudrosti. V devět jsem vešla do zubní ordinace. Pokradmu jsem se porozhlédla, jestli uvidím nějaké typické mučicí nástroje, jako je například pneumatická vrtačka nebo plynová maska, a se silným pocitem hrozící záhuby jsem si rychle sedla do křesla. Nic takového tam ale nebylo. Zubař mi kolem krku připevnil ubrousek. Čekala jsem už jenom, až mi dá do pusy jablko a hlavu mi posype snítkami petržele. Ale ne. Pouze se zeptal: „Plyn, nebo novokain?“ (Plyn nebo novokain. Cha, cha. Slečno, nechtěla byste se podívat, co máme na skladě? Smrt ohněm nebo vodou, kulkou či provazem. Náš zákazník — náš pán.)

„Plyn,“ řekla jsem s jistotou. Sestra se prosmýkla za křeslo a přetáhla mi přes nos gumový oválek, jehož trubičky mě jemně řezaly do tváře. „Dýchejte zlehka.“ Plyn, zvláštní a mdle nasládlý, začal vnikat dovnitř. Snažila jsem se s ním nebojovat. Zubař mi dal něco do úst a plyn přicházel ve velkých doušcích. Zírala jsem do světla nad sebou. Chvělo se, třáslo a nakonec se rozsypalo do tisíce malých kousíčků. Celá struktura duhových úlomků se začala pohybovat v rytmickém oblouku, napřed pomalu, potom stále rychleji a rychleji. Dýchalo se mi teď docela lehce, cosi se mi pohupovalo na plících a při výdechu vydávalo zvláštní, dýchavičný sípot.

Ucítila jsem, jak se mi po tváři rozlévá úsměv. Tak to tedy je… tak jednoduché, a nikdo mi to neřekl. Musela jsem to napsat, musela jsem popsat, jaké to bylo, než mě opustilo vědomí. Zdálo se mi, že pravá ruka je vrcholkem oblouku, prohnula jsem se, ale právě když už se ruka téměř dostala do správné polohy, oblouk se přehoupl jinam a dal se do pohybu. To jsou ale filutové, pomyslela jsem si. Chtějí ten pocit utajit, dokonce tě ani nenechají, aby sis ho zapsala. A pak jsem se ocitla na pirátské lodi. Kapitánova tvář na mě jukala zpoza kormidla. Byly tam celé hromady černých a zelených listů a mužský hlas prohlásil: „Tak fajn, zvolna, zvolna to zavřeme.“ Sluneční paprsky pronikaly žaluziemi do místnosti, zhluboka jsem se nadechla a naplnila si plíce kyslíkem. Uviděla jsem svoje nohy, paže, byla jsem to zase já. Namáhavě jsem se vracela do svého těla… jaká daleká cesta až k nohám. Zvedla jsem ruce, třásly se. Je po všem… do příští soboty.

Emile. To je jeho jméno. A co mohu ještě říct? Mohu říct, že mě vyzvedl v sobotu v devět večer, kdy jsem byla ještě zesláblá z toho, jak mi ráno vytrhli dva zuby moudrosti. Mohu říct, že jsme šli ve čtyřech tancovat k Deseti akrům, že jsem během večera hltavě vypila pět sklenic okrově zbarvené zázvorové limonády a že ostatní pili pivo. Ale o tom to nebylo. Vůbec ne.

Bylo to takto. Oblékala jsem se pomalu, voněla jsem se a pudrovala, seděla jsem u sebe nahoře v tom vlhkém šedém soumraku, za oknem poprchalo a dole na verandě měla rodina nějakou veselou společnost. To jsem já, pomyslela jsem si, americká panna, připravená ke svedení. Věděla jsem, že mám před sebou večer příjemných sexuálních hrátek. Jdeme na rande, muckáme se, ale protože jsme hodné holky, v jistém okamžiku řekneme dost. A tak to také bylo. Vešli jsme do baru a usadili se po dvou. Emile a já jsme museli překonat lehkou počáteční zdrženlivost. Povídali jsme si… o pohřbu, na kterém byl Emile ráno, o jednadvacetiletém bratranci, který si zlomil páteř a zůstane ochrnutý na celý život, a o sestře, která ve dvanácti zemřela na zápal plic. „Pane Bože, my jsme ale morbidní.“ Ošil se a pak řekl: „Víš, co jsem měl vždycky rád… tedy myslím, co jsem vždycky chtěl mít rád? Tmavé oči a světlé vlasy.“

A mluvili jsme i o tom, jak slova ztrácejí svůj význam, když je opakujeme pořád dokola, o tom, jak nám všichni černoši připadají stejní, dokud se s nimi neseznámíme osobně, a jak máme vždy nejraději ten věk, ve kterém právě jsme. „Je mi líto Warrieho,“ Emile kývl hlavou směrem k druhému chlapci, „je mu dvaadvacet, dodělal Amherst, a zbytek života musí pracovat. Když si pomyslím… už jenom dva roky na škole…“ „Já to znám, úplně se děsím každých narozenin.“ „Nevypadáš tak mladá, jak jsi.“ „Nechápu,“ řekla jsem, „jak vůbec lidé stáří snesou. Jako by v tobě všechno vyprahlo. Když jsi mladý, máš tolik sebedůvěry. Nepotřebuješ ani tolik víry.“ „Nejsi náhodou katolička?“ zeptal se hlasem, který podle všeho ani nečekal kladnou odpověď. „Ne, a ty?“ „Ano,“ odpověděl velmi tiše.

Další lehká konverzace, další smích a kradmé pohledy, nevyslovené fyzické napětí, jež dělá každé nové dobývání tak nádherným. Ve vzduchu visel ten silný pach mužství, v němž se cítím jako doma. A Emile měl v sobě cosi, snad jakousi lehkou vážnost, chemický magnetismus, co splynulo s mým rozpoložením tak, jako do sebe zapadají dva kousky dětské skládačky. Má jemnou tvář, tmavé vlasy a oči s obrovskýma černýma panenkama, rovný nos, ostrou bradu a krátce se usmívá jedním koutkem úst. Má pěknou postavu, malé jemné ruce. Věděla jsem přesně, jak to celé proběhne. Na parketu mě držel těsně u sebe… (vynechávka) a moje prsa se téměř bolestivě třela o jeho hrudník. Jako by ve mně proudilo teplé víno, ospalá elektrická letargie.

Vtiskl si tvář do mých vlasů, políbil mě na tvář. „Nedívej se na mě,“ řekl, „jdu rovnou z bazénu, jsem ještě celý horký a vlhký.“ (Bože, věděla jsem, že to bude přesně takto.) Díval se na mě pátravě, pozorně, naše oči se setkaly. Ztratila jsem vědomí podruhé, topila jsem se a on svůj pohled odvrátil. O půlnoci, na cestě k Warriemu, mě v autě políbil, jeho ústa, vlhká a něžná, na mých rtech.

U Warrieho další zázvorová limonáda, další piva, tanec v tlumeném světle dopadajícím z verandy, Emilovo teplé a pevné tělo na mém, pohupování při něžné, erotické hudbě. (Tanec je normální předehra k pohlavnímu styku. Všechny ty hodiny tance, kdy jsme byli příliš mladí na to, abychom to pochopili, a pak tohle.) „Nechceš,“ Emile se na mě zadíval, „nechceš si na chvilku sednout?“ Zatřásla jsem odmítavě hlavou. „Ne?“ zeptal se znovu, „tak co aspoň trochu vody? Seš v pořádku?“ (Seš v pořádku? Ó, ano. Ano, děkuji za optání.)

Dovedl mě do chladné kuchyně vonící po linoleu, za oknem se ozýval déšť. Sedla jsem si a v několika locích jsem vypila sklenici vody, kterou mi donesl. Stál nade mnou a v pološeru vypadaly jeho obrysy cize. Postavila jsem sklenici na stůl. „To je ale rychlost,“ řekl. „Mělo mi to trvat déle?“ zvedla jsem se. Jeho tvář se ke mně přiblížila, objal mě. Za chvilku jsem ho odstrčila. „Ten déšť je fajn. Stačí jenom poslouchat a člověk se hned cítí nějak lépe, čistěji.“ Opírala jsem se o dřez, Emile stál blízko, oči rozzářené, smyslná půvabná ústa. „Tebe nezajímá nic než moje tělo,“ řekla jsem pomalu. Každý jiný kluk by to začal hned popírat, každý galantní kluk, každý galantní lhář. Emile mnou jenom zatřásl a naléhavě řekl: „Víš, žes to neměla říkat. Víš to, ne?“ „Pravda vždycky bolí.“ (Dokonce i klišé přijdou někdy vhod.) Zašklebil se: „Nebuď zahořklá. Já taky nejsem. Pojď od toho dřezu a dívej se.“

Poodstoupil, přitáhl si mě k sobě a dlouze a sladce mě políbil. Pak mě pustil. „Tak vidíš,“ řekl s klidným úsměvem, „pravda pokaždé nebolí, nebo ano?“ A pak jsme šli. Venku prudce pršelo. V autě mě objal kolem ramen a s hlavami u sebe jsme pozorovali pouliční světla rozmazaně se míhající ve vlhké temnotě. Když jsme deštěm utíkali do domu, když si uvnitř dal trochu vody, když mě políbil na dobrou noc, věděla jsem, že cosi ve mně ho chtělo, byť si nejsem jistá proč: pije, kouří, je katolík, střídá holky jednu za druhou… přesto jsem ho chtěla. „Nemusím ti povídat, že to bylo fajn,“ řekla jsem u dveří. „Bylo to skvělé,“ usmál se. „Zavolám ti. Měj se.“ A byl pryč. Za okny mého pokoje prudce prší a já si říkám — stejně jako Eddie Cohen — „…patnáct tisíc let… čeho? A nejsme pořád nic než zvířata.“ Kdesi v jiném pokoji teď leží Emile, usíná, naslouchá dešti. A jenom Bůh ví, na co myslí.

Přicházejí okamžiky, kdy na mě doléhá jakýsi neurčitý pocit očekávání, jako by tam pod povrchem mého chápání bylo cosi, co čeká na mé prozření. Je to stejně dráždivý vjem, jako když se už téměř dokážeš rozpomenout na nějaké zapomenuté jméno, ale ještě ho úplně nemáš. Cítím to, když myslím na člověka, na stopy evoluce naznačené odstraněním zubů moudrosti, zúžením čelistí, které už nemusí přežvykovat tak tuhou stravu jako dříve, postupnou ztrátou ochlupení na lidském těle, přizpůsobením lidského oka drobnému tisku; rychlý barevný pohyb dvacátého století. Tento pocit se dostaví, nejasný a mlhavý, když přemýšlím o prodlouženém dospívání našeho druhu, na rituály zrození, manželství a smrti, všechny primitivní, barbarské ceremoniály upravené pro moderní časy. Skoro si myslím, že ta iracionální prapůvodní čistota byla lepší. Ach, něco tam je, něco na mě čeká. Možná že jednoho dne prozřu a uvidím odvrácenou stranu tohoto velkolepého groteskního vtipu. A pak se zasměju. A pak se dozvím, co je to život.

............

překlad Vanda Senko