Je večer, je zima, tma, mrzne. Před domem v naší ulici zastavují hasiči a chvíli po nich záchranka. Auta výstražně blikají. Němě, bez sirén. Působí to tím hrozivěji. Vyskakují z nich muži. Přidá se k nim žena, která se odlepila od dveří našeho domu. Utvoří spolu hlouček a něco si vzrušeně říkají. Žena ukazuje nahoru k vyšším patrům. Všichni se tam dívají. Pak vtrhnou do domu. Chodbou zní dupání, hlasy. Vzdalují se a přibližují.

Stoupnu si do předsíně, nastražená. Snažím se ze zvuků pochytit, co se v domě děje.

Crrrrrrrr… Vyleká mě můj vlastní zvonek.

Ne, nemám od bytu slečny Epsteinové klíč. A co právníci o patro výš? Běžím se ženou k právníkům o patro výš. Je to rychlejší než čekat na výtah. To oni uzavřeli se všemi nájemníky nové smlouvy, když dům dostal po letech restitučního procesu pan Kohn. Všichni museli dát právníkům do sejfu náhradní klíč od pronajatého bytu, všichni.

Jen slečna Epsteinová ho nedala. Ne, nikdo od ní klíč nemá. Ani tahle žena, která hasiče a záchranku zavolala a která o slečnu Epsteinovou poslední dva tři měsíce pečuje. Chodí s ní na pochůzky nebo procházky. Někdy jí donese oběd. Žena má klíč jen od domovních dveří. U bytu zazvoní, čeká. Slečna Epsteinová ji dlouho pozoruje špehýrkou. Pak se dveře bytu pootevřou; jsou na řetěz. Po jistém váhání řetěz pomalu a jakoby nerada vysune a pustí ženu do předsíně. Teď už ale dva dny nic. Slečna Epsteinová nereaguje na zvonek ani na telefon. Z bytu se neozývá žádný zvuk. V oknech se nesvítí.

Ne, v tomhle domě nemá nikdo od jejího bytu klíč. V tomhle domě o ní nikdo nic neví. Tato téměř osmdesátiletá žena se nikdy s nikým nezastaví, nepopovídá. Na nikoho se neusměje. Na pozdrav neodpoví, a když, tak jen něco neurčitého sykne nebo zamumlá. Žene se do svého bytu a tam se zavře. Nemá přátele, nemá kamarádky. Nemá a nikdy neměla muže, děti. Až teď při psaní románu se dozvím, jaké má jméno, dokonce křestní. Jmenuje se Alena. Jako malé jí říkali Aťka.

Z ulice zní nervózní troubení v zácpě uvězněných aut. Ztichne, až když přijede policie a pomůže odtamtud řidičům vymanévrovat. Ulici uzavře. To už hasičská plošina s mužem v černém, co drží v jedné ruce baterku a v druhé kufřík s nářadím, stoupá k druhému patru. Než vyrážet fortelné vchodové dveře, je šetrnější dostat se do bytu oknem.

Stojím venku. A se mnou pár dalších zmrzlých zvědavců. Hledíme nahoru. Na stoupající plošinu, na dům, na nebe. Myslím na slečnu Epsteinovou, na Aťku. Ta něžná zdrobnělina mi k ženě, u které jsem málokdy viděla úsměv nebo vstřícnost, nepasuje. Je poslední, kdo k tomuhle domu celý můj život patří. Já v něm žiju od narození, šestašedesát let. Ona ještě dýl. Já mám dlouhou absenci z doby, kdy jsem bydlela s mužem a dětmi na venkově. I tehdy jsem sem ale jezdila, za maminkou; pořád jsem tu nějak byla.

Pan Kohn se tu narodil. Když se stal po desítkách let majitelem domu, umožnil mamince přestěhovat se z velkého bytu v prvním patře, kde jsme s ní my, její tři děti, bydlely a později se rozutekly po světě, do maličkého bytu v přízemí. O nějaké roky později jsem si proti ní pronajmula stejně maličký byt i já.

Kužel světla právě olizuje temná okna bytu slečny Epsteinové v druhém poschodí. Muž v černém ukáže na krajní vpravo. Plošina se tam s ním vydá. Je to francouzské okno ohraničené nízkým kovovým zábradlím. Tohle okno… Muž přeleze na římsu a skrčí se tam. Hledá v kufříku s nářadím. Chvíli něco u okna kutí. Ozve se křupnutí skleněné tabule a šramot, jak muž sklo vyndává. Mávne dolů. Je to signál pro příslušníky policie, zdravotníky i ženu, co poplach způsobila. Všichni ihned vrazí do domu. Muž v černém namíří svou baterku do tmavého bytu. Tiše v něm zmizí.

Jdu domů. Nechci tu s ostatními čekat na verdikt o životě nebo smrti jedné osamělé staré ženy. Jdu domů, ale nejsem tak nad věcí, tak uvědomělá a vznešená, abych nesledovala, co bude dál. Nerozsvítím. Zůstanu stát uprostřed svého jediného pokoje a s napětím hledím oknem na ulici.

Myslím na slečnu Epsteinovou. Srdce mi tluče. Stará paní Epsteinová, maminka Aťky, se belhá domem. Tedy paní Epsteinová to je, ale stará v době, co si ji pamatuju, asi nebyla. Určitě byla tehdy o dost mladší, než jsem já teď. Paní Epsteinová za sebou těžce táhne, doslova vleče nohu. Vypadá to, jako když panence ve vzteku jednu nohu utrhnete a pak se vám ji přes všechnu snahu podaří přišít jen tak, že sotva drží. Její noha vypadá, jako když k ní vůbec, ani trochu nepatří. Ale utrhnout a zahodit se taky nedá. Paní Epsteinová je ukrutně silně nalíčená. Tvář má pokrytou tunou líčidla a přísné úzké rty jsou obtažené ostře červenou rtěnkou. Obličej, co vypadá jako maska, lemují ukrutně silně odbarvené vlasy, zastřižené na páže a ulízané u hlavy, s pěšinkou na straně.

Tato paní je vždycky perfektně oblečená. Její rodina snad kdysi, před válkou, mívala módní salón a ona v něm pracovala jako administrativní síla a snad i manekýna. Snad. Kdysi…

Teď má na sobě jemnou letní halenku s krátkými rukávy. K tomu zelenočernou plisovanou kostkovanou sukni. Vidím to před očima úplně přesně. Má k tomu nádherné černé lakýrky, které jí děsně závidím. Paní Epsteinová ukrutně voní. Silný parfém nedokáže překrýt nepříjemný odér, který ji obklopuje. Tehdy jsem nevěděla, že je to odér unikající moči.

První máj, první máj, jásá celý kraj… zpívám paní Epsteinové písničku, kterou jsem se právě naučila ve školce. Ta školka je v honosném domě na smíchovském nábřeží. Ráno mě tam vodí brácha. Je o čtyři roky starší. Má nakázáno vést mě za ruku, ale vždycky jde pár metrů přede mnou. Strčí mě za dveře domu a mizí. A my dětičky si pak jdeme se soudružkou učitelkou hrát a zpívat na ostrov, co je naproti, za zdymadlem. Říká se mu Židák.

První máj, první máj… Zpívám paní Epsteinové čistým, něžným hláskem malé holčičky. Je odpoledne, teplo, svítí slunce, je se mnou máma. Držíme spolu těžké vchodové dveře a čekáme, až se vybelhá ven z domu. Sune se nekonečně hlemýždím tempem za pomoci francouzské hole a dcery Aleny, Aťky.

Trvá to, než zdolá osm schodů z haly v prvním patře ke dveřím, které jí držíme. A to má před sebou ještě poslední čtyři schody na ulici.

Jo, v domě je výtah, krásný, vyložený dřevem, a dokonce s polstrovaným sedátkem a zrcadlem nad ním. Jenže je léta nepojízdný. Přece ho Obvodní podnik bytového hospodářství Prahy 5, kterému po komunistickém převratu dům připadne, kvůli jedné kulhavé odbarvené prvorepublikové manekýně neopraví!

Když chce jít paní Epsteinová ven, na vzduch, na slunce, musí to dokázat. Musí sejít šestašedesát schodů. A pak je zase vyjít zpátky. Cestou tam i zpátky si odpočine na sedátku ve výtahu; naštěstí se jeho dveře dají otevřít. Posedět si v nepojízdném výtahu, jaké blaho. Když nabere sílu, pokračuje dál. Drží se hole a dcery, která už žádná holka není. Možná jí je tolik, co mojí mámě, spíš trochu míň, nevíme. Mámě je třicet. Paní Epsteinová za sebou táhne nohu v černé lakýrce. Když vidím botu zblízka, celou poškrábanou a zprohýbanou, už jí ji nezávidím. Můj pohled se upne na ruku. Paní Epsteinová má na předloktí, co jí čouhá z halenky, napsaná čísla. Proč? Proč si píše čísla na ruku? Na kůži. Co je to za způsoby? Když jsem jednou přišla počmáraná ze školky, hnala mě máma ihned s kartáčem do koupelny. Přestanu zpívat. Koukám na ruku s čísly a chci se paní Epsteinové zeptat, proč je tam má? Proč si je neumyje?

Něco uvnitř mě zarazí. Nezeptám se. Mlčím. Držím se mámy. Je první máj a jásá celý kraj.