Když se později dostali populisté do vády, zakázala na protest v Rakousku provozování svých divadelních her. Její knihu Zimná cesta jsme měli v roce 2011 tu čest v Artforu vydat slovensky.

Přinášíme ukázku z obsáhlého rozhovoru, který s autorkou publikovala v roce 2010 MfDnes a který s ní vedla Alice Horáčková.

Samozřejmě jsem se mezitím stala uznávanou (ale také velmi diskutovanou a často také dokonce opovrhovanou) umělkyní, o tom žádná. Pohrdání mým dílem některými kritiky se s cenou ostatně nezmenšilo, spíš naopak, často se říkalo, že jsem cenu znehodnotila tím, že jsem ji dostala. To je samozřejmě pokořující. Člověk se octne v popředí, o které třeba ani nestojí (a za nějž nemůže), to jsem obtížně snášela.

Potvrdil ji celý můj život. Jen už nejsem s to působit na muže. To jsem dokázala jen ve svém mládí, ale tam je to také normální. A mladí muži chtějí samozřejmě být pro ženy atraktivní.

Nobelovu cenu jste přijala s rozpaky, s obavami, ba zoufalstvím. Bylo to skutečně tak zlé?

Jo, bylo to hodně zlé, přestože radost z takového uznání ( a s tím spojeného finančního zajištění stáří, které je pro mě hodně důležité, protože nedostávám žádný důchod. A nikdy nevíte, zda zůstanete zdraví) je velká. Ale zoufalství spočívá v tom, a to jsem taky zdůraznila, že jste vydána na odstřel, i když jste před tím byla snad také známou a v určitých kruzích veřejnou osobou. Ale když získáte podobné ocenění, jste jako papírový kapesník, volně k odběru. Každý se do vás může vysmrkat. U mně to bylo hodně drsné. Ostatní zůstali naštěstí podobných ponížení ušetřeni.

Vadilo vám, že se stanete veřejnou osobou. Ale nebyla jste jí už dávno před tím?
To se vůbec nedá srovnávat. Mlátí vás za něco, za co nemůžete. Tu cenu si neudělujete sami, nemůžete se o ni ucházet.

V 60. letech jste napsala, že umění nemůže nic změnit. Přesto se vaše knížky dají číst právě jako výkřik, který něco změnit chce. Zůstáváte stále stejně skeptická k síle umění?
Zůstávám stejně skeptická, co se týká možnosti něco změnit. Ale navzdory tomu se musím stále znovu vrhat do bitvy, v níž sice spolubojují mnozí jiní (například feministky nebo politicky angažovaní lidé, kteří chtějí něco změnit), ale kterou nemůžu ovlivnit. Přesto - a to je možná chorobná svéhlavost nebo vím já co - pokračujete prostě dál.

Do roku 1991 jste byla členkou Komunistické strany Rakouska (KPÖ). Souvisela vaše rozlučka s koncem komunistického východního bloku?
To bylo dlouho před koncem "ostbloku". Tehdy si ten rozpad člověk vůbec neuměl představit. Sama jsem vstoupila do strany teprve roku 1974, a ten vstup neznamenal, že by člověk schvaloval to, co se děje v reálném socialismu (Což také člověk samozřejmě nedělal. Myslím, doufám, že bych v reálném socialismu patřila mezi bojovníky proti režimu.), ale chtěla jsem v zemi jako je Rakousko, kde je společnost extrémně reakční a vpodstatě spolu soupeří skoro jen pravicové strany, vytvořit trochu levicové protiváhy. Když vydrží komunistické poslance Japonsko, tak je snad vydrží i Rakousko, myslela jsem si. Ale v tom jsem se spletla. Byla chyba vůbec vstupovat. Ale to se pozná vždycky teprve zpětně. Když se na lodi všichni posadí na jednu stranu, utíkáte prostě na tu druhou, abyste ji vyvážili, aby se nepřevrhla.

.....

celý rozhovor najdete na stránkách MfDnes

Elfriede Jelinek (1946)

Současná rakouská spisovatelka a dramatička. Patří k předním osobnostem německy psané literatury. Získala řadu prestižních literárních ocenění: Cena Georga Büchnera (1998), Cena Franze Kafky (2004), Nobelova cena za literaturu (2004). Literární dílo Jelinek je v tisku často skandalizováno, a to většinou na základě radikality, s níž přistupuje ke svým hlavním tématům, k nimž patří zejména nerovnoprávné postavení ženy v současné společnosti, kritika současné mediální kultury a její mocenské manipulace s individualitou člověka a také kritický postoj k politické situaci vlastní země. Jelinek patří v Rakousku ke generaci levicově orientovaných umělců a intelektuálů, kteří se negativně stavějí k poměrům ve své zemi, zejména k její neschopnosti vyrovnat se s vlastní nacistickou minulostí. Nejvlastnějším kritickým nástrojem Elfriede Jelinek je jazyk. Její jazyk je jen zdánlivě napojen na hovorovou mluvu, ve skutečnosti je to jazyk přísně stylizovaný, promyšlený a abstrahovaný.

Zobraziť diskusiu (0)