Téma transgeneračního přenosu se v moderní době začalo šířeji řešit v souvislosti s výskytem symptomů traumatu u netraumatizovaných potomků obětí holocaustu. Předci však hráli významnou úlohu už v prastarých či „primitivních“ kulturách. Roli předků v prožívání jednotlivce dosud zpracovala i řada psychoterapeutických škol (Freud, Jung, Boszormenyi-Nagy, koncept genosociogramu atd.). Různé poznatky týkající se vlivu předků na náš život nakonec vedly k jisté rehabilitaci Lamarckovy evoluční teorie a vytvoření konceptu epigenetiky, jež studuje změny ve fungování genů na základě prožitků daného jedince. Tím vším se zabývá autor knihy Peter Teuschel a za pomoci mnoha kazuistik z vlastní praxe rozebírá témata jako rodinná tabu, role, legendy, traumata, zdroje, vztahy k riziku, vazby nebo přivlastňování a vylučování některých členů rodiny. Nabízí také způsoby, jak s transgeneračním přenosem pracovat v rámci psychoterapie i vlastního života.

Ukázka: Hrdost

Když se začneme zabývat faktorem předků, v naprosté většině případů se setkáváme s něčím zatěžujícím.

Tkví to v povaze věci, jestliže předpokládáme, že konfrontace s transgeneračními tématy se často děje právě v psychoterapii. V kontextu psychoterapie pátráme po tématech, která mají význam pro vznik a rozvoj psychické poruchy, a nalézáme je v tom, co se v linii předků zavrhuje. Zdolání této transgeneračně předávané tematiky se sice může dobře dařit, a přesto zůstávají v rodině problémy, s nimiž jsme konfrontováni. Jenže faktor předků není nic principiálně negativního! Právě naopak, můžeme v něm vidět také důležité zdroje.

Kazuistika:

Jeden kolega mi vyprávěl o přípravném rozhovoru před účastí v sebezkušenostním výcviku, který musí absolvovat v rámci dalšího vzdělávání. Vyprávěl vedoucímu skupiny o své rodině. Prý tehdy mluvil o tom, jak uctívá svého otce, který je mu vzorem a vůdčí postavou, a to svou lékařskou činností i otcovskou náklonností, s níž byl vždy ochoten synovi naslouchat. Rovněž o své matce může říci jen samé pozitivní věci. V rodině vždy obecně panovala dobrá nálada.

Tu a tam se sice o něco přeli, ale pokaždé to konstruktivně a férově vyřešili. I se svými sestrami si dobře rozumí. Vzájemně se účastní svého života, podporují se, a přitom si nic nepředpisují. Tak to v rodině chodilo odjakživa. Vždyť i rodiče mívali velice dobrý vztah se svými rodiči. Vedoucí prý reagoval tak, že se na mého kolegu udiveně podíval. Prý „nechápe ani slovo“ z toho, co mu kolega povídá. A jestli prý ho nenapadlo, že si svou rodinu, zejména otce, bezmezně idealizuje? Má podezření, že „pod tou fasádou svatosti“ něco z rodinných témat jen čeká, až to někdo konečně začne zkoumat. Můj kolega byl po tomto rozhovoru konsternován a já jsem mu musel dát za pravdu. Jistěže se za zdánlivou svatostí rodinné fasády mohou skrývat i velké konflikty, jenže pro takovou domněnku musíme být schopni uvést důvody. Postoj a očekávání onoho vedoucího byly po jeho profesionálních zkušenostech očividně natolik zformovány negativitou rodinných konstelací, že už si ani nedokázal představit, že existují nejen intaktní, ale dokonce i vynikající a vzorné rodiny. S takovým myšlením se v „odborných kruzích“ bohužel setkáváme často. Nejeden dobrý a posilující vztah k blízké osobě takový terapeut pokazí. Můj kolega potom sebezkušenostní skupinu neabsolvoval u tohoto vedoucího, nýbrž u jeho kolegyně, která na pozitivní vylíčení rodiny odpověděla úsměvem a výrokem „no, konečně jedna pořádná rodina“. Ve skupině samotné pak bylo ke zpracovávání dostatek konfliktního potenciálu mimo vztahový rámec rodiny.

Hrdost na předky však může být důležitým zdrojem duševní odolnosti také v méně pozitivním kontextu:

Kazuistiky:

Karel, věk 54 let, je v terapii s úzkostnou poruchou. Svou matku líčí jako rovněž velice úzkostnou ženu, která se vyhýbá každému riziku a která ho vychovávala s přílišnou bdělostí. Otec je prý distancovaný muž, jenž se od výchovy dětí do značné míry držel stranou. Při rodinné anamnéze jsme narazili na více takových rodinných příslušníků, kteří buď byli úzkostní, nebo se vyhýbali vztahům. Výjimku tvořila babička z otcovy strany. Ta se totiž dala rozvést, když manželství s dědečkem neprobíhalo dobře. Nebála se potom navázat nový vztah, a to v době, kdy to nebyla žádná samozřejmost, tím spíše pro ženu. Kromě toho se babička krejčovinou nejen držela nad vodou, ale byla v tom prý vysloveně úspěšná, čemuž odpovídal i její výdělek. Karel, který je nespokojený jak v zaměstnání, tak v soukromí, tuto babičku vysloveně vymazal. Zařadil si ji jako „odepsanou“. Ve svém prožívání natolik přijal definici sebe samého jako úzkostného člověka, že už ani neviděl, že má samozřejmě i „geny“ této své babičky, jak se později vyjádřil. Tento aspekt mu velmi pomohl ke vzniku zcela speciální hrdosti na tuto babičku a k identifikaci s její odvahou. Na rozdíl od svého dosavadního vnímání měl teď v linii předků někoho, kdo mu poskytoval jiný princip než jen úzkostnost a opatrnost.

Jáchym, věk 36 let, má syna s ADHD, který dělá velké starosti jemu i manželce. Na terapii přišel Jáchym proto, že má k synovi ambivalentní postoj (nejednou si pomyslel, že by bylo lepší, kdyby syn ani nepřišel na svět, a to mu způsobovalo pocity viny). Jáchymovým vzorem je jeho dědeček, který se vždycky dokázal vyhýbat nacistům a zapojil se do hnutí odporu. Dědeček je pro něj příkladem silného muže, který se neskloní a má správné motivy – úplný opak Jáchymova otce. Toho totiž Jáchym vnímá jako oportunistu a nerozhodného člověka. Jednoho dne přijde na návštěvu Jáchymova teta, která prohlásí, že Jáchymův syn Nik má nejen modré oči Jáchymova dědečka, ale také zcela určité gesto ruky, když si odhrnuje vlasy z obličeje, jí dědečka připomíná. Jáchymovi jako by spadly šupiny z očí. Teta má pravdu! Od té chvíle hledí Jáchym na syna z jiného zorného úhlu. Poznává v něm nepoddajnou povahu svého dědečka. Nik sice i nadále dává rodině svou poruchou zabrat, ale Jáchym k němu má mnohem lepší postoj a v konfl iktech stojí při něm. Hrdost na dědečka teď přenáší také na svého syna. V sociálních konfl iktech, které vznikají kvůli ADHD, už Jáchym nevidí jen patologičnost, ale též onu nepřizpůsobivost, neústupnost, kterou tak obdivuje na svém dědečkovi.

Zobraziť diskusiu (0)