Váš poslední román začíná motem z knihy Divocí detektivové, v němž Roberto Bolaño popisuje život Díla. Jak se daří tomu vašemu?

Myslím, že mé dílo, má tvorba momentálně stojí na křižovatce, z níž vybíhá spousta cest, skoro nekonečné množství. Mám v sobě nakumulovaných mnoho knih a hledám, jakou cestou by se ta příští měla vydat. Víte, mé dílo je ještě velmi mladé, nedosáhlo zatím určitého stupně zralosti, sebejistoty. Zdá se mi, že jsem během první fáze své kariéry zkusil do svých knih nahustit pár nedostatků a obsesí. A teď bych měl přejít do další kapitoly, do další fáze, problém je, že moc nevím, jak by měla vypadat a kam by měla směřovat. Jisté je, že na tu křižovatku mě zavedla Nejzasutější vzpomínka na lidi. A teď je potřeba naslouchat knihám, které v sobě nosím, určitě mi mají co říct. Věřím, že cesta díla nezávisí vždycky jen na rozhodnutí autora.

Moc se mi líbí, že mluvíte o knihách jako o živých bytostech… V Nejzasutější vzpomínce na lidi jste s velkou dávkou ironie předpověděl osud afrického autora oceněného významnými cenami a jeho slávu jste popisoval jako trest, jako mučení. Jak se tedy daří vám jako autorovi v podobné situaci?

Připravil jsem si takovou sérii situací ve stylu mise en abyme, situací v situacích — tak dlouho se do sebe vzájemně propadaly, až vyhřezly do reality. A má vlastní kniha se mi teď poťouchle pošklebuje… Ale vážně, nemůžu říct, že bych uznání prožíval jako úplné mučení. I když taky hodně záleží na tom, co si pod mučením představujeme. Protože určitý úspěch nebo uznání, jakkoli chvilkové, se může samozřejmě proměnit v dost ironické břemeno — neustále po vás někdo něco chce, někam cestujete, s někým rozmlouváte. Ocenění člověk získá za svou tvorbu, může být ale tak náročné, může vyžadovat tolik vašeho úsilí, že vám nakonec brání v tom, za co jste ho získal, tedy v psaní. Mně to nějakou dobu vyhovovalo, protože jsem byl z psaní posledního románu dost vyčerpaný a potřeboval jsem chvíli nic nedělat, jen si tak být a přitom zdálky sledovat, jak se mé knize daří. Jak se jí daří v různých koutech světa a v různých jazycích.

A teď?

Teď jsou to víc než tři roky, co vyšla, a pomalu se mi vrací chuť pustit se do něčeho dalšího. Jen zatím nějak nevím do čeho. Váhám podobně jako mé dílo. Jsem vděčný za to, co se mi přihodilo, a zároveň úspěch posledního románu vytvořil určitý tlak — jako bych neměl tak úplně právo psát si, co se mi zachce. Mám pocit, možná neopodstatněný, že se ode mě očekává něco hlubokého. Vlastně ta cena asi hodně změnila můj vztah ke psaní. Zdá se mi, že bych měl věnovat mnohem víc času než dřív nejen každé knize, ale každé větě. A to mě uvrhá do stavu mimořádné pomalosti.

Vzhledem k vašemu věku už máte za sebou úctyhodný počet publikací — čtyři romány. To jste musel psát opravdu velmi intenzivně…

Nějak to tak ke mně přicházelo, ani jsem o tom nepřemýšlel. Psal jsem v tomhle trochu nervózním a napjatém rytmu taky proto, že mě nikdo neznal, žil jsem si v relativním tichu a anonymitě, na samém okraji popularity a jejích důsledků. A teď se ve mně sváří dva pocity — svoboda a zodpovědnost. Můžu zkoušet věci, které by předtím nikdo nevydal, a zároveň vím, že se ty pokusy nesmí zvrhnout v nějakou samolibou, samoúčelnou formalistní hru. Chtěl bych prohloubit některá témata načrtnutá už v Nejzasutější vzpomínce na lidi, třeba dialog jazyků a kultur uvnitř literatury. A nalézt pro to vhodnou strukturu a formu.

Ona už ale i struktura Nejzasutější vzpomínky na lidi, připomínající labyrint nebo pavoučí síť, je dost působivá… Zatímco v literatuře už nějakou dobu pozorujeme spíše tendenci ke zjednodušování, vy jste se odvážil vtáhnout čtenáře do spletitého bludiště, byť velmi čtivého. Co vás k tomu vedlo?

Máte pravdu! I když každý z mých románů má jinou formu a vyprávěcí linku. Například ten předchozí [De purs hommes, O skutečných mužích, 2018] má naprosto klasickou vyprávěcí linii — lineární, přehlednou. To se mi ale pro Nejzasutější vzpomínku na lidi nezdálo vhodné. Tam jsem chtěl vytvořit labyrint ne jako prostor beznaděje, ale jako prostor, kde je člověku dobře, kde se bude pohybovat s radostí. A to mě přivedlo k uvažování o labyrintu jako geometrické formě. Před chvílí jsme mluvili o mučení — já se snažil o labyrint coby prostor osvobození, v němž se člověk může vydat jakýmkoli směrem, otevřít jakékoli dveře, vstoupit do slepých uliček, ale zase se v nich otočit a jít klidně jinam. Nakonec šlo spíš o to, postavit do středu literární práce otázku hledání než nabídnout řešení a odpovědi.

A to tedy ovlivnilo strukturu a formální plán…

Když mluvíme o labyrintu, nemůžu se tu nezmínit o jedné Borgesově povídce, která mě dlouho zaměstnávala. Dva králové se utkají v klání o co nejsložitější labyrint. Jeden z nich vytvoří neuvěřitelně komplexní prostor se schodišti, odbočkami a tak dále. A ten druhý, aby se pomstil, zavede svého rivala do pouště. Pro něj je labyrintem rozloha, zároveň jednoduchá a komplikovaná, z níž nelze vyjít nepoznamenaný. A já o svém labyrintu přemýšlel podobně.

Vypadá to, jako byste měl román důkladně promyšlený od začátku do konce.

To ne, rozhodně to nebylo tak, že bych si vymyslel formu a do ní se snažil vměstnat příběh. Samozřejmě jsem měl nějaký plán, tušil jsem, jak bude vypadat zápletka. Ale především jsem následoval svoje postavy, vždycky k nim přilnu a snažím se jim naslouchat. Věřím, že strukturu nakonec stvoří právě postavy svým putováním, hledáním, setkáními, svými otázkami a způsobem, jakým na ně odpovídají. Já svým postavám hodně důvěřuji. A sám jsem se ve svém labyrintu mockrát ztratil. Takže to není jen zkušenost, které vystavuji čtenáře, ale které se během psaní sám vystavuji. Pohybuji se v prostoru, který se neodhaluje snadno, který je v neustálém pohybu, připomíná tekuté písky. A mimochodem — copak naše uvažování je lineární? Jsme ochotni připustit, že síly v naší hlavě, v našem myšlení jsou chaotické, a zkoušíme je nějak srovnat. Ale po románu bychom chtěli, aby v něm bylo vše jasné a srozumitelné, abychom se nemuseli příliš namáhat. Naše myšlení je metaforou vztahu, který bychom měli mít ke kreativitě, k umění. A tento vztah není v žádném ohledu jednoduchý.

Ani čas neprožíváme lineárně…

Právě! Naše životy se proplétají mezi přítomností, vzpomínkami a tím, co si plánujeme. Vše je tu najednou. A to jsem chtěl skrze formu pavoučí sítě naznačit. A navíc prostě rád vyprávím příběhy…

...............

rozhovor vedla Míla Janišová pro Host 8/2024

Zobraziť diskusiu (0)