Prolog

Odchází Angela Merkelová. Kdo vlastně odchází? Svět právě přihlíží něčemu, co by se dalo označit za kroniku předem ohlášené smrti jedné historické éry. Už s tříletým předstihem bylo jasné, že toto dlouho vyhlížené finále bude doprovázet úklid v chladně modernistickém vládním paláci, vzdáleném necelé tři hodiny jízdy od českých hranic. Mezi tradičně prostořekými Berlíňany je tato budova známá jako „Pračka“, protokolární úředníci ale dávají přednost vznešenější přezdívce „Bílý dům na Sprévě“. S oblibou dodávají, že dokáže zastínit sídlo amerických prezidentů – když ne proslulostí, tedy alespoň sedminásobnou rozlohou. Obří je i místnost v sedmém patře, vévodící komplexu tří set padesáti kanceláří, které poskytují zázemí pro půl tisíce úředníků. Takzvaný „kokpit Německa“ svým bohatým prosklením skutečně připomíná leteckou kabinu, ovšem kabinu o rozloze sto padesát metrů čtverečních.

Podsaditá žena s očima, které při osobním kontaktu září mnohem jasnější modří, než jakou dokážou zprostředkovat televizní kamery, předá svému nástupci mohutný, čtyři metry dlouhý a jednu tunu vážící černý psací stůl. Nebude to vyžadovat velké stěhování. U tohoto monstra, které zdědila po svém předchůdci Gerhardu Schröderovi, totiž drobná politička sedávala zřídka a nerada, zpravidla jen když telefonovala zahraničním státníkům. Dávala přednost mnohem menšímu stolu hned za dveřmi do své pracovny. Nebude třeba ani svěsit obrazy. Díla svého oblíbence Emila Noldeho nechala dlouholetá paní této místnosti odstranit, poté co se její volba umělecké výzdoby stala terčem kritiky. Nolde byl totiž nejen vynikající umělec, ale také přesvědčený nacista. Mocná politička se tehdy podřídila neméně mocnému hlasu lidu. Jak uvidíme, ne poprvé a ne naposledy.

Doktorka přírodních věd Angela Dorothea Merkelová opouští své pracoviště a post po předlouhých šestnácti letech. Nechává za sebou jinou Evropu a jiný svět. Svět proměněný jejími činy, a jak říkají kritici, ještě více proměněný důsledky její nečinnosti. V řeči klasických parametrů moci odchází lídr země s osmdesáti třemi miliony obyvatel, která disponuje největší ekonomikou Evropy a armádou s třemi sty tisíci mužů a žen. Existuje ale i jiný, osobnější pohled na věc.

Odchází nejzkušenější politik Západu. Čtyři francouzští prezidenti, sedm českých premiérů, osm italských šéfů vlád a dva papežové. To je jen část státníků, kteří na historické jeviště vpluli a převážně ho zase opustili, zatímco part německé kancléřky hrála tatáž osoba. Její know-how patřilo ke koloritu diplomatických salonů světa. Řada účastníků Evropských rad vzpomíná na zásadní, byť neformální roli političky, která zažila všechny své souputníky v okamžiku, kdy nastupovali do funkce a teprve se učili pravidlům hry. A navíc odchází politička, která víc než kdokoliv jiný ze světových státníků rozetnul vedví veřejné mínění obyvatel České republiky. Na vášnivou lovestory to nevypadalo nikdy. Že to ale skončí otevřenou nenávistí, alespoň u části české veřejnosti, tomu na začátku také mnoho nenasvědčovalo.

V prvních letech vlády vzbuzovala Angela Merkelová v Česku směs sympatií a nezájmu. Většina Čechů jí držela podle tehdejších průzkumů palce, mimo jiné proto, že coby žena pronikla do patriarchálních sfér světové politiky. Se staršími generacemi Čechů navíc sdílela zkušenost života v komunistické totalitě. Při jejích prvních oficiálních návštěvách Prahy, politicky nijak dramatických, média dosucha lisovala kapky zajímavostí z nepříliš šťavnatých historek o vědeckých pobytech Angely Merkelové v normalizační Praze. Opakovaně se psalo o poměrně vřelém vztahu s jejím tehdejším profesorem a pozdějším předsedou Akademie věd Rudolfem Zahradníkem, stejně jako o tom, že by si na jazyky neobyčejně talentovaná politička dokázala ve stavu krajní nouze objednat v české hospodě vepřový řízek, neboť obstojně zvládla i nástrahy českého „ř“.

Když ale Angela Merkelová přiletěla na návštěvu Prahy v roce 2016, předcházel dosednutí speciálu luftwaffe na letiště Václava Havla průzkum veřejného mínění. Ukázal, že Češi považují Angelu Merkelovou za politika nebezpečnějšího, než byl v té době v jejich očích Vladimir Putin. Od okupace Krymu přitom tehdy uběhly jen necelé dva roky. Přestože se naladění české veřejnosti vůči německé kancléřce v následujících letech mírně zlepšilo, stále se dělí o poslední příčky oblíbenosti s ruským nebo čínským prezidentem. Kde se stala chyba?

Pochopitelně v době migrační krize. Českou veřejnost opanoval mýtus takzvaného „pozvání migrantů“, které se, jak uvidíme, v doslovné formě nikdy neodehrálo. Z této legendy vyvěrá něco jako protektorátní déjà vu, pocit, že ve vztahu s německým sousedem jde sedmdesát let po skončení druhé světové války opět o přežití. Stejně jako Adolf Hitler i Angela Merkelová byla označována za existenční hrozbu pro český národ. Toto vyprávění má dvě verze. V jedné figuruje naivní, hloupá či ideologicky zaslepená politička, která nechápe, že příval lidských mas z Blízkého východu a z Afriky zaplaví Evropu, vyvrátí její křesťanské kořeny a podkope základy ekonomické prosperity. V ještě temnější verzi stejného příběhu hraje Angela Merkelová roli vědomé pachatelky vláčené ďábelskou konspirační sítí.

V německé debatě má toto vyprávění svůj protějšek v pojmu „Umvolkerung“, tedy „přenárodnění“. Má jít o záměrné naředění evropského obyvatelstva přistěhovalci z jiných kultur, aby se ve výsledku změnilo z hrdých národů v beztvarou masu, plastelínu v rukou mocných, politických elit, nadnárodního kapitálu, zkorumpovaných médií a v neposlední řadě mezinárodního židovstva. České mýty o Angele Merkelové často žijí vlastním životem, nezávislým na jejich předloze. Angela Merkelové je tak střídavě označována za komunistku i agenta mezinárodního kapitálu, organizátorku barevných revolucí hnanou nenávistí k Rusku i Putinova pudlíka. Německo pak za multikulturní ráj prodchnutý všeobecnou harmonií, ale i za velkou no-go zónu, kde platí právo šaría a kde ženy nevycházejí večer na ulici.

V Česku se navíc vedle negativní, „černé“ merkelovské legendy vynořil i její protějšek, oslavný mýtus: příběh o bezmezně zásadové političce, o neochvějném sloupu Západu, opoře liberálních hodnot. Oba tyto příběhy se mýlí. Češi mají tendenci kritizovat Angelu Merkelovou tam, kde je bez viny, a mlčet tam, kde si kritiku zaslouží. A pokud pozorovatel odloží ideologické brýle, zjistí, že není nijak snadné zachytit portrét ženy, která nás tak dlouho provázela našimi životy. Heslo Jakoba Augsteina, novináře a zakladatele německého magazínu Der Spiegel, znělo „schreiben, was ist“ – psát, co je. Zkusme se ho držet, a obraz Angely Merkelové, ať už oslavný či očerňující, se rozpadne do série epizod, v nichž je kancléřka někdy aktérkou velkých dějin, zatímco jindy se jimi nechává smýkat. Potkáváme v nich dílem člověka ohebně pragmatického, dílem nepochopitelně zatvrzelého a neoblomného. Ženu občas neobyčejně soucitnou a chápavou, jindy zase odtažitou a racionální až za mez vypočítavosti.

Žil jsem v Německu celkem sedm let a vždy nablízku Angele Merkelové. Coby zpravodaj České televize jsem bydlel v přímém sousedství jí vyhrazeného heliportu a průlet kancléřského vrtulníku okolo mých oken v sobotním odpoledni často ohlašoval konec jejího, a tím pádem i mého pracovního týdne. Mnohokrát jsem Angelu Merkelovou doprovázel při jejích cestách po Německu a kladl jí otázky na tiskových konferencích ve snaze prolomit převážně neprůstřelný štít její dokonalé mediální průpravy. Když představovala logo své volební kampaně, doslova jsem poklekl u jejích nohou. Ne ze servility, ale protože jen díky tomu mohl kameraman Martin Kučmin přes má ohnutá záda zachytit neobvykle detailní portrét jejího obličeje.

Přes to všechno pro mě Angela Merkelová zůstává čímkoliv, jenom ne nudnou politickou figurou. Mimo jiné proto, že ona sama sice odchází, ale její dědictví s námi zůstává. Tato kniha nechce nabídnout detailní životopis jedné z největších osobností počátku 21. století. Některé epizody a etapy jejího života nechává záměrně stranou. Bylo nutné pečlivě zvážit, která z osobních peripetií a který politický souboj jejího života portrét kancléřky dokreslí, a které ho spíše zamlží. V nemenší míře než o podobiznu kancléřky jde však o skicu její země, toho, čemu můžeme říkat merkelovské Německo.

Kniha má tři části. V první si klade obtížnou otázku, kdo je Angela Merkelová. Autor v těchto pasážích musí občas až detektivně pátrat. Jeho hledání se zaměří na určující léta dětství a mládí strávených v NDR, a také na vznik toho, čemu můžeme říkat „metoda Merkelová“ – na mocenský styl, který jí umožnil opanovat německou politiku. V další části bude řeč o limitech moci Angely Merkelové. O hluboké ekonomické provázanosti Německa se světem, která může být stejně zdrojem síly jako též zdrojem slabosti. Zvlášť když ji doplňuje chatrnost vlastní armády a hluboce zakořeněná nechuť k jejímu nasazení.

Tyto dva díly skládačky tvoří společně odrazový můstek pro třetí část knihy, která se věnuje jednotlivým kritickým momentům její vlády, tedy migrační a evropské finanční krizi, vzestupu extremismu v Německu, vztahům s USA a Čínou. Charakter, zvyklosti a metody vlády Angely Merkelová mají odkrýt, proč se v rozhodujících momentech chovala tak či onak.

............

Martin Jonáš