Ukázky:

Svěcené kulky se připravují takhle: vložte šest kulek do hrnce předem rozpáleného do ruda na elektrické plotně. Potom je postříkejte svěcenou vodou získanou z kostelní křtitelnice nebo dodanou a zaručenou farností svatého Judy Tadeáše, čtvrť Castilla, severozápadní komuna. Voda, ať už svěcená nebo ne, se prudkým žárem vypaří a mezitím se ten, kdo je vysvěcuje, modlí s vírou karbonáře: „Z milosti svatého Judy Tadeáše (nebo padlého Ježíše z Girardoty nebo otce Arcily nebo jiného světce, kterého uctíváte) ať kulky, které jsou tímto posvěcené, bezpečně trefí svůj cíl a ať jejich oběť netrpí. Amen.“ Proč zrovna s vírou karbonáře? Nemám tušení, těmhle věcem nerozumím, nikdy jsem žádnou kulku nesvětil. Ani mě dosud nikdo, nikdo, nikdo neviděl střílet.

Co že se to říká v tom vallenatu, které odevšad slýchám od chvíle, kdy jsem přijel, k snídani, k obědu, k večeři, v taxíku, u sebe doma, u tebe doma, v autobusu, v televizi? Říká se tam, že „odvede si mě, nebo já jeho, ať už to všechno skončí“. Což v překladu do křesťanské řeči znamená, že mě zabije, nebo ho zabiju já, protože se vší tou nenávistí je pro oba dva tahle planeta moc malá. Ha, tak takhle to je! Proto si to Kolumbie prozpěvuje s takovým nadšením, protože jí to mluví z duše. Nevšímal jsem si textu, slyšel jsem jenom ten rachot. Po zbyteček roku, po tu dobu, co zbývá do nového roku, si bude Kolumbie dál zvesela, slavnostně a láskyplně prozpěvovat svou píseň nenávisti. Potom na ni zapomene, tak jako zapomíná na všechno.

Když nějakou společnost začnou analyzovat sociologové, ach, Bože můj, v tu chvíli je v hajzlu stejně jako člověk, který padne do spárů psychiatrovi. Proto neanalyzujme a pokračujme: „Vypněte rádio, pane řidiči, tuhle písničku už mám strašně ohranou a nemůžu ji vystát.“ Vystoupili jsme v Bolívarově parku, přímo v srdci jatek, a jdeme dál pěšky k třídě La Playa, mezi chátrou a pouličními stánky, abychom ocejchovali katastrofu.

Chodníky? Zaplavené stánky plnými harampádí, které překážely v cestě. Veřejné telefony? Zničené. Centrum? Zdevastované. Univerzita? Vypleněná. Její zdi? Znesvěcené nenávistnými hesly, která se „dožadovala“ práv „lidu“. Všude vandalismus a lidská horda: lidi a další lidi a další lidi, a jako by nás bylo málo, sem tam nějaká těhotná rašple, jedna z těch zkurvených plodných štětek, kterými se to všude jenom hemží, nestvůrně beztrestných i s jejich nestydatými břichy. Byl to dav, který všechno zaplavil, všechno zničil, všechno zasvinil nestoudnou bídou. „Jděte stranou, svinská chátro!“ Můj chlapec a já jsme si strkanci razili cestu mezi tou agresivní, ošklivou, mrzkou lůzou, tou zkaženou a podlidskou rasou, tou přehlídkou zrůd. To, co tady vidíte, marťani, to je současnost Kolumbie, která čeká na všechny, pokud tu lavinu nezastaví. Útržky vět mluvící o krádežích, loupežích, mrtvých, přepadeních (tady každého přepadli nebo zabili přinejmenším jednou) mi doléhaly do uší, proložené nevyhnutelnými libůstkami typu „potrat“ nebo „zkurvysyn“, bez nichž tahle jemná a něžná rasa neumí ani otevřít hubu. A ten smrad žluklého másla a smaženek a výparů ze stoky… Co je to! Co je to! Co je to! Je to vidět. Je to cítit. Je tady lid.

Ale vraťme se o chvíli zpátky, úplně jsem zapomněl na dva mrtvé při vystupování z taxíku: jeden mim a jeden ochránce chudých. Dole pod atriem, vedle katedrály se pitvořil mim napodobující způsob chůze každého člověka, který kolem něj neopatrně procházel, ale vždycky a pouze tehdy, když to byl někdo bezbranný a slušný, nikdy nenapodobil žádného sprostého lumpa ze strachu před bodnutím nože. A lůza kolem se smála, řehtala se a radovala se ze skvělého vtipu. Jak zábavný jim připadal ten konkurent Marcela Marceaua, ten zázrak! Když vy jdete, jde on taky. Když vy zastavíte, on zastaví taky. Když se vysmrkáte, on se taky vysmrká. Když se podíváte, on se podívá. Prostě geniální. Když jsme vystupovali z taxíku, právě si dobíral ubohého ctihodného pána, jednu z těch předpotopních nechráněných bytostí, které ještě v Medellínu zůstávají, aby nám připomínaly, jací jsme byli a jací už nejsme a rozsah té katastrofy. Když si ten pán všiml, co se děje a že je k smíchu celému hloučku, zahanbeně se zastavil a nevěděl, co má dělat. A mim se zastavil a nevěděl, co má dělat. V tu chvíli anděl vystřelil. Mim na okamžik zavrávoral předtím, než padl, než se zhroutil na zem se svou bezvýraznou rozmazanou bílou maskou: pramínkem z jeho zkurvenýho čela mu kulka zbarvila do ruda jeho zkurvenej bílej ksicht. Když šašek padl, někdo z hloučku pronesl tichým hlasem, o kterém si myslel, že se ztratí: „To je ale neštěstí, tady už nenechají pracovat ani chudáky.“ Byla to jeho poslední poznámka, protože ji anděl zaslechl a jediným výstřelem do úst ho umlčel. Per aeternitatis aeternitatem. Hrůza se zmocnila všech. Lidi v hloučku zbaběle, podlézavě sklopili oči, aby neviděli Anděla Zhoubce, protože dobře cítili a chápali, že uvidět ho by znamenalo rozsudek smrti, jelikož by ho potom dokázali poznat. Alexis a já jsme pokračovali v cestě po nehybné ulici.

Ach, ta moje paměť, ještě mi chybí další zdechlík, na konci parku. Když se v téhle části ještě nevědělo, co se stalo na druhé straně, tančila tam za zvuku tamburín skupina krišnovců a přinášela své orientální poselství míru, lásky (té lásky, kterou Kristus Hrozný nikdy nepocítil) a úcty ke všemu živému, počínaje zvířaty a konče bližním. Právě jsme kolem nich prošli, když s nimi začal s ohromným neuctivým pohrdáním tancovat jeden z těch neomalených svrabů, kterých jsou v Medellínu plné kýbly a kteří si myslí, že jediná pravda je ta jejich, katolická sveřepost dýky a koksu. Právě tenhle lotrovský posměváček byl ten zdechlík na konci parku. A pak už jsme bez větších klopýtnutí škobrtali dál mezi davem.

Pět set let mi trvalo, než jsem pochopil Luthera a to, že na téhle zemi není větší svrab než katolická církev. Salesiánští kněžíčkové mě učili, že Luther je Ďábel. Biřicové Jana Bosca, pomlouvači! Ďáblem je ten velký taškář v Římě a vy, svatouškové, jeho nohsledi, jeho podkuřovači. Proto jsem se vrátil do kostela Sufragio, kde mě bez dovolení pokřtili, abych se odrodil. Takže i když já jsem pořád já, už nemám jméno. Nic, nic, nic. Křestní kaple už tam nebyla, zastavěli ji betonovou zdí. Protože všechno, co bylo mé, dokonce i tohle, skončilo. Ještě trochu, ještě trochu a žil bych tak dlouho, až bych viděl, jak bude z povrchu země vyhlazen ten morový svrab.

Z terasy mého bytu, s nebem nahoře a Medellínem kolem, jsme začali počítat (odpočítávat) hvězdy. „Jestli je pravda, že každý člověk má svou hvězdu,“ říkal jsem Alexisovi, „kolik jsi jich zhasnul? Tím tvým tempem za chvíli umlčíš celé nebe.“ Aby si člověk připsal zdechlíka, potřebuje jednu prostou kulku, revolver a hodně, hodně, hodně silné vůle.

V těsné blízkosti třídy San Juan je místo, kterému se říká „Kouřící hovno“: dok, jatka. Tam anděl pokračoval. Já jsem mu říkal, že ne, že lepší jsou byrokrati z Alpujarry nebo monsignor biskup, kardinál López T., předtím, než nám beztrestně unikne do Říma i se šperky, které si nakradl, ale jelikož jsme byli v našem bytě, měli jsme to místo blíž po ruce. Za opilé noci plné cikád sestoupil Anděl Zhoubce a šesti chlapům, kteří chlastali v jedné krčmě, jež se roztahovala se svými stoly až na chodník, utlumil opilost, „opici“, každému jedním výstřelem doprostřed čela. A tentokrát proč? Z jakého důvodu? Z toho prostého důvodu, že existovali. Zdá se vám to málo? Ne, vždyť tenhle život není žádná procházka růžovou zahradou, vždycky jsem to říkal a tady to opakuji, a není zločinem ho zhasnout, ale rozsvítit ho: způsobit, že tam, kde doteď nebyla, najednou je bolest. Když jsme se vraceli z našeho každodenního milosrdného díla, šel dolů po San Juanu nějaký namazaný ožralka a křičel: „Ať žijou kurvy! Ať žijou zhulenci! Ať žijou buzeranti! Smrt katolický církvi!“ Můj chlapec a já jsme mu dali bankovku, aby mohl pokračovat v pití.

…....

Ale tady prostopášný život poráží smrt a děti se vynořují odevšad, z každé díry nebo vaginy, jako krysy ze stok, když jsou tak napěchované, že už se tam ani nevejdou. Venku za hřbitovem, když jsme vycházeli ven a Alexis právě dobíjel svou hračku, dvě z těchhle čerstvě zplozených neviňátek, asi osmi- nebo desetiletá, si v otupělém horku tropického slunce dávala nakládačku a poštíval je přitom hlouček dospělých a dalších dětí. Hlava nehlava, s tvářičkami rudými vztekem, zpocenými, potícími ze sebe tu nenávist, která je tady v módě a na celé širé zemi nemá obdoby. Jelikož jediný způsob, jak skoncovat s požárem, je uhasit ho, šesti výstřely ho anděl uhasil. Padlo jich šest, po každém výstřelu jeden; šest, protože tolik jich měl v bubínku bouchačky: čtyři z řad diváků a trenérů a oba slibní boxeři. Každý se svým znamínkem na čele, z nějž vytékaly červené, jakoby anilínové pramínky, hotová malířská vlákénka. Má paní Smrt jim svou chladnou krví srazila teplotu a vyhrála alespoň tohle kolo. A jdeme do dalšího, schválně, co se stane. Odbíjí zvon.

Kolem běžící Umrlec nás varoval, že přijíždějí ti na motorce. A opravdu přijížděli, navíc v protisměru, parchanti jedni, čímž porušili nejzákladnější a nejposvátnější kolumbijská pravidla, pravidla provozu, která ti zabraňují jít proti proudu a přikazují ti, abys šel podle šipek sponzorovaných čokoládou Luker, nejsou přece na každém rohu jen tak pro nic za nic. Copak ji neviděli, syčáci? Ovšemže ji viděli, zato neviděli kulky, kterými je můj chlapec Alexis přivítal a které na rozdíl od nich mířily správným směrem, „in the right direction“, jak o něco výš tak příhodně pravil náš prezident polyglot a jak ukazovala ta šipka neomylné čokolády, která se pila po jedné tabulce na šálek, ale která ach, ach, ach, ach už se nepije. Přišli jsme o zvyk pít čokoládu a naslouchat múzám a mším a skončili jsme prázdnější než plechový bubínek, na který aidsácký trpaslík už nikdy nezahraje. Všechno zničili, všichni umřeli, z toho, co bylo mé, už nic nezbývá. Ušetřil bych vás konce těch na motorce, protože je samozřejmý, ale ne, ať trpí: narazili do auta, které jelo na plný plyn „in the right direction“, a skončili na jeho střeše. Odtamtud, ze střechy, z kapoty, je musel sundat úředník prokuratury, který přijel vyzvednout těla. Dovedete si představit „vyzvednutí“ směrem dolů? Tak špatně na tom jsme.

Nic tady nefunguje. Ani zákon odplaty, ani zákon Ježíše Krista. Ten první proto, že stát ho neuplatňuje a ani ho neumožňuje uplatňovat: neštípá dříví ani nepůjčuje sekyru jako moje zesnulá matka. Ten druhý proto, že je niterně zvrácený. Kristus je velký podněcovatel beztrestnosti a neřádu na tomhle světě. Když v Kolumbii nastavíš druhou tvář, utrhnou ti další ranou sítnici. A ve chvíli, kdy už nevidíš, sejmou tě bodnutím do srdce. V naší nemocnici San Vicente de Paúl na pohotovosti, které se říká „poliklinika“ a je věčně přeplněná jako jakýsi pavilon války uprostřed našeho míru, jsou experti na sešívání srdcí: sešijí je jakoukoli obyčejnou nití na svazování kukuřičných placek, a to tak dobře, že znovu začínají tlouct a vzdychat a pociťovat nenávist. Jelikož se tady každý, kdo přežije, mstí, ti, kteří ho sejmuli, se nahrnou do nemocnice a dodělají ho ve chvíli, kdy vychází z vydařené operace: čtyřmi nebo pěti nebo dvaceti ranami do kokosu, schválně jestli jsou lékaři v Antioquii stejně dobří neurochirurgové jako kardiologové. Potom jdou ven naprosto v klídku, lážo plážo, zastrčí bouchačku a dají si „páva“ nebo si šlehnou crack. „Páv“ je obyčejná cigareta z marihuany a crack, to už jsem říkal.

Apologetičtí, velice vynikající salesiánští kněžíčkové, hlubokomyslní panáčkové: že jsou mé kritiky povrchní, triviální? Pro mě, mulu, která našlapuje jistě a neklopýtá, protože počítá každý krok, než někam strčí nohu, je jakékoli náboženství pošetilost. Pokud se na ně člověk dívá takhle, z pohledu selského rozumu, všech pěti pohromadě, jasně se ukazuje ničemnost, nebo přinejmenším nepodstatnost Boha, abych to vyjádřil slovem unikavým jako králík, kterého vytahuji z rukávu své tógy scholastického kouzelníka, abych poukázal na jeho neexistenci. Jasně že neexistuje! Dávám do pozoru svých pět smyslů i televizní anténu, jestli ho nezachytím, ale ne, nic, všechno je rozostřené. Jediné, co existuje, je to, co vidím: králík. A ten utíká pryč… Co se Krista týče, jak by se mohl Bůh, který je potřebný, uskutečnit po nahodilých, konkrétních cestách člověka?! Navíc vzteklého. Chtěl bych ho vidět, jak by fungoval v Medellínu, jak by se snažil bičem vyhnat trhovce z centra; živý by se nedostal ani na kříž: ještě předtím by ho vyřídili bodnutím nože, i s jeho bičem. Vztekání, tady?

Před dvěma tisíci lety chodil po téhle zemi Antikrist a byl to on sám: Bůh je Ďábel. Oba jsou jedno, teze a její antiteze. Samozřejmě že Bůh existuje, všude nalézám příznaky jeho ničemnosti. Před Salónem Versailles, což je jedna kavárna, stál tuhle odpoledne nějaký chlapec a čichal ševcovské lepidlo, po kterém se halucinuje. A které ti halucinaci po halucinaci nakonec zalepí plíce a ty si tak odpočineš od shonu a protivenství tohoto života a už nemusíš dýchat žádný smog. Proto je lepidlo dobré. Když jsem viděl, jak chlapec čichá k lahvičce, s úsměvem jsem ho pozdravil. Jeho strašlivé oči se zapíchly do mých a viděl jsem, že mi vidí do duše. Jasně že Bůh existuje.

…....

Alexis a já jsme se lišili v tom, že já jsem měl minulost a on ne; shodovali jsme se v naší bídné přítomnosti bez budoucnosti: v tom plynutí prázdných bezúčelných hodin a dní plných mrtvol. Když Alexis dospěl ke stovce, definitivně jsem ztratil přehled. Už se mi to jednou stalo za mého dávného mládí, kdy se mi po více než padesáti milencích začaly plést cifry a znovu už jsem počítat nezačal. Ale abych vám dal aspoň hrubou představu o jeho výkonu, řekněme, že jich sejmul mnohem méně než liberální bandita Jacinto Cruz Usma, zvaný „Černokrevník“, který jich zabil pět set, ale o dost víc než konzervativní bandita Efraín González, který jich zabil sto. V zaokrouhlených číslech dejme tomu dvě stě padesát, což je přesně průměr. Co se týče velkého šéfa, který kolem sebe ztropil tolik povyku a zavdal příčinu k tolika řečem, tak ten víc než tisíc, ale vždycky něčím prostřednictvím, rukama najatých zabijáků, a to se nepočítá. Nebo si snad mezi své lásky počítáte ty, které jste jenom viděl třeba nějakou dírou ve zdi? To je žalostný hřích voyeurismu.

Člověče, říkám vám, žít v Medellínu znamená protloukat se tímhle životem mrtvý. Já jsem si tuhle skutečnost nevymyslel, to ona si vymýšlí mě. A tak chodíme jeho ulicemi mrtví živí a vykládáme o krádežích, přepadeních, jiných mrtvých, jako přízraky vláčející za sebou své křehké existence, své zbytečné životy propadlé do zoufalství. Mohu přesně určit, v jakém okamžiku se ze mě stal mrtvý živý. Bylo to za soumraku během listopadových dešťů, šli jsme s Alexisem po jedné třídě ve čtvrti Belén, jejímž středem vedla otevřená průrva, jedna z těch medellínských struh, kdysi krystalicky čirých a dnes proměněných ve stoky, jak už to končívá se vším, a unášela ve svých nuzných vodách špínu lidské špíny. Najednou jsem ten výjev spatřil: umírající pes spadl do strouhy. Býval bych chtěl jít dál a nevidět, nevědět, jenže pes mě volal tichým úzkostným nevyhnutelným vytím a strhával mě do své smrti. V průtrži mračen jsme s Alexisem sklouzli do stoky: byl to jeden z těch běžných kreolských pouličních psů, kterým se v Bogotě říká „mopslíci“ a v Medellínu už ani nevím jak, nebo vlastně ano, „svrabi“. Když jsme se ho s Alexisem pokusili zvednout, abychom ho vytáhli z vody, zjistil jsem, že ten pes má zlomené kyčle, takže i kdybychom ho vytáhli, nebyla žádná naděje na jeho záchranu. Přejelo ho nějaké auto a zvíře se dokázalo odplazit až do průrvy, ale tam zůstalo uvězněné ve vodě, když se pokoušelo přebrodit. Jak by se odtamtud mohlo dostat zraněné, zbité, když to bylo obtížné i pro nás zdravé? Betonové obruby, které strouhu usměrňovaly, mu bránily vylézt ven. Jak dlouho už tam mohl být? Podle jeho zuboženého stavu možná několik dní a nocí na dešti. Pokusil se snad, zraněný, dostat domů? Má vůbec nějaký domov? To ví jen Bůh, který všechny tyhle ohavnosti zavinil: On s velkým písmenem, které se obvykle používá při označení nejzrůdnější a nejzbabělejší Bytosti, která zabíjí a sráží cizí rukou, rukou člověka, své hračky, svého nájemného zabijáka. „Nebude moct znovu chodit,“ řekl jsem Alexisovi. „Jestli ho vytáhneme, bude trpět ještě víc. Musíme ho zabít.“ „Jak?“ „Zastřelíme ho.“ Pes se na mě díval. Žadonící pohled těch měkkých nevinných očí mě bude provázet, dokud budu živ, až do výsostného okamžiku, kdy se soucitná Smrt rozhodne, že ho ze mě vymaže. „Já ho zabít nedokážu,“ řekl mi Alexis. „Musíš,“ řekl jsem mu. „Nedokážu to,“ zopakoval. V tu chvíli jsem mu vytrhl revolver z opasku, přiložil jsem hlaveň psovi na hruď a zmáčkl spoušť. Rána zazněla tupě, utlumená zvířecím tělem, jehož čistá a nevinná dušička se pomalu, pomaličku vznášela do psího nebe, do kterého se já nedostanu, protože jsem součástí lidské špíny. Bůh neexistuje, a jestli ano, pak je to ten největší syfl. A zatímco průtrž mračen běsně sílila a noc pomalu houstla, pochopil jsem, že odteď už pro mě štěstí není možné, pokud vůbec někdy v mé dávné minulosti bylo unikavou, prchavou skutečností. „Pokračuj v tom zabíjení sám,“ řekl jsem Alexisovi, „já už nechci žít.“ A přitiskl jsem si revolver na srdce. V tu chvíli mi Alexis znovu, stejně jako před pár měsíci u mě v bytě, strhnul zbraň, takže výstřel šplouchnul do vody. Při té rvačce jsme nakonec spadli do stoky a úplně jsme se zabořili do hoven, kterých už jsme stejně měli plnou duši. Vzpomínám si, mám pocit, že Alexis se mnou taky plakal nad tělem toho zvířátka. Druhého dne odpoledne ho na třídě La Playa zabili.

pro A2larm vybral a přeložil Petr Zavadil

Zobraziť diskusiu (0)