Série má nejen dobrý scénář a casting, ale především skvělou práci s kamerou a se světlem, což je u ztvárněný magičnosti reality velmi důležité. Znovu tak hlavní hrdinové rozehrají před očima čtenáře/diváka situace, které se staly legendárními. Série dává možnost si uvědomit to, jak nás zfilmování (nebo třeba divadelní dramatizace) vrací k textům, které jsme přečetli před desetiletími, a nebýt zdramatizované nabídky, už bychom se k nim pravděpodobně nikdy nevrátili.

A tak společně opět budujeme Macondo, které povstává z lásky José Arcadia a Ursuly, sledujeme Josého, nadšence pro vynálezy a díky cikánu Melquíadesovi také pro alchymii a astrologii. Obraz za obrazem k nám přicházejí osudy několika generací rodiny, která má svoje anděly a ďábly na jedné hromadě. A k tomu vášnivá Pilar ze sousedství nebo adoptivní Rebecca, která se tu a tam začne cpát hlínou. A pak taky náboženství, které se vkrade do Maconda, a za ním v patách přijde politika. A už se lidi kastují a už se lidi řežou a popravujou. Aureliano je plukovník a starý otec zakladatel sedí připoután ke stromu, ponořen do svého světa, zatímco Macondo spěje ke zničení.

Gabriel García Márquez dokázal ve Sto rocích samoty vytvořit podivuhodný nadreálný časoprostor, do kterého nahlédnete a nechcete ho opustit. A městečko, kde jde létat na koberci, kde se někdy zastaví čas, aby se poté rozletěl rychlostí světla a s několika smyčkami se zahustil do jediné chvíle, kde tolik Buendíů zápasilo samo se sebou i se světem, se vlastně přeci jen obnovuje, neboť Macondo se znovu a znovu rodí, jakmile kdokoliv otevře knihu a přečte první větu: „O mnoho let později, když stál před popravčí četou, vzpomněl si plukovník Aureliano Buendía na ono vzdálené odpoledne, kdy ho otec vzal k cikánům, aby si prohlédl led.“

Zobraziť diskusiu (0)