Máma od StB

Už si přesně nepamatuju, jestli to bylo onu poslední zářijovou sobotu, ale po jednom takovém zatčení během demonstrace jsem se ocitl v Bartolomějské číslo čtyři, kde sídlila vyšetřovačka StB a kde jsem dostal ideologickou nalévárnu od takové matrony, tlusté, kníraté policejní mámy a la Jiřina Švorcová. Majorka SNB, která mě neznala, měla zřejmě za to, že jsem se na demonstraci přimotal náhodou, více méně ze zvědavosti nebo z „mladistvé touhy po dobrodružství“, a válela to na mě „po dobrém“, jako „máma“: my mladí jsme prý plní ideálů, máme radikální názory a chceme všechno hned, mnohé naše kritické postoje jsou pochopitelné a některé i oprávněné, ale v životě to je vždycky trochu jinak, že nic nejde tak rychle, jak bysme si přáli, že oni to s námi, mladými, myslí dobře, zatímco lidé jako Havel nás zneužívají ke svým osobním cílům, berou za to velké peníze ze Západu, i od sudetoněmeckých revanšistů, nejde jim o nic jiného, než o vlastní prospěch a my se za ně z hlouposti necháváme mlátit v ulicích atd. atp.

Ke každé větě, která z fízlyně vypadla, jsem v duchu připojoval slovní spojení jako — namaštěná policejní koule, mluvící policejní sádlo, posraný policejní spoďáry, a když mlela dál, už jsem přidával jen jednotlivá slova: hovno, prdel, sračka...

Na první pohled to sice může vypadat primitivně, ale člověk by nevěřil, jak silná a osvěžující intelektuální zabáva to může v podobné situaci být.

StB nepůsobila jen represivně, vystupovala také jako výchovná a preventivní instituce. Zatímco starší generaci strana odepsala, my mladí jsme byli určeni k převýchově.

Kdyby si ta policejní kníratá máma, z které bylo člověku už od pohledu na zvracení, mohla v mé hlavě přečíst jen zlomek toho, co jsem si v tu chvíli myslel, možná by se z přemíry svého policejního mateřství rozplakala.

Hned příští den jsem pak na ONV Praha 7 oznámil další demonstraci ve Stromovce a přestal jsem se zdržovat v místě bydliště.

Fízlové mě zatkli až na místě v Královské oboře. Odvedli mě na oddělení u vchodu do Fučíkárny a nechali mě stát na chodbě. Za půl hodiny se zjevil Duchač a hned na mě, proč jsem se prý neozval, že jsme se mohli domluvit.

Myslím, že v hlavě neměl mozek, ale rozsvícenou červenou žárovku. Ohryzek mu už zase poskakoval a vypoulené oči horečnatě světélkovaly nikdy neuhašenou fízlovskou žádostivostí, jako kdyby byl sexuálně posedlý. Se svým podlézavým, úlisným, slizkým hlasem jako z reklamy na viagru z komerčního rádia, s ušmudlaným fráčkem a s těkavýma očima to byl skutečně předobraz fízla, policejního slídila, špicla, udavače — zloducha z románu Emila Zoly, k čemuž přispívala i jeho sražená postava skřeta, který se mstí lidem za svůj nevábný vzhled i špatný charakter.

Napadlo mne, že to není člověk, ale monstrum, jehož jediným účelem existence je znepříjemňovat ostatním život. Od této představy byl již krůček k myšlence, že fízla je možno se zbavit jako nějakého obtížného hmyzu, který vás napadá, aniž byste mu k tomu dali sebemenší příčinu, protože smyslem jeho bytí je sát druhým krev.

Pozoroval jsem Duchače asi jako když se díval esesák na zbědovaného vězně koncentračního tábora — jako na štěnici, která už ztratila charakter člověka. Tady to bylo obráceně: ono anonymní číslo, které ztratilo charakter člověka, nebyla oběť, ale vykonavatel, fízl, bezejmenný sluha totalitního velkohnutí, který je zároveň chůvou, vychovatelem, knězem, dozorcem, učitelem, karatelem, vyšetřovatelem, úředníkem, soudcem i katem v jedné osobě. Všestranně použitelný nástroj na lámání křehkého charakteru lidí, jejich důstojnosti, svébytnosti, svobody a autonomie jejich osoby. Ďáblův pacholek, který proti lidství útočí nátlakem, pokušením, hrozbou, sváděním a podplácením. Základní nástroj dehumanisace a asociálnosti každé tyranie, jejíž živobytí spočívá v mrzačení lidské duše a fízl — ve snaze zbavit důstojnosti druhé — sám je zbaven lidství. V koncentračním táboře ve skutečnosti nebyli odličtěni vězni — člověku nepodobné lidské trosky, které vzbuzují solidaritu a soucit —, ale dobře živené zrůdy v pečlivě vyžehlených uniformách, které chtěli Židy aj. zbavit lidství, aby je pak mohli s klidným svědomím usmrtit.

Tím, že někdo vstoupil do tajné politické policie tyranského režimu, zvolil si falešné jméno, vzdal se identity, aby jiné přiváděl na scestí, zřekl se tak dobrovolně svého lidství a zpečetil tím svůj osud. Fízl nemá jméno, otce, ani matku. Je to psanec, který se o své vůli vydělil z lidské společnosti, aby sloužil zlu, v jehož jménu napadá samu podstatu člověka. Postavil se sám mimo zákon a proto je možno fízla zabít, aniž by to bylo trestné.

Neřekl jsem ani slovo. Zkoumal jsem Duchačovu anatomii a hledal na jeho těle místo, kde by ho člověk píchnul, kudy by z fízla šla nejlépe vypustit voda a krev. V tu chvíli na chodbě fízlárny u vstupu do parku Julia Fučíka jsem si byl jist, že bych byl schopen fízla podříznout jako husu.

PhDr. fízl

Po listopadu 1989 se šéf StB generál Lorenz chvástal, že v roce 1988 provedl reorganisaci StB, která měla mimo jiné spočívat v ústupu od všech represivních metod a přechod na „inteligentnější“ fízlování s lidskou tváří, kdy staré dělnické kádry, jejichž duch v StB přežíval ještě z dřevních dob boje dělníků a rolníků s buržoasií, měli nahradit mladí, vysokoškolsky vzdělaní, flexibilní zpravodajci.

V roce 1988 mě mimo jiné dostal na starost podobný týpek — čerstvý a řádný absolvent University Karlovy, PhDr. fízl Oldřich Mejstřík. Byl to klasický svazácký nablblík, který se pokusil — jednou a také naposled — zavést se mnou jakousi „filosofickou“ debatu. Většího blba jsem vskutku neviděl. To i ten skřet Duchač, který si odkroutil základní školu a pak nějaké to policajtské školení, nepočítáme-li „maturitu“ na Parléřce, věděl o životě tisíckrát víc, než tento čistokrevný výlupek SSM a socialistického školství, kterému blbost čouhala z každého oka stejně neměnně a jen samotný pohled do jeho průzračných očí nezakalených sebemenším problémem, skrz které bylo vidět mozek jako ze škatulky, byl skoro nesnesitelný — to už ty staré estebácké svině byly lidštější. Staří dělničtí bouchači, primitivové, kteří jako primitivové vypadali, jako primitivové uvažovali a jako primitové se i chovali, byli ještě lidé, zatímco Mejstřík byl komunisty uměle vyšlechtěná odrůda, nový člověk, homo fízl, hygienicky nezávadný, věc z plastu. To funglnové policejní hovado vypadlo jako nějaký bankovní manager, který má místo tváře kalkulačku a určitě by se líbil Václavu Klausovi. Podobní týpci také dělali po listopadu 1989 všudemožně kariéru.

Při výslechu, respektive pohovoru, začal Mejstřík blábolit něco o ztrnulosti současného pojetí marxismu. Posměšně jsem se na něj díval a mlčel jsem, takže to po slabé čtvrthodince vzdal. — Blížil se 28. říjen 1989 a s ním i další demonstrace, nezdržoval jsem se doma, a tenhle fízl mě mimo jiné hledal v bytě u mého bratra.

Zazvonil u dveří, slušně pozdravil a jestli tam prý nejsem. Bratr odpověděl, že ne. Fízl jestli tedy neví, kde bych mohl být — že se mnou potřebuje nutně mluvit. Bratr řekl, že neví, a chtěl zavřít dveře. Fízl ale mezi ně strčil nohu. Bratr se rozmáchl a vší silou dveře přirazil. Z chodby uslyšel zaúpění a chvíli se nic nedělo. Po několika minutách se pak ozvaly šouravé kroky, které se vzdalovaly do ztracena. Fízl-filosof odpajdal bůhví kam a už se neukázal.