Melancholiino osvobození

Cítila na sobě oči všech těch katů. „Vítejte, mladá dámo,“ zahlaholil Micky Wright, hlavní komentátor Galejnické extraligy, vrcholné atrakce Trestaneckého estrádního programu. „Co kdybyste se nám představila?“ Stál rozkročený na zeleném pažitu protáhlého kolbiště, proškrtaném kokainově bílými čarami jako nějaké rozbíhavé hřiště na americký fotbal. Ten víkend se hrál Super Bowl a Wrightovi pro dnešek smlouva ukládala povinnost zmiňovat tento fakt před každým zápasem. „Vždyť víte, jak se jmenuju.“

Vlastní neochvějnost ji trochu zahřála u srdce. Divná věc. Tak dlouho se považovala za gaunerku. Ale diváci její troufalost kvitovali s povděkem. Zajásali, ačkoli v jejich fandění se skrývalo ostří brutální ironie. Dívali se na tuhle černošku v šedivé kombinéze vězeňkyně spatra. Shlíželi na ni, vysokou a silnou, s černými vlasy zapletenými do pevných prstenců. Pásli se na ní pohledem. Každou chvíli zemře. Byli si tím jisti stejně jako existencí slunce a měsíce a vzduchu, který dýchali. „Tady si někdo věří.“ Wright se zazubil. „Hotová Pipi Dlouhá punčocha.“ „Jsem Loretta Thurwar.“ Rozhlédla se po lidech, kteří ji obklopovali ze všech stran. Bylo jich tolik. Takové zástupy lidí, kteří se nikdy nestanou terčem tak bezcitného zájmu. Nikdy se nedozvědí, jaké to je, připadat si tak malá a zároveň všemocná. Jaké to je, když tisíce hlasů hučí tak hlasitě a nepřetržitě, že už je člověk ani neslyší, ale pořád to dunění celým svým tělem vnímá.

Sevřela zbraň, kterou obdržela, tenkou šroubovitou vývrtku s rukojetí z třešňového dřeva. Byla lehká, prostá a chabá. „Takže ne Pipi Dlouhá punčocha?“ ujišťoval se Wright a obcházel ji přitom širokým obloukem. „Ne.“ „To je asi jen dobře, Loretto.“ Přistoupil ke svému boxu. „Beztak nerad mrhám dobrými přezdívkami.“ Zasmál se a obecenstvo ho napodobilo. „Tak tedy Loretto Thurwar…“ vmetl jí do tváře s laškovnou blahosklonností, rozsekal jí jméno na tři tvrdé slabiky a příjmení vyslovil zpěvavým dětským hláskem, „…vítej na kolbišti, zlato.“

Ozvalo se elektrické zachrčení. Thurwarku to strhlo do kleku tak prudce, až se lekla, že jí náraz vykloubil rameno. Rozesmála se, protože ji nenapadalo, co jiného by měla dělat. Nejdřív uchechtnutí, potom smích z plných plic. Znehybňující tlak magnetických implantátů v pažích cítila spíš jako jemnou podkožní masáž. Mohla volně hýbat prsty, ale zápěstí měla přikovaná k desce. Všechno to bylo tak směšné. Smála se, dokud se nezadýchala, a pak se smála dál.

Rozezněly se zvony. „Povstaňte, prosím, přichází Její Veličenstvo!“ zařval Wright a zbytek cesty k hlasatelskému boxu už doběhl. Diváci se zvedli ze sedadel. Stáli nehnutě a vzpřímeně. Kvůli ní. Vyšla na fingované fotbalové hřiště. Hliníková slitina na pažích. Copánky sahající jen k zátylku. Obnažená ramena s vytetovaným logem WholeMarket™. Z chrániče hrudníku vybíhalo několik silných drátů, které se jí vinuly kolem svalnatého břicha a vytvářely elegantní klec. Zakázková výroba. Když se poprvé ukázalo, že ty kovové součásti, zpočátku považované za čistě obranný prostředek, jsou něčím víc, Thurwarka ji zrovna sledovala, a dokonce jí i fandila. Dívala se — namačkaná spolu se zbytkem vězeňského bloku u živého přenosu —, jak si ta žena odepíná z chrániče dva dráty a zarývá je Slingshot Bobovi do očí. A teď je viděla zblízka.

Byl to Melancholiin poslední souboj. Dokázala to. Zvládla něco, co ještě žádná žena nedokázala, přežila tříletou šňůru zápasů. Tři roky se rozháněla palcátem zvaným Vega a bušila kladivem Hass Omahou. Tři roky si podmaňovala duše. „Královna všech zatracenců v kraji Utonulého krále!“ Držela jen svou helmu Melodinku. Plechovou, křižácký typ se zlatým křížem přes obličej. „Ničitelka, kurevsky blbá zpráva, pěvkyně smrti osobně!“

Zazněl sedmý zvon. Diváci se rozkřičeli. Už několik let to byl jejich posvátný rituál. Sedm zvonů Melancholiiných. Dívali se, jak smetává lůzu z povrchu zemského. Dívali se, jak zabíjí ženy a muže, jimž kdysi vyznávali lásku. Teď tady stála a rozhlížela se po nich naposledy. Brzy bude volná. Melancholia Melancholia Melancholia Dav skandoval. Zapátrala hnědýma očima na tribunách. Pak pozvedla helmu do výšky. Jakmile si ji nasadila, ocitla se ve svém živlu. Melancholia Melancholia Melancholia „Dnes naposledy,“ volal Wright, „uvítejme prosím nejvítěznější ženu, která kdy vkročila na kolbiště. Mistryni morytátů. Svatou snoubenku. Křižačku. Nejkrutější borkyni, jakou kdy tahle planeta viděla. Vaši drahou kněžku smutku Melody Price!“ Vaši drahou, opakovala v duchu Thurwarka, otřesená intenzitou lásky tryskající z publika. Tak moc ji milovali a ona navzdory tomu všemu nikomu z nich nepatřila. Zřetelně to z ní vyzařovalo.

..............

překlad Daniela Orlando